Domácí násilí

Už zase přišel domů opilý. Bylo to tak skoro každý den. Jeho milující žena a její starosti o něj ho příliš nezajímaly.
Přišla k němu, když si zouval boty a přidržoval se při tom o stěnu, aby pod vlivem alkoholu neupadl. "Kde jsi byl?" zeptala se jeho žena opatrně. Nic neřekl. Jen funěl a motal se. Zouvání bot mu trvalo neuvěřitelně dlouho. "Chceš pomoci?" zeptala se znovu. Neodpověděl. Sklonila se tedy k jeho nohám a pomáhala mu rozvazovat zamotané tkaničky. "Přestaň!" zařval na ni a odstrčil ji. Nechala ho tedy být a šla raději spát. "Dobrou noc!" špitla utrápeně.
Ráno ji vzbudila vůně horké kávy. Sedla si na okraj postele a pozorovala svého muže, který servíroval snídani. Když ji spatřil, posadil se vedle ní. "Promiň mi ten včerejšek, už se to nestane." slíbil a políbil ji na tvář. Ostatně jako vždycky. "To nic." špitla krátkou větu, kterou moc dobře znala. Opakovalo se to téměř každý den, měla to výborně natrénované. Alespoň, že ta snídaně. Posadila se ke stolu a společně s mužem začali jíst. Potom následoval odchod manžela do práce. Políbili se na rozloučenou.
Měl přijít okolo osmé hodiny večerní. Nervózně se dívala na hodiny. Bylo čtvrt na jednu. "Možná se jen zdržel v práci" uklidňovala se. Ale čekala dlouho. Nedokázala usnout v domě sama, dívala se na televizi. Nemohla se soustředit na film, stále myslela na to, v jakém stavu manžel přijde a bála se.

Právě bylo za deset minut tři hodiny ráno a ozval se šramot v zámku. Jelikož trvalo déle, než muž odemkl a žena věděla, že by to sám nezvládl, přišla mu otevřít dveře. Byl zase opilý. Díval se na ní dost ošklivě a ona se ho bála. Když vcházel do bytu, ustoupila mu stranou, ale omylem do něj vrazila. "Co děláš?" rozkřičel se na ní. "Jaktože ještě nespíš?" byl stále hysteričtější. Strčil do ní, až se praštila o zeď do hlavy. Raději nechtěla nic říkat a chtěla odejít z místnosti. Chytl ji silně za ruku a přitáhl zpět. "Jaktože mě neposloucháš, když s tebou mluvím?" ječel na ni. Nezmohla se na slovo, jak se ho šíleně bála. Vrazil ji facku. Ona začala plakat a on ji za to surově zbil. Snažila se mu vymanit, ale marně. Její drobounká postava neměla proti jeho devadesáti kilům žádnou šanci. Při ráně pěstí do obličeje se skácela k zemi. Zůstala ležet a silně krvácela z hlavy. Až nyní si uvědomil, co způsobil a okamžitě jí zavolal záchrannou službu.
Probrala se. Svítilo jí do obličeje silné světlo. Uslyšela z jiné místnosti známý hlas. Byl to její muž hovořící s doktorem. "Jak se jí to stalo? Ještě, že jste jí zavolal sanitku, nemusela to přežít." hovoří lékařův hlas. "Spadla ze schodů." Odvětil manžel. Ona to slyšela, ale nehodlala to komentovat.
Teď si všimli, že se probudila. Doktor i její manžel se sklonili nad její postel a ona na ně mžourala přes nateklé oko. "Je vám lépe?" zeptal se doktor. Chvíli jí trvalo, než odpověděla. "Ano, jen mě bolí hlava." řekla nakonec. "Váš muž říkal, že jste spadla ze schodů. Je to pravda?" Manžel nyní znervózněl. Žena ho viděla, ale usmála se na něj. "Ano." odvětila. Lékař je nechal na pokoji o samotě. Manžel ji objal: "Je mi to moc líto, promiň, už se to nestane." tiskl ji v objetí. "To nic." Pohladila ho po vlasech. Věděla, že kdyby ji nezavolal záchrannou službu, mohla zemřít a za to mu byla moc vděčná…