Stíny noci bez pomoci

V jednu v noci byly tam kde mají být, tedy ve tmě. Věděl jsem, že tam jsou. Nijak divně se neprojevovali, ani hluk nevydávali. A přesto tam byly. Kolik jich asi bylo, a co z nich po noci zbylo? Ten stín je můj splín. Nemám jak zabrat, nemám kde brát a to je to co mne začíná srát.
Vlastně to bylo to jediné co mne pojilo s okolním světem. Světlem se ztrácejí, ve tmě vracejí. Nikdo je jménem nezná a těžko pozná. Koleje, troleje, výhybky bez oleje a z nebe leje. Zdá se život kratší než byl včera. Kdy si to přiznáš, že to víš. Slepice poskočí, družka tě vytočí, život se nachýlí.
Květy, světy jaro, léto, teplo, voda, listí, podzim, led, zima zas.

Vina stínu nemoci mi pomoci a přitom vidět to mé utrpení.

Říkám si o strpení.

Trpím zas když vidím Vás, říká mi můj stín.

Tak mu vytnu políček a už je tu v chodníku dolíček.

Kam se schoval a kde vzal?