Vše vím, Draco...

Teplý letní vánek ohýbal stébla trávy a česal koruny stromů. Jak už to v létě bývá vše slunce spalovalo svými paprsky. Zámecké zahrady, ale přes všechno kvetly a zářily zelení. U fontány zobrazující kentaury s luky a šípy seděl chlapec a starší žena jejíž blonďaté vlasy dosahovaly až do půli zad.
,,Věřím ti Draco, ale jsem tvá matka a mám o tebe starost."řekla Narcisa, ale na Draca nepohlédla. Tomu přelétla jiskra v jeho šedých očích, vstal z lavičky a povýšeně si urovnal sako. Pohlédl Narcise do očí a řekl:,,Takže i ty pochybuješ o mých schopnostech? Jste všichni stejní! Já vám dokážu, že jsem stejně dobrý jako ostatní smrtijedi." Vyštěkl, otočil se na podpatku a chystal se odejít. ,,NE! Draco stůj, tak jsem to přece nemyslela." Zvedla se a se slzami v očích hleděla na blonďatý týl svého syna, dospělého, ale zároveň tak bezbranného. Bolelo jí to, všechno…a nejvíce fakt, že si neuvědomoval nebezpečí, která ho čekají. Nechtěla o něj přijít jen proto, že je zaslepený touhou být jedním ze smrtijedů a dokázat to, co jeho otec. Otočil se a pohlédl na ní pohledem, který ji tolik připomínal Luciuse. ,,Nevěřím ti, matko!" řekl tiše, ale rozhořčeně, pln nenávisti. Narcise stekla po tváři slza. ,,Víš drahý, já tě naprosto chápu. Vím, že ke svému otci vzhlížíš a moc si přeješ být jako on. Chápu i tvé povýšené chování. Vlastně chápu úplně vše , co děláš nebo říkáš. Ale i přese všechno máš v sobě i velký kus mě a musíš si tam někde hluboko uvnitř uvědomovat do jakého nebezpečí se to vrháš. Tím, že jsi přijal Pána zla vše jen začíná. Přece v tobě musí být něco, co chce žít jinak a zvolit si jinou cestu." Draco se opět posadil. ,,Nechci abys mě chránila, nechci tvé rady. Z pohledu otce jsi nečistá." Rozzlobeně ji pohlédl do tváře. Nadechla se k odpovědi, obraně a vysvětlení, ale Draco se zvedl a rychlým krokem odešel do zámku. Narcisa začala plakat a seděla u fontány dlouho do noci, před očima jí probíhal celý její a Dracův život. Tvrdá výchova Luciuse bez kousku citu. Noci, kdy se Draco probouzel s pláčem na krajíčku. V jejich rodině byly city brány jako slabost. Láska, přátelství a důvěra, to vše, co je pro ostatní samozřejmost jim nebylo dopřáno. Nenáviděla Luciuse, ale za ta léta se naučila ho milovat a polykat veškerá příkoří, které ji manželství přinášelo. Ne pro své dobro, ale pro spokojený život Draca, ale teď ji přišlo, že spíše vše zkazila. Možná měla více bojovat, možná by byl teď Draco jiný člověk. V koutku duše věděla, že by to asi nemělo cenu. Lucius by si prosadil své. A vše by bylo stejné, možná s tím rozdílem, že by Narcisa nežila. Nevěděla co udělat, aby Draco pochopil, že život a svět je jiný. Teď když je Lucius ve vězení se mnohé změnilo, alespoň v jejím životě. Ale v tuto chvíli byla spíše zoufalá.

Draco seděl na posteli a hlavu měl v dlaních. Tolik si přál, aby se jeho otec vrátil, potřeboval tu jeho aroganci, která mu dodávala sílu. ,,Matka." Řekl opovržlivě. Myslel si o ní své, byla tak slabá, plná citů a starostlivosti. Už přece není malý kluk a dokáže se o sebe postarat sám. Ale i když se všelijak snažil přesvědčit o tom, že je jako otec, tak cítil stále větší pocit, že to asi tak nebude. Nenáviděl ji, protože v něm zasela pochybnosti, nejen o sobě, ale i o všem ostatním. Cítil se tak rozpolcený a neschopný cokoliv dělat nebo na něco myslet. Úpěnlivě doufal, že vše zvládne…ale častěji začínal spíše pochybovat. Vstal a došel k obrovskému zrcadlu na druhé straně pokoje, který dosahoval od vysokého stropu až na zem. Postavil se před něj a pohlédl na sebe. Vlasy měl rozcuchané a neupravené, sako pomačkané. ,,Co by tomu asi řekl otec?!" pomyslel si a představil si ho. ,,Draco, za každých okolností musíš být elegantní, jsi Malfoy a ne nějaká lůza!" trochu se při té představě pousmál a opět pohlédl na svůj odraz. Ani úsměv už neuměl, vypadal spíš jak kdyby se křenil. Radši toho nechal, poupravil si vlasy a svlékl sako. ,,To už vypadá lépe Draco!" slyšel otce. Snad z naděje či přání se otočil jestli tam opravdu nestojí a nemluví na něj, ale jeho pokoj byl prázdný. Sklopil oči a sedl si zády opřený o zrcadlo, objal si kolena pažemi a zahleděl se na překrásně zdobený strop. Po chvilce začal tiše, ale úpěnlivě plakat a ač si v duchu říkal, že je to projev slabošství nemohl slzy zastavit. Celá ta dlouhá léta kdy nemohl plakat se teď draly ven. Měl pocit, že se jeho duše trhá na kusy.
Náhle ucítil ostré pálení na levé ruce, vyhrnul si bílou košili a pohlédl na čerstvé znamení zla, které pulzovalo a budilo dojem, že se hýbe. Okamžitě vstal a přistoupil ke krbu. Nemusel čekat dlouho, za pár okamžiků z krbu vystoupila Belatrix Lestrangerová a sám Voldemort. Když Pán předstoupil blíže k němu, tak Draco sklonil hlavu v pozdrav.
,,Drahý Draco, pohleď mi do očí." Řekl Voldemort a Draco poslechl.Belatrix se mezitím posadila na Dracovu postel.
,,Asi se ptáš proč jsem tě navštívil den před tvým odjezdem do Bradavic. Ale odpověď je velice jednoduchá, před necelým měsícem jsem tě poctil úkolem. Velmi důležitým úkolem, ale abys ho zvládl budeš potřebovat od nás trochu pomoci. První noc v Bradavicích nalezneš v komnatě nejvyšší potřeby Rozplývavou skříň, jistě jsi o ní už slyšel od svého otce. Chci, aby jsi se naučil ji plně používat. Je to stejně důležité, jako tvůj úkol. Díky té skříni se budeme moci dostat do Bradavic. Formuli a vše, co dělat máš napsáno zde." Vysvětlil a podal Dracovi zapečetěnou obálku. ,,Teď už tě ale musím opustit. Jistě budeš plnit úkoly, které jsem ti udělil svědomitě, jinak tě stihne trest ten nejvyšší. Na tobě závisí vše. Přeji mnoho zdaru…" řekl a zmizel v krbu. Belatrix se zvedla z postele a přišla k Dracovi, políbila ho na tvář a s rozrušeným smíchem zmizela i ona. Draco propadl ještě větší beznaději, rozplývavou skříň dokázali ovládat jen mocní kouzelníci, byla to velice citlivá věc a hodně často si dělala, co chtěla. ,,DOKÁŽEŠ TO!" slyšel otcův hlas a chtěl mu opravdu moc věřit.