Ztracená v sobě

V dálce, za obzorem zapadá slunce, oranžový jasně zářící, ještě před chvílí svítilo na jeho zkamenělou tvář... Hledí na mě, s absolutní úctou... považuje mě za vílu, co se mu zdá, když ji potřebuje... Vidím, jak divoce artikuluje a řve na celý kolo, vnímám pouze útržky: "Říká Ti něco vzájemná věrnost?" co si asi můžu promyslet za odpověď? Já se přeci nechci hádat... Kousky našeho společného života byly nádherný, ale ten zbytek? "Promiň, ale nemiluji Tě!" Sakra, o5 z mé strany rána pod pás... Tentokrát, se nenachází chyba na mé straně... mohl to čekat, vždyť kolikrát za den mi vyznává lásku? Milionkrát... "Přece mi nemůžeš vpálit pravdu do očí?" plachá odpověď "to z mé strany slyšíš neustále." Nevěřím svým slovům... jsou tak falešný a neuvěřitelný... Jsem zamilovaná, ale bojím se, že pro něj zůstávám pouze náhrada za někoho, kdo ho nechce...

Třeba by pomohl útěk do neznáma... nikdo mě nebude hledat, tak jdu... prchám a míjím kapky deště... až teď si uvědomuji že je mokro, čvachtá mi voda v botách a registruji výkřiky plné utrpení... Snad si nic neudělá. "Andílku, vrať se, nepřežiji bez Tebe ani den!!!"

Zaléhají mi uši a v hlavě mi pulzuje krev... probouzím se, všechno kolem drncá a hučí... rozhlížím se, vidím kabinu a skomírající světýlko, možná svíčka... v rohu se choulí do klubíčka dívka, měla bych ji oslovit, ale ona je pohotovější "Prosím Tě, proč jsi tady?" zajímavá otázka, rozpomínám se... déšť, Tomáš, hádka, cizí kluk, rozsypané šminky... "Nemám zdání." Vždyť už jsem ztratila i domov, jenže já ho musela opustit... dřív, nebo později bych ho zranila a on by to nemusel psychicky unést... doposud mne pouze obdivoval, ale netušil co obnáší pravá láska ... "A víš, že vlak, kterým cestuješ míří do Paladinu?" název města nebo část území? "Netuším ani, že jsem ve vlaku, natož kam jedu." Třeští mně hlava a oči pálí... Sahám si na čelo, zda-li nemám teplotu, ale místo toho nahmatávám vazkou tekutinu... cítím odér železo, možná krev? Už ji i vidím... sakra, co se událo?

"Nemáš u sebe kapesníček nebo náplast?" šmátrá po kapsách a hledá... "Jasně, tady máš." Podává směrem ke mně vlhký ubrousky, avšak do očí mi nepohledí... "Mnohokrát Ti děkuji, smím znát tvé jméno?" možná je jenom plachá nebo se bojí... "Lauren, pocházím ze Sellhalu. Jaké jméno jsi dostala Ty?" nyní mám dilema, lhát a zůstat provizorně v anonymitě nebo věřit otrhané holce... Volím druhou možnost "Těší mě Sofia, bydlím v Lehmarku." Konečně začala fungovat má paměť, běžela jsem v dešti, pak zakopla, spadla a doběhla k nádraží, právě se rozjížděl vlak , naskočila jsem a upadla do bezvědomí.

"Kdy zastavíme?" po tváři mi začínají téct slzy, uvědomuji si o co všechno jsem přišla... něhu, porozumění, lásku, upřímnost, rozmysl- za jednu noc plnou nezávazného sexu, o kterým se Tomáš neměl nikdy dozvědět... Ale v malé vesnici se nic neutají, zkrátka žít po vidláckým způsobu není žádný med... " Opravdu věříš v to, že tenhle vlak zastavuje?" Otřásá mnou zima a běhá mi mráz po zádech "Nerozumím." O podobných zážitcích jsem četla snad jenom v časopisech pro ´mladistvé´... "Ty jseš nováček? Nevypadáš na to." Ona si asi fakt nedělá srandu.

"Takže to budeš muset co nejrychleji pochopit, třeba se ještě můžeš vrátit. Bez zbytečných okolků, jedeme do Paladinu, což znamená říše neživých i nemrtvých, nacházíš se na prahu svých možností." Nepanikař, Sofie, hlavně nepanikař, tohle je sen, probudím se a všechno bude ok. "Za chvíli se rozhodne o tvém dalším bytí. Teď mysli, jen na dobré věci, co jsi prožila na světě, za žádných okolností nepřemýšlej nad negativními prožitky." Poslechnu, nic jinému mi bohužel nezbývá... takže od začátku -oslava 4. narozenin- první den ve škole- šaty pro družičku- vůně šeříků- žhavý polibky-babiččino uzdravení- maturita-prstýnek s kamínkem-zasnoubení-nevěra... už se nedaří, můj život se hroutí a někdo se mi vrtá uvnitř hlavy "Nezničí tě to, prostě jen přejdeš hranici bolesti." Sžírá mě už jen pocit, že nikdy neuvidím své blízké-i když jsou vlastně tak vzdálení- ani Tomáše... proboha co se se mnou děje? "rozhodne se během vteřiny, jde jen o posudek a tvé síle nést další osud."

Příští pocity přirovnám k velkému třesku! Prostě bum bác...a rázem otvírám oči v naší posteli v náručí svého milovaného snoubence... Spadl mi kámen ze srdce, zmizela krev z čela, vzpomínky na nedávnou minulost však zůstaly, pro výstrahu . Vše co jsem prožila, považuji za trest, který seslala vyšší moc, za moji nerozvahu při jedné sobotní noci- málem mi zničila život!