Zjevení u řeky+++

Běžel do náruče zapadajícímu slunci. Chtěl ho obejmout, zastavit, nedovolit mu zapadnout. Ledový vítr si něžně pohrával s jeho zlatavými vlasy. Vplétal mu do nich vločky sněhu. S něžností milenky hladil jeho tvář, s krutostí nešťastně zamilované dívky vyrýval rudé skvrny do jeho tváří. Bolest blížila se k jeho zádům. Bolest byla ve slunci, které utíkalo na druhou polokouli, skrývala se v bělavém třpytu sněhu. Nestihl to zastavit. Smrt si vybrala další oběť. Každého dohoní. A i když jí unikal seč mohl, nakonec našla i jeho. Bolest zabila krásu, sny i jeho poslední naděje. Smutek sevřel zbytky jeho duše do svých odporných pařátů. Vždy ti citlivý nejvíce trpí.
Sedl si na břeh řeky. Z oka mu stekla jediná, osamělá slza. Vyšel měsíc. Jeho třpyt se odrážel v jeho očích. Řeka nesla spolu s proudem všechny jeho nářky, vycházející z jeho nitra. Nesla je i když byly pouhému uchu utajeny. Elektrické impulzy procházeli jeho nitrem, předávali nesnesitelné pocity od neuronu k neuronu. Díval se na tichou, plynoucí vodu. Nedotčenou lidským trápením. Tak chladnou, bezcitnou. Nechtěl plakat, nenašel by se nikdo , kdo by jeho slzy setřel. Slzy bývají výzvou pro ostatní. Prosí okolí o útěch o soucit o litování. Ne nač plakat nad stracenou krásou života, okamžiky štěstí.
V myšlenkách se vracel do doby před západem slunce, tehdy ještě šlo něco udělat, teď mohl pouze litovat svého činnu. Uděla to a nic na světe to nezmění. Život stratil v propadlišti dějin. Pohlédl na své ruce,ve třpytu dávno mrtvých hvězdse rýsovaly tmavě rudé čáry. Hluboká znamení té největší hanby. A nyní bude navždy bloudit sám světem bez darování nebo přijímání citu. Sám, jen s city vlastními. Nebude více než bludnou duší.
Ze zahloubání nad vlastním osudem ho vytrhla z počátku mihotavá jemná zře, vycházející z proudu řeky, která každým okamžikem sílila. Zpočátku na ni hleděl úplně bez zájmu. Nic už mu nemohlo ublížit. A pak z ledových hlubin povstala krásná, nahá dívka. Pokožku měla bílou jako sníh, který pokrýval celý břeh, vlasy rudé jako zapadající slunce. Oči měla temné jako náhrobní deska blízkého člověka. Ústa stažená pevně k sobě a přesto neuvěřitelně plná. Pomalu k němu kráčela. Začal se mu tajit dech ač naposled vydech již před několika dlouhými hodinami. Automaticky vstal a pevným krokem jí vyšel vstříc. Vztáhl k ní ruce, chtěl se jí dotknout, naplňovala ho chtíčem. Ale čím blíže byl k jejímu tělu, tím více ho opouštěla svobodná vůle. Pomalu mu ruce klesly zpět k tělu. Zato ona ty své natahovala jeho směrem.
Pak se ho konečně dotkla. Jeho tělem projel obrovský chlad spojený s neskutečným žárem. Výraz její tváře se po celou dobu vůbec nezměnil. Jen s vlasy si se tam pohrával vítr. Začala mu rizeoínat bundu. I když se nedotýkala přímo jeho kůže, cítil ji stejně intenzivně. Ani se nenadál stál před ní celý nahý. Pomalu sjela dlaní po jeho hrudi až dojela k jeho paži. Jemně ho chytla za ruku. Přitáhla si ho do své náruče a její rty se spojily s jeho. Propadal do ní, topil se v nekonečném polibku. Potom od něj odstoupila a on začal zářit stejně jako ona a jeho kůže ztratila všechnu barvu. Pomalu zvedl hlavu a poprvé uviděl její úsměv. Teď chytil za ruku on ji. Vstoupil společně do řeky a navždy zmizeli na konci nekonečna.