Co bude dál?

David Simpson:
Ten krásný červnový den Slunce zářilo a díky jeho průsvitným paprskům příjemně hřálo. Jelikož bydlím sám, připadám si v tyto dny osamělý. Mou tradicí je chodit do parku na stále stejné místo, kde stojí dřevěná lavička, na kterou sedávám a čtu si knihu, nebo se rozhlížím po okolních krásách. A 21. června to nebyla výjimka.

21. červen:
Svižně si kráčím do rozkvetlého parku s knihou v ruce a přemýšlím o životě. Ten záhadný den, kdy mi před sedmnácti lety zmizela žena i s ročním synkem mi nedá spát. Nebyl k tomu žádný důvod. Při takových vzpomínkách mi ukápne slza, ačkoliv se tomu bráním jakkoliv. Byl za tím jiný muž? Nevím. Rozhodla se zmizet a také zmizela. V tomhle byla bohužel dost záhádná. Přišlo mi, že ačkoliv ji znám dost dlouho na to, abych byl jejím mužem, něco v ní jsem ještě nepoznal, ale netušil jsem co. Od té doby jsem neviděl ani ji, ani mého syna - Matta.

Tentokrát jsem neviděl jen osamělou lavičku, ale postavu sedící na ní. Z dálky to vypadalo jako mladík, který sklíčeně sedí a pohupuje se. Nejspíš brečel. Jeho vzhled byl poněkud odpuzující a lidé raději chodili jinou cestou, než okolo té lavičky. Nikdo mu nešel pomoci. Přišlo mi ho líto. Došel jsem až k němu a slušně jsem pozdravil. Beze slov zvedl hlavu vzhůru a podíval se mi do očí. V tu chvíli jsem to uviděl - ty velké čokoládové oči. Hrklo ve mně. Snad jako bych ho znal. Na nic jsem nečekal a přisedl jsem si. Musel jsem si ho věčně prohlížet. Byl to pohledný mladý muž, ale hned mi bylo jasné, proč ho ti lidé obcházejí obloukem. To nebyl pláč, ale absťák. Třásl se, jakoby mu byla zima a každou chvíli sebou cukl, jakoby měl křeče. Seděl jsem vedle něj a pozoroval ho. Nemohl jsem odejít. Cosi mne drželo u něj. Po chvilce si mého pohledu všiml a vyjel: "Co čumíš, ty dědku?" Více se o mne nezajímal a snášel bolest dál. "Promiň," upřímně jsem se omluvil, "ale já tě odněkud znám." "To není možné!" přerušil mne hlasitě, "kdo by se zahazoval s takovou troskou jako jsem já. Zvlášť takový snobík, jako jsi ty!" zaútočil na můj upravený vzhled. "Pleteš se." Zavrtěl jsem hlavou. Neodpověděl. Přišlo mi, že je jeho stav čím dál horší. Doufal jsem, že mu alespoň trochu pomůže cigareta. "Dáš si?" nabídl jsem mu z krabičky a já jsem si zapálil. Rozklepanou vychrtlou ručkou se natahoval pro cigaretu. Div ji udržel mezi prsty. "Díky." kývl hlavou a vzdychl. Když jsem se ohlédl po okolí, všiml jsem si, jak někteří lidé znechuceně odvrací hlavy. Vždyť ten kluk potřebuje pomoct. Bylo na něm vidět, že i když odsekává a je protivný, je rád za mou společnost. "A co po mně vlastně chceš? Jsi smrtka? Nebo nějakej strážnej anděl?" vyjel po mně, když si všiml, že ho opět sleduji. "Ne, ale nezlob se na mě, odněkud tě prostě znám a musel jsem si k tobě sednout." odpověděl jsem suverénně. Neřekl nic. Žádné překvapení. Zachumlal se ještě víc do jakéhosi hadru, který měl přes sebe hozený. Neváhal jsem a sundal jsem si kabát, kterým jsem ho přikryl. Podivně se na mě podíval. Čokoládové oči se mu zaleskly. "Proč se o mne tak staráš? Podívej se na moje ruce." Odkryl roztrhanou mikinu a ukázal mi propíchané a pořezané předloktí. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale málem se mi zvedl žaludek.

Už se začalo stmívat. Takhle dlouho jsem v parku ještě nebyl. Možná se cítím tak sám, že jsem si musel popovídat s člověkem, který má něco společného. "Podívej, teď jdu spát. Bude lepší, když odejdeš." Řekl a div mne nohama nevystrčil z lavičky. Vstal jsem, on se natáhl a otočil se zády. Park už byl vylidněn a ve křoví cvrkali cvrčci. Nebe bylo tmavé a park osvětlovala jen jediná lampa. Tiše jsem ho pozdravil a odešel jsem.

27. červen:
Je to skoro týden a já na něj stále nepřestal myslet. Ještě tu noc, co jsem z parku odešel mně napadlo, že by to mohl určitě být můj ztracený syn. Ty oči, ta neviditelná síla, která mě k němu poutala. Za celý týden jsem ho v parku nepotkal. Kde je mu konec? Myslím si, že si šel shánět dávku. Byl jistě na heroinu. V drogách se příliš nevyznám, ale podle chování to poznám určitě. Jedině takhle silná droga dokáže takové stavy, jako měl on.

Procházím parkem a hledám ho. Musím ho najít. Proč jsem ten večer odešel? Nechal jsem svého syna uprostřed noci napospas krutému osudu. Co bude dál?

Nemohl jsem si nevšimnout právě přijíždějícího černého auta a několika policistů a lidí stojících opodál. Zvědavost mne přemohla. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že černé auto je pohřební vůz. Hrklo ve mně. Doběhl jsem až k nim. "Prosím vás, co se tu děje?" ptal jsem se zoufale lidí. Až jedna "ochotná" starší dáma odpověděla: "Ále, přes noc tady zemřel nějaký feťák. Prý se přešlehl nebo co." a mávla rukou. To byl určitě on. Vhrkly mi slzy do očí. Policista si všiml mého výrazu, když pomalu nakládali Matta do vozu. "Vy jste toho mladíka znal?" přistoupil ke mně. S hrůzou pozoruji, jak přkrývají tělo pláštěm. Má na sobě můj kabát. "Ano, myslím, že to byl můj syn." vzdychl jsem. Policista vykulil oči. "Váš syn?" ujistil se. "Ano, neviděl jsem ho od prvního roku jeho života. Ale ty čokoládové oči poznám." řekl jsem roztřeseným hlasem a z očí se mi již kutálely slzy. "Tady jsem našel nějaké doklady toho mladíka." Řekl ochotný policista a ukázal mi občanský průkaz mého syna. "Je to on?" optal se. Viděl jsem tu fotografii, to jméno "Matthew Simpson" a také to datum narození. Jeho narozeniny si pamatuji.

Jak jsem mohl být tak špatný otec? Tohle už nikdy nesmím dopustit. Najdu svou ženu. Určitě…