Na kraji světa

Kdo jsi?

Tisíce let evoluce, etiky, morálky a humanismu, přitom světem stále vládnou zbraně. Čím rozumnější je lid, tím krutější je jeho vláda. Základy civilizací vrací se zpět k nejprimitivnějším zákonům o přežití, vítězí nejsilnější.Tahle hloupá, nesmyslná, nenávist je dětem očkována do těla jejich okolím, už od nejútlejšího věku.
A co ti, jejichž inteligence se rozvinula za hranici této brutální skutečnosti?
Ti kteří jsou svou vyjímečností předurčeni, vstoupit na druhou stranu, mezi lovnou zvěř, na jejíchž hřbetech jako na pilířích mostů, staví se nová ctižádostivá společnost, ženoucí se za svými cíli, doslova přes mrtvoly.
Vše se odehrává za rouškou světa, každodenně předkládaného našim očím, útržkovitě se k nám dostávající jen prostřednictvím zpráv, v nichž Krvavé konflikty, každý stát připisuje ke krutosti jiných, aby tak udržel své lidi v pokorné víře že patří k národu, mírumilovnému a spravedlivému.

Mladý šestnáctiletý Erik se pět dní v týdnu probouzel s vědomím že bude muset této skutečnosti, tolik skrývané očím veřejnosti a milujících rodičů, čelit. Každý únik z této traumatizující rutiny se pro něho stával časem stráveným v ráji. Uzamčen mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, v bezpečí od všech, kteří ho nenáviděli a týrali, listoval všemožnými knihami o spiritismu, magii i satanismu, snažíc se v jejich stránkách naleznout odpověď na otázku, dnem i nocí spalující jeho duši a stravující jeho srdce. „proč?“
Proč ho každý nenáviděl, přesto že nikdy nikomu neublížil?
Proč byl odsouzen k samotě i když miloval společnost a ze srdce rád se smál?
Proč nikdy nenašel pochopení u přítele, po kterém tak zoufale toužil a kterého každý z tyranů, dokazujících si na něm svou sílu, měl. Z pozice kterou byl nucen ve společnosti zaujmout, neměl nikdy šanci prozřít a spatřit, že přátelství po kterých tak touží, jsou falešná, založená na strachu, žárlivosti, nebo penězích.
Mechanicky a téměř bez života, jako stroj, konající stále stejnou práci, podle svého programu, vstal a pustil se do běžných denních úkonů, které musel splnit než vyrazí do školy, vstříc své noční můře v bdělém stavu.V poslední době jeho ponížení nejvíce přispívalo to, že se tak stávalo před ní, dívkou, kterou obdivoval a miloval, Annou. Dnešek nebyl jiný, chmurný, chladný, deštivý podzim vrhala na školní budovy chladné nepřívětivé světlo. Na rozbláceném prostranství školy se jako stádo dobytka čekající na porážku, hromadili u prosklených dveří zástupy žáků.
Dříve čekával až se dveře otevřou a dav se vhrne do prostor šaten a později tříd. Svým trýznitelům ale stejně neunikl, docházel díky nim do hodin pozdě a učitelé jej doprovázeli, posměšnými narážkami a neoprávněnými tresty.
I dnes když přecházel vydlážděnou příchodovou cestu, vedoucí k prosklenému vchodu do šaten, sledovali ho desítky zvědavých očí diváků. Uzavřený prostor mezi šatnami se mu tak čím dál víc podobal bahnitému ringu.
Nadávky a urážky už nevnímal, snažil se pouze dostat do šatny a usednout na židli ve třídě. Uvnitř hlavy mu ale stále zněl alarm a nepříjemný tísnivý pocit svíral tělo, Tak jako zoufalé vědomí toho že pronásledování, ponížení a bolesti neunikne. Jako naplnění nejhoršího snu, Byl stažen k zemi, prudká bolest ho na moment ochromila, k životu ho probudila teprve chuť horké krve, stékající mu po rtech z rozbitého nosu. Pokusil se vstát, byl znovu přitlačen k zemi jako lovecká trofej na starých fotografiích, zůstal bezvládně ležet ve snaze zůstat v bezprostřední, bezpečné blízkosti země.
Pro zadostiučinění a zakončení díla byl trýznitelem otočen silným kopancem do ledvin, aby si všichni přívrženci tohoto aktu, mohli prohlédnout blankytně modré oči, zbavené důstojnosti a snad i lidskosti. Oči které mu vynesly posměšnou přezdívku „čoklík“
Teprve když se chodba vyprázdnila, odvážil se vstát, pomněnkové oči zalité slzami, zakryla jako závoj kštice černých vlasů. Jako archanděl, nesoucí temné poselství, zbrocen vlastní krví procházel liduprázdnými chodbami. Aby nakonec skončil v ztemnělé a páchnoucí místnosti, toalet. Svezl se podél jedné zdi, sledujíc na špinavých dlaždicích, stále se zvětšující kaluž vlastní krve.“tak sem patřím, do hajzlu“ pomyslel si v návalu deprese, nad vlastním životem a neschopností se k němu postavit.
Zvonění, tenhle zvuk ho vždy vnášel do toho začarovaného kruhu, kterému se s vypětím všech sil, znovu a znovu, snažil uniknout. Bezúspěšně. Omyl si tvář, věděl tohle místo dnes navštíví ještě mnohokrát, vyšel ven.
Den probíhal přesně jak očekával, kruté poznámky se mísili s naprostou nevšímavostí k jeho osobě a prokládány posměšky a údery které musel tvrdě nést. Poslední hodina byla tělocvik, nejhorší z celého týdnu, chvíle kdy mohl být otevřeně šikanován pod záminkou sportovních nehod. Při jedné takové nehodě byl sražen na zem,kolenem se uhodil o dřevěnou lavičku, zcela ochromen bolestí, byl nucen pokračovat, nohu za pár minut zhyzdila obrovská podlitina a on téměř nemohl pohnout kolenem.
Konečně zvonění, tentokrát v jeho blaženějším významu. Jako siréna oznamující konec války, nesl se v chlapci tento zvuk s vlnou euforie a radosti.Rychle vyrazil, sbalil si věci a navzdory bolesti, dal se na útěk. Pozorným očím dravců ale kořist neunikne. Parta statných hochů vyrazila za ním.
I když neimponoval velkou fyzickou silou, byl Erik rychlý a hbitý, takže svým pronásledovatelům v otevřeném prostoru ulic, snadno unikl.Dnes ho ale zpomalovala bolest a nehybnost jeho kolene, zvolil tedy jinou taktiku prudce zatočil a vrhl se do postraní uličky. Pár desítek metrů a v ohybu uličky stála cihlová zeť. Byl v pasti. Stejně jako zvíře lapené v pasti propadá panice, v poslední naději na záchranu se schová za kontejner, přitištěn ke zdi, smysly zbystřené strachem, naslouchá krokům pronásledovatelů.
Jeho pozornost upoutá pohyb, všechny smysly se upnou ke stínu rodícím se na protější zdi vysoké budovy. Z míst kde stála cihlová zeď zdá se někdo přicházet. Stín jakoby na sebe teprve bral lidskou podobu, pomalu se blížil, mohl slyšet kroky osoby, zatajil dech. Musely ho obejít, ale jak se sakra dostali přes tu zeť? Doslova se vtlačil do škvíry mezi zdí a stěnou kontejneru. To už ho ale cizí ruka táhla ven. Než se stihl vzpamatovat utržil těžký úder do obličeje, znovu pocítil krev a tolik známou bolest. Následoval další a další úder „blbče kvůli tobě sem zkazil odpal“ opakoval útočník stále dokola s každým dalším úderem.
„Přesně tohle sem čekala, vrátim se domu a první debílek si vylejvá vztek na mlaďasovi co mu zrovna přišel pod ruku, tak přesně po tomhle se mi stejskalo.“ Proti oběma chlapcům se postaví mladá ne příliš vysoká dívka, rovné havraní vlasy po stranách sestříhané po vzoru Kleopatry, táhly se vzadu v dlouhých rovných pramenech zakončených až u pasu jemnými loknami. Svalnatá postava s alabastrovou tmavou pletí, ostře kontrastovala s úzkým štíhlím pasem, a pevnými ňadry. Nejpůsobivější ve své otupělosti shledal Erik na této cizince její oči. Hnědé nyní planoucí jako doruda rozpálené uhle, prudkou a neskonalou nenávistí, k scéně která se jí právě nabídla.
Tenhle ohnivý pohled by byl snad odradil i oba bojechtivé tyrany, ale jejich brutalitou otupená mysl byla tak zaslepena množstvím vítězství a téměř posvátnou úctou vyvolanou nepopsatelným děsem jejich obětí a přihlížejících diváků, že si jejich vysoce přeceněná ega ani v nejmenším nepřipouštěla možnost porážky. Před jejich všemohoucí mužskou silou přeci stála naprosto obyčejná, malá, drzá a slabá žena.
Erik se zmámeně díval jak dívka naučeným gestem sundala šedý batoh s rudým logem, který si rukou držela na jednom rameni a svlékla černou koženkovou vestičku halící její rozložitá ramena, jak bez nejmenšího zaváhání udělala rukama posunek kterým soupeře jasně vyzívala k boji.
Chlapec s hrůzou pozoroval jak se kruh uzavřel, teď už nebylo cesty zpátky i kdyby snad některý ze soupeřů přeci jen odhadl nerovnost sil, byl souboj nevyhnutelný.
Erik vzrušeně sledoval každý její pohyb s téměř zbožnou úctou, z počátku její bláhové hrdinství bral jako možnost k úniku, v jednoduchém plánu spočívala jeho jediná naděje, jakmile začne boj vyrazí na útěk, zahne do některé z postranních uliček a ztratí se mezi domy, než si ho někdo povšimne, dorazí už na jediné bezpečné místo, domů. Nad jeho strachem a prvotním instinktem prchnout a zachovat si tak život ale zvítězil, zcela nový pocit, zvědavost, ta drobná dívka která teď, tak rozhodně stála před jeho očima, dokázala v jediném pohybu, jediném gestu ukázat víc odvahy než on za celý svůj život.
V jediném okamžiku ztratil Erik pevnou půdu pod nohama, aby v zápětí narazil zády na cihlovou zeď. Zbaven sil, svezl se po hrubém povrchu a ztratil vědomí.
Konečně otevřel oči, ztěžka se mu dýchalo a nepříjemně mu třeštila hlava.“Na, to tě probere.“ Erik sebou poděšeně trhl za zvukem neznámého hlasu, roky zažitý instinkt ho nutil, připravit se na další úder. Jeho nárazem dosud omámený mozek, jen pomalu zpracovával vjemy které mu přinášely oči. Stěží si tak dokázal vysvětlit jak se špinavá, zvlhlá, postraní ulička proměnila v menší, šerý pokojík zařízený v trochu punkovém stylu. Stejně nevysvětlitelná se mu zdála proměna cizinky sedící na židli s nohama na stolku pod velkým oknem, jediným zdroje světla v místnosti. Působila uvolněně, klidně, nevyzařoval z ní vztek ani nenávist spíše dívčí půvab a přesto si její planoucí oči v podvědomí člověka vynucovaly úctu, pohledem plným odhodlání neústupnosti a prudkosti stejně tak jako poměrně drobná šlachovitá postava poukazující na tvrdý život strávený bojem o postavení .Zaklonila hlavu její havraní vlasy spadaly přes opěradlo židle až na zem kde se v praméncích svíjely jako Medůzini hadi, krvavá záře zataženého červánkového nebe ozařovala tuto dívku jako plameny pekel ozařují padlého anděla temnoty, na apokalyptických obrázcích. Celý výjev působil na mladého chlapce jako ikona v kostele, tou zvláštní posvátnou úctou, která nevědomky rozechvívá srdce lidí. Napil se nedůvěřivě nabízeného čaje, nedokázal si vysvětlit odkud pochází pocit jistoty a bezpečí který pomalu zalíval jeho hruď. Rozhlédl se po skromném vybavení pokoje, vše působilo dosti zanedbaným dojmem jako by tu už dlouho nikdo nebyl.
Dívka zachytila jeho pohled „No není to nic moc co, ale oproti v pášce je to hotovej palác, nebo aspoň bude až to tu zas trochu obydlim půl roku sem tu nebyla, tak to podle toho ´taky vypadá.“ Rozverně se usmála. „ale aspoň tu není nikdo kdo by otravoval krad ti věci, žádný malí šmejdi co si myslej že jim patří svět protože jim nebylo ještě ani sedm, klídek a pohoda sakra ani nevim jestli si nato ještě zvyknu.“ Prostopášně se protáhla na židli a otočila se tak aby na Erika měla lepší výhled „ty asi nebudeš rváč co? No to se napraví něco tě naučim aby s tebou furt nezametali. Mimochodem sem Karin.“
„Karin“ opakoval jako v mrákotách „já sem Erik, těší mě“ podal jí ruku, vřele jí stiskla „Takže gentleman, ty už prej vymřeli, tak si dávej bacha , si unikát“.
Rozverný úsměv jako by měl stvrdit nově navázané přátelství. Přátelství Davida a Goliáše tak unikátní v tomto světě který zabil své city aby mohl jít dál za svými sobeckými cíly. Pokorný Erika prudká amazonka Karin navzdory svým rozporuplným povahám k sobě dokázali najít cestu zákonitou přitažlivostí záporů, které jejich přátelství dodávaly zatím nepoznanou sílu, předurčující změnit jejich životy a životy lidí v této malé uzavřené komunitě.