Život?

Nebe nad mou hlavou se pochmurně mračili do podzimního večera. Vítr si pohrával s listím stromů, které na zemi tvořilo mozaiku barev. Listí šustilo při každém kroku jako by o sobě chtělo dát vědět.
To všechno jsem ani nevnímal, přemýšlel jsem nad tím co jsem zač, proč všichni lidé, které jsem měl rád,otáčí své tváře. Pro všechny jsem najednou překážka, nepotřebná věc, která nejde vyhodit. Když jsem neviděl pohrdání, viděl jsem odsouzení. Už bylo pozdě na všechno. Život který jsem žil mě zkazil a už to tak asi zůstane. Snad bych měl naději na to, abych zachránil alespoň to co zůstalo, abych zachránil sebe. Věděl jsem o tom, že je ještě naděje, že bych zase mohl vidět úsměv. Jenže je strašně těžký jenom tak se změnit, je to jako strašný závaží. Všechno, co jsem kdy udělal a teď mě to drží jako řetězy, pořád v těch samejch vyjetejch kolejích. Potřeboval bych něco, co by mě plně zaměstnávalo a to nejenom mě ale i mojí mysl. Potom bych měl možná ještě šanci. Potom možná.
Na to na všechno jsem myslel, když jsem procházel naším parkem. Vzpomínky na mě dorážely jako hladoví psi. Užírali mě. Pamatoval jsem si hry, které jsme tu hrávali jako děti i mnoho jiného. Svoje rodiče takové jací byli, když jsem byl ještě malej kluk. Bylo mi ze sebe zle.
Přede mnou se tyčila okrasa našeho města, letohrádek. Měl bohatou historii jako ostatně spousta budov v kraji. V tu chvíli vypadal strašidelně. V němých oknech se zrcadlila pochmurná obloha. Mraky se míhali tak rychle. Snad chtěli připomenout, že čas na zemi je každému vyměřen. Jako by tu v ten ponurý den ani nechtěly být příliš dlouho.
Písek pod mýma nohama hlasitě chrupal, připadal jsem si jako bych tu vůbec neměl být. Před letohrádkem jsem se zastavil. Na lavičce před vchodem seděla dívka. Třásla se zimou a na nahém těle měla krvavé šrámy. Byly všude. V očích měla hrůzu a snad i něco jiného, něco nepopsatelného. Sotva mě spatřila, jako by se celá nastražila, zpozorněla. Bylo vidět jak se její svaly napjali, byla připravena ke skoku. Přesně jako zvíře, které cítí konec a brání se mu celým svým bytím.
Nikdy před tím jsem nic takového neviděl. Opravdu vypadala jako zvíře připravené skočit. Jako by už neměla co ztratit. Chtěla se bránit byť věděla, že by neměla ani tu nejmenší šanci. Přiblížil jsem se k ní, položil jsem bundu na zem a zase kousek poodešel. „ když budeš chtít, můžeš jít se mnou.“ Potom jsem se otočil a odcházel. Jen jsem se ohlédl. Chvíli tam jenom tak stála, ale potom sebrala bundu a šla za mnou.
Nebyl jsem ani schopnej strčit klíč do zámku. Když jsem jsem konečně odemkl, zjistil jsem, že světlo na chodbě nesvítí, asi prakla žárovka.
Dívka se na chvíli zastavila, nejspíš se lekla té tmy. Po chvíli už se do tmy na chodbě zakouslo světlo z naší předsíně. Neměl jsem nikoho doma, nebylo na tom nic zvláštního. Ostatní se pramálo zajímali o to kde jsem nebo co dělám. Pozval jsem jí dál a zavřel za ní dveře. Sedla si do kuchyně a jen tak se rozhlížela, ještě pořád jsem z ní cítil strach. Šel jsem se podívat jestli pro ní nebudu mít něco na sebe.
Poslal jsem jí do koupelny. Mezi tím jsem udělal čaj. Když se vykoupala a oblíkla, sedla si do kuchyně. Postavil jsem před ní hrnek a sám jsem si sedl naproti ní. Bylo ticho. Nakonec ho přece jenom prolomila ona. Najednou začala sama od sebe povídat. Byl jsem docela překvapenej.
„ Bavila jsem se s pár lidma.“ Říkala hlasem, který jsem spíš tušil než slyšel a přece jsem rozuměl každému slovu.
„ Bavila jsem se s pár lidma. Myslela jsem si, že jsou v pohodě, alespoň jsem si to myslela až do chvíle, kdy sme jeli na chatu k jednomu z kluků. Vypadalo to jako docela dobrej nápad. Jenomže se to jako pohoda jenom tvářilo. Bylo by to tak, kdyby s náma nejel kluk kterýho jsem chtěla.
Přijeli jsme na chatu, bylo nás asi osm, tři holky a jinak kluci. Další chyba! Ze začátku bylo všechno fajn. Jenomže pak ten zmetek vytáhl chlast. Holky řekly že uz pojedou i když se jim asi dvakrát nechtělo. Kéž bych jela s nima. Jenomže já byla tak hloupá, že sem tam zůstala. Myslela jsem, že budou stejní jako vždycky. Jenomže to jsem se spletla. Nevšimla jsem si, co se děje okolo. Bylo mi to jedno, já měla svůj sen.
Kluky zajímala akorát flaška a tak jsem si šla radši lehnout. Asi ve dvě ráno někdo otevřel dveře tek prudce, že jsem se probudila. Byl to šok. Pohled na ty kluky, o kterých jsem si myslela, že je znám. Najednou vypadali tak hrozně, úplně jinak než normálně a zdálo se mi to jako věčnost než došli až ke mně. Kluk, kterýho jsem zbožňovala, a o kterým jsem si myslela ,že nad něj není , řekl něco co bych nečekala a co mi zbořilo můj svět jako domeček z karet. „Co takhle se pobavit?“ Řekl s úsměvem, který říkal všechno. Byl tak povrchní až mi běhal mráz po zádech. Chtěla jsem se zvednout, ale jeho pohled mě přimrazil zpátky k posteli. Chytl mě za zápěstí až zbělelo. Táhl mě za sebou jak kus hadru, někam do sklepa. Měli to připravený snad a myslim si,že určitě jsem nebyla první, kdo na tý železný desce ležel.“ Užili si.“ Řekla . Spíš jsem jí to odečetl ze rtů, než bych to slyšel.
Podívala se na mě tak vyčítavým pohledem až jsem se málem cítil provinile i já. „ Nechali mě tam, ani nevim jak dlouho, měla sem hlad a žízeň, doufala jsem že snad už umřu, když pak se znovu otevřeli dveře“. Ozvalo se“ sakra zapomněl sem.“ Strčil do mě , že kdybych neměla přivázaný ruce ke stolu asi bych spadla „ Zvedej se.“ Já bych chtěla, tak moc jsem chtěla, ale nemohla jsem, byla jsem tak slabá, že kdybych spadla tak už bych se nezvedla. Když to viděl zasmál se a hodil si mě na rameno jak kdybych snad nebyla ani člověk, jak kdybych byla prase na porážku. Hodil mě do auta a dovezl do parku. A tam si mě našel ty….“
Neřekl sem nic. Nemohl sem. Cítil jsem se jako kdyby mě polili horkou vodou. Jenom sem se díval. Najednou jsem jí viděl úplně v jiném světle. Už to pro mě nebyla jenom chudinka holka. Teď jsem si jí chtě nechtě musel vážit. Za to čím si prošla, za to jak to vzala. Já bych umřel. Tohle bych nevydržel a kdybych neumřel, tak bych alespoň skončil někde na psychiatrii, ne-li v nějakým ozdravnym ústavu.
Nechal sem jí spát. Musela si odpočinout. Musí se z toho dostat. Cítil jsem se jako hodně vyžvejkaná žvejkačka. Bylo mi z toho zle. Naprosto zle. Šel jsem radši taky spát. I když sem toho nenaspal moc.
Odvezl jsem jí domů a dokonce se dozvěděl i její jméno. Byla to Viky.
Vídali jsme se každej den. Byli jsme pořád spolu. Cítil jsem, že ze mě udšlala novýho člověka. Nikdo z mých přátel mě nepoznával. Díky ní jsem byl lepší, mnohem lepší.Půl roku se z toho dostávala. A když už to konečně vypadalo, žr bude v pořádku a já jí měl plnou hlavu, zhroutilo se mi všechno o co jsem se v poslední době snažil. Jednou přišla na naše místo, jenomže vypadala nějak jinak i se jinak chovala. Řekla mi , že se stěhujou, že jí pořád psal ten kluk z tý chaty. A to prý že už nevydrží,že už je toho na ní moc. Všechno jí to tady připomíná jenom hrozný věci. Nemohl jsem tomu uvěřil, připadalo mi to uplně absurdní spíš jako hroznej sen než co jinýho. Odcházela. Věděl jsem že jí na dlouhou dobu vidím naposled. Díval jsem se za ní ještě dlouho potom co už dávno odešla.
Navečer mi přišla smska, psala mi Viky. Psala, že už se nemuže ani vidět, že je v koncích a úplně na dně, prý jsem to byl já kdo jí tak dlouho držel nad vodou, ale teď se znovu topí, psala o tom , že svúj boj prohrála, nemá sílu dál bojovat. Sílu být dál na tomhle hnusnym podělanym světě, kde spravedlnost spí. Umírá nejen srdcem které už dávno umělo jen bolet a svírat, ale i tělem které už nic neznamená. Psala že to všechno patřilo mě, už od té doby kdy jsem jí jako jedinej podržel. To jsem nikdy nevěděl, miloval jsem jí už dlouho a to celým svým srdcem a tak jak umím. Ale tohle jsem neviděl. Byl jsem slepý.
Volal jsem jí, hned jak jsem pochopil co psala mezi řádky. Zvedla to a jenom zašeptala, že už je pozdě že už to nemá cenu.
Takhle jsem v životě neběžel, plíce jsem nechal někde na chodníku, ale nemohl jsem zastavit. Byl to běh o život. Jednalo se o zbytek mého a Vikyina života.
Volal jsem sanitku, jenomže stejně sem přišel pozdě, našel jsem jí v pokoji na zemi, se slabým úsměvem na pobledlých rtech ,se na mě podívala. „ Čekala jsem tě.“ Jenom jsem tam stál a šeptal „ Ty nesmíš umřít, nesmíš.“ Pořád dokolečka . v duchu jsem se ptal odkud se bere všechna ta krev. Když potom jsem viděl žiletku a její zápěstí. Na rtech jsem měl otázku PROČ? Přijela sanitka. Viky už se jenom usmála a zavřela oči. „ Ztratila moc krve.“ To bylo to poslední co jsem slyšel. Poslali mě domů, poslali mě spát jako bych snad mohl.
Hned ráno sem šel za Viky do nemocnice. Jenomže jediný problém byl ten, že už jsem nemel za kým jít. Viky přesně věděla co chce a to vždycky. Když se jí to nepovedlo napoprvé, zkusila to znovu. A to jí vyšlo. Už jsem jí neviděl. Ten pocit. Že už jí nikdy neuvidím,nikdy neuslyším. Šel jsem jako duch v hlavě měl prázdno, myšlenky se někam ztratily. Zůstala mi jediná a ta pořád dorážela na mou hlavu na mozek na srdce a studila jako led. Už tu nemám co dělat, už tu nemám co dělat. Pořád dokola ten samej kolotoč. Šel jsem pořád dál, snad bez příčiny jsem mířil k mostu nad dálnicí. Opřel jsem se o zábradlí a pozoroval auta projíždějící pode mnou. Přemýšlel o všech těch lidech tam dole a zjistil, že jsem úplně sám, sám se svejma myšlenkamaa pocitama. Lidé chodili kolem mě jako bych snad ani nebyl. Po tvářích mi tekly slzy a ten nezájem okolí mě drtil ještě víc.
Rozhodl jsem se. Z kapsy jsem vytáhl kus papíru a tužku. Psal jsem dopis. Dopis na rozloučenou, ten dopis čtete vy, vy všichni lidé kteří chodíte okolo zajímáte se jen sami o sebe a o to co budete mít k večeři, a NEZAJÍMÁ vás,že jsou lidé kterým by stačil úsměv aby mohli dál žít, jedno slovo by jim zachránilo život. Jen jednoho člověka, který by se kvůli ostatním snad i roztrhal ,jsem znal. Byla to Viky. Už nechci žít mezi lidma kterí umí jen brát a neumí dát ani tu nejmenší radost. Jsou tu lidé které miluji, jenomže alespoň jednou budu sobec a budu myslet jenom na sebe. Loučím se s těmi kteří mi dali něco co mi pomohlo žít.

SBOHEM
P.S.
Snad se vám to bude zdát jako špatný pokus o sebelítost, ale to co se stalo, stalo se a to nezmění jeden člověk z milionu. Tak teď je konec ne jenom pro mě, ale i pro ty další kteří umírají každou vteřinoua když by tak snadno mohli žít.

Já bych chtěl jenom dodat co jsem viděl potom, co tenhle kluk s toliko zadostiučením složil papír a strčil si ho do kapsy. Začal přelejzat zábradlí. Stačil jsem jen doběhnout abych ho chytil za ruku. Podíval se na mě očima plnýma radosti, pochopení a snad i čehosi jiného, usmál se a zašeptal „ nejsem sám.“ Potom jěště tišeji a s důvěrou řekl, „ Za mě a za Viky.“ Pochopil jsem že to patřilo mě. Začala mi klouzat jeho ruka. Snažil jsem se ji zadržet ale nešlo to . pustil se a zavolal „Už jdu Viky, nebudu sám“. A letěl s úsměvem, snad si myslel, že bude líp. Lidé kteří stojí za to aby žili umírají, a lidé kteří si zaslouží smrt žijí. Tak kde je SPRAVEDLNOST.