Let you GO...

Měli jste někdy pocit, že někde na světě je někdo, kdo je vám předurčen? Někdo ho nazývá paní/panem Božským, pro jiného je to prostě ‚Ten pravý‘.

Protloukáte se životem, tápete v krátkých vztazích, které ani nestojí za řeč, abyste stejně přišli na to, že někde prostě musí být někdo jiný, kdo si zaslouží vaši pozornost… kdo si zaslouží vás a vy jeho. A pak se ten člověk objeví. Nemusíte ho znát, stačí se mu podívat do očí a jste ztraceni. V té chvíli víte naprosto přesně, že to je ten člověk, kvůli kterému dýcháte, kvůli kterému chodíte po tomto světě. Vaše tělo je ochromené náhlou nevysvětlitelnou slabostí a mozek jako by byl v ten moment vyřazen z provozu. Nemůžete přemýšlet, nemůžete se pohnout, nemůžete nic, jen stát na místě a hlídat svá kolena, aby nohy na kterých stojíte neztratily pevnou půdu, ke které jako by byly přikované. A pak se nadechnete a vašimi plícemi proudí nová energie, čerstvý vzduch smíšený s něčím slovy nepopsatelným, co lze spíše jen přirovnat k absolutnímu pocitu štěstí, když si uvědomíte, že ten člověk existuje a vy jste měli tu čest se s ním setkat.

Což ovšem samozřejmě ještě neznamená, že on cítí to samé také k vám. Realita je většinou jiná, naprosto opačná.

Věřím na osud, na to, že každý člověk kráčí cestou, která mu byla předurčena. Ale také na to, že tu cestu můžeme ovlivnit svými činy, svými rozhodnutími, která budeme muset během svého života udělat. Že si tu cestu můžeme sami pošlapat nebo naopak, že ji někdo jiný může odklonit na jinou trasu.

A nejspíš proto jsem se i já ocitla v bludném začarovaném kruhu, ze kterého jako by snad ani nebylo úniku. Stačilo před několika lety vejít v onu osudnou chvíli o přestávce do třídy, která ani nebyla moje a vidět ho tam sedět za katedrou. Jen zvedl hlavu, aby si prohlédl nového příchozího, naše oči se střetly a pak se dál věnoval své práci. Pohled a ten zvláštní, jiskřivý vnitřní pocit. Tak málo stačí, aby se člověk zamiloval. Od té chvíle jsem ho potkala jen několikrát, až se naše cesty nadobro rozešly. O několik let později jsem ho potkala znovu. To, když jsem poprvé nastoupila do práce. Všechno bylo tak nové, stresující a cizí a pak, pak jsem v to pondělní ráno uviděla jeho. Od té chvíle se již pár let potácím v tom osudovém kruhu, ze kterého jako by nebylo úniku. Je to tak jako to bývá vždy. On již řadu let má toho svého někoho, vedle koho večer usíná a ráno se probouzí, má s kým trávit deštivé i ty slunečné víkendy. Má svůj vlastní život.



Samozřejmě jsem nikdy nepočítala s tím, že mu bude stačit jediný pohled na mě a všechno, co v životě vybudoval kvůli mně zahodí. Své city jsem si nechala uložené v té nejhlubší, nejtemnější části svého srdce. Nikdy jsem mu do očí nedokázala říct, co cítím nebo co si myslím, že cítím. Možná, že jsem se bála, že ztratím i tu pouhou matnou iluzi nás dvou, vytvořenou mým vlastním srdcem.


Nemůžu říct, že jsem tyto poslední tři roky byla nějak zvláště šťastná, asi jako většina lidí. On však byl jedním z těch, kteří dokázali každý můj den naplnit něčím novým, i když mezi námi nikdy nebylo nic intimního, stačilo ho vidět v práci a z šedého dne se stal den prosycený těmi nejpestřejšími barvami. I když se zdálo, že mé srdce není schopné žádného citu, že mám v hrudi místo pulsujícího orgánu pouhý kámen, on byl důkazem, že stále žiju, že mé srdce stále bije.


Nikdy bych netušila, že jeden jediný muž ve mně dokáže rozpoutat bouři, orkán. A i když tento živel občas ničil a bořil mé snové zámky, zároveň je po té dokázal znovu zrekonstruovat a navrátit jim jejich jedinečnost, probudil je k životu. Jeho úsměv hřál u srdce, dokázal mým kolenům dopřát nejistotu a vratkou nerovnováhu, jeho přítomnost vyvolávala mravenčení v žaludku a vlastně to stále ještě dokáže.


Nyní si však uvědomuji, že už ho musím nechat jít. Nemůžu začínat každý nový rok s myšlenkou, že zrovna teď se něco změní, že zrovna tento rok bude jiný. Protože vím, že by byl stejný jako ten předchozí. Musím jít dál. Možná je to můj pan Pravý, já však nejspíš nebudu tím jeho protějškem. Proto tento rok začínám s předsevzetím, že se ho konečně pokusím dostat z hlavy, že ho propustím ze svého srdce, protože každý z nás má svůj vlastní život, který musí žít a já zřejmě do toho jeho života nepatřím. Každý kráčíme svou vlastní cestou, každý po boku někoho jiného. On už toho člověka nejspíše našel, teď je řada na mě.


Vím, že to bude moc těžké a sama si nejsem jistá zda to dokážu. Dokážu odolat? Možná, že selžu, jako už tolikrát, když jsem se o to pokoušela. Možná, že se mi přátelé opět budou smát, že mám příliš slabou vůli, ale zkuste dostat z hlavy člověka, který ještě ke všemu denně zachraňuje lidské životy. Člověka, kterého téměř denně potkáváte v práci, který se na vás pokaždé směje tím kouzelným hřejivým úsměvem, jenž dokáže rozsvítit den, jehož pohled jako by vám vypaloval nezacelitelnou ránu do srdce, to proto, abyste si ho pamatovali celý svůj život. Ano, já si ho budu pamatovat, nikdy na něj nechci zapomenout. Zůstane však pouhou vzpomínkou? Nejspíš ano. Zůstane jedním z nesplněných snů, jedním z těch, o kterých jsem snila nejvíce a v těch opravdu slabých chvilkách si byla jistá, že my dva jednou možná můžeme být spolu. Zároveň jsem pokaždé věděla, že to tak nikdy, bohužel, být nemůže.


Tento měsíc mi bude 26 let a je mi jasné, že už si nemůžu dovolit tolik snít. Musím se přestat upínat k pouhému snění a měla bych se začít smiřovat s realitou a hlavně - žít v ní. Jenže objeví se někdy někdo, kdo se mu aspoň z části vyrovná? Někdo, na koho se nebudu dívat jeho očima? Přála bych si, aby takový člověk existoval. Třeba nám na tomto světě přeci jen není souzena pouze jedna jediná osoba…