Modrá unášející krása

Vzduch rychle svištěl kolem jejích uší. V očích se jí leskly slzy. Neplakala, jen vítr se jí vrýval do jejích smaragdových očí. Rukama se pevně držela vystouplých hrbolků. Kůže byla drsnější než šmirglovací papír. Přála si víc a víc toho vzrušení. Chtěla letět dál, až tam za hory, kde se vrcholky dotýkají oblohy a prach má zlatavou barvu.
„Ještě rychleji! “ Vycházelo z jejích dětských úst. Její hlas, ale v téhle výšce a rychlosti nebyl téměř vůbec slyšet. Stále opakovala ta neslyšná slova. Byla unešená a měla radost. Mohla spatřit cokoliv co chtěla. Cítila, že je v bezpečí, tak jako nikdy.
Pevně se držela a nehty zarývala do drsné kůže. Kolem ní se svět najednou pomalu zpomaloval. Vítr se uklidnil a pohrával si s jejími mahagonovými vlasy. Začala rozeznávat okolí. Slzy na její dětské tváři seschly. Byla velmi šťastná.
Opatrně, aby nesklouzla se prohnula v zádech. Po chvilce zkoumaní zářivých zelených porostů pod sebou se opět položila na šíji mohutného zvířete. Zavřela oči a těžce oddechovala. Měla pocit, jako kdyby se její plíce zvětšily a srdce chtělo vyskočit z těla. Cítila na své tváři paprsky slunce. Bylo příliš zářivé a zdálo se, že je blíž, než obvykle.
„Nezdá se mi to jen? “ Zeptala se dívka s mahagonovými vlasy a opatrně se posadila.
Jsi tam, kde chceš být. Ozvalo se z nenadání v její mysli.
„A- jsem tedy právě ve snu? “Zeptala se nechápavě dívka.
Pokud si přeješ, aby tohle byl sen, tak ano. Ta neznámá slova v její hlavě ji stále trochu děsila.
„-Nechci aby to byl jen sen. “ Sklopila opět zrak na údolí pod sebou. Stromy jí najednou přišly tak malé, jako slaměné panenky s hustými zelenými vlasy pokrývající celé tělo, jen hnědé kotníčky se dalo občas zahlédnout.
Jsi skutečný? Zeptala se dívka nahlížejíc do své mysli. Už se nesnažila bránit se tolik těm pocitům a myšlenkám. Snažila se je klidně nechat plynout jako spadané lístečky v potůčku.
A co je skutečné podle tebe? Znělo stále dokola v její hlavě, jako odraz v prázdné místnosti bez oken a dveří.
„-Já nevím. “ Přiznala zaskočeně dívka.
Rozhlédni se dítě po okolí. Vidíš. Támhle na louce si hrají malé děti. O kousek dál se lidé koupou v potoku. V horách si vesele poskakují kůzlátka. A tam ... na vyschlých pláních se prohánějí divocí koně. Utíkají a ani nevědí před čím. Jen cválají a vždy zmizí v oblacích prachu. Všechno je tak, jak má být, nemyslíš? A přeci jen je to reálné.
„Ano, ale tohle všechno je takové normální a všední ovšem ty jsi jiný, neznámý. “
Ne dítě. Já tu jsem stále, akorát lidé na nás dočista zapomněli.
„-Ale proč? “ Stále nechápala dívka.
Protože to tak má být. Ty máš být zde a já zase tam. Je to souznění. Takhle je to přirozené a dokonalé.
My jsme tu proto, abychom napravovali a starali se o váš svět. Takhle nám to bylo dáno. Ještě nepřišel správný čas ukázat lidem, že nejsme jenom legendy a pohádky. A že naše existence je opravdová. Navíc každý na to příjde časem sám.
„ Stále to moc nechápu … “
Však jednou pochopíš správně. Věř. A teď bychom se měli vrátit domů, nemyslíš?
„ Je mi s tebou dobře. Nechci ještě domů. Líbí se mi tenhle výhled. “ Tvrdohlavě si stála za svým a pozorovala krajinu.
Mě přemlouvat nemusíš. Já tě stejně dovedu domů. Bát se nemusíš. Já jsem tu s tebou stále. Při každé myšlence na mne, mě ucítíš. Mou lásku, mou přítomnost.
„ A kdy se opět uvidíme? “
Čas je nepodstatný, dítě, ale brzy.



O pár měsíců později.
Probuzená ze snů. Probuzená z iluzí. S hlubokou vírou. S touhou poznávat.

Útržek dívčin myšlenek.
Stále přemýšlím. Je to opravdu tak pravé. Neklamu se.
Vím, že to co cítím je opravdové. To, že mluvím je reálné. Dokonce i to že žiji, je opravdově reálné. Můj svět je dokonalý. Dokonalý jako paprsky slunce. Mé osobní paprsky jsou tak jemné a čisté. Slunce v mém nitru je nekonečné světlo. Světlo lásky a odpuštění. Kouzla a víry. Já jsem dokonalá. Jsem i zářivý svit měsíce. Jsem svit naděje a uklidnění. Krásy a pochopení. Jsem dokonalá bytost Země i Nezemě. Ve dne i v noci. Každý den. Každým okamžikem. Časem i nečasem. Stává se ze mě … stane se ze mě … vše.


„ Ach můj milý dráčku, kde tě mám? Kde najdu tvá něžná slova víry? “ Myslela tedy dívka s mahagonovými vlasy na něho a opravdu cítila jeho lásku, jeho přítomnost, ale on nemluvil. Ani se jí neukázal. Jediné co opravdu přesvědčilo její mysl, že jí střeží svýma kouzelnýma a láskyplnýma očima byla ta melodie. Melodie, která neměla zvuk. Melodie bez hudby a not. Melodie ticha. Melodie čistoty. Melodie souznění. Melodie porozumění. Cítila ve svém srdci tu nadevše nádhernou melodii.
A v tu chvíli se její mysl rozjasnila ještě více a na tváři se jí objevil široký úsměv.
Dítě, jsem tak pyšný. Teď poznávám, že jsem si tě vybral správně. Učíš se rychle. Já vím, že vše ještě nechápeš, ale věz, že vše má svůj čas. To ty ovšem zdaleka víš. Dočkáš se a budeš to ty. Opravdu ty. Budeš poslem … poslem lásky. Amor bez luků a šípů. Amorka se srdcem otevřeným pro všechny bytosti. Už mi věříš?
„ Věřím sama sobě, sama v sebe. Věřím, že tvé oči jsou tak modré jak má fantazie ukazuje. Věřím, že tu jsi, když na tebe pomyslím. Věřím, že tu jsi, ikdyž ani nemyslím. Vím, že mě posloucháš.
/ Široce se usmívá – pokud draci se umějí usmívat. /
Je tak modrý … jako letní obloha bez mráčků. Jako modré nebe. Tak krásný je. Je zázračný a kouzelný.


„ A co se teď po dlouhé době opět proletět? “
V tvém klidném spánku? V tvých jasných snech touhy? No jistě. Chci s tebou létat ve světě … ve světě tvé fantazie. Opravdové fantazie. Zavři oči, dítě mé milované. Neboj se mne. Já jsem opravdový. Dotkni se mě. Dotkni se mé krásy.

/ Třese se jí ruka. Celá se třese. Ale ne špatně, ale tak příjemně. Jako kdyby jí rukou projelo tolik energie. /

Stále se tak bojíš? Podívej se trochu jinak. Podívej se skrz své pocity.
„ Cítím … vůni růži. Cítím … tebe. Cítím … melodii. Cítím … cítím se nepopsatelně klidně a spokojeně.“
Dítě … miluji tě.