Můza

Je ticho. Jen letmé záblesky světla zobrazují jemnou siluetu,ležící, lehce se nadzvedávající v pravidelnosti dechu.Nesmí usnout! Odešla by, zpět do hlubin temna, a on by zůstal sám, osamocený.Počítá vteřiny, minuty, hodiny. Najednou se do jeho mysli vkrádá temnota.
3456, 3457, 345... Myšlenky utichají, soustředěnost mizí.Padla tma.Probudil ho jasný záblesk mysli, ale bylo pozdě. Silueta, ta, která ho vždy inspirovala,
nutila k přemýšlení, ta, která tvořila vše, v co věřil, byla najednou pryč. Kdo, nebo co to vlastně bylo? Neví, nemá ponětí... Zůstala mu pouze temnota, ticho, samota.
Přežíval, snažil se, ale ticho ho pohlcovalo. Měl se stát tou krásnou součástí němoty.
Neměl být viděn, neměl být slyšel. NE! To se jemu stát nesmí! Musí se vzchopit,
musí bojovat! On si dokáže splnit svoje sny!
A tak bádal, hledal, studoval.Byl to přízrak? Duch? Můza? Hledal všude, na dlouhých cestách.
A pak, jednou, vybaviv se mu matná vzpomínka na staré pohádky o dobru a zlu, vydal se hledat
na nejtemnější místa svojí duše.Tápal ve tmách, připadal si jako v hlubokém, temném lese.
Padal, klopýtal, vše se rozléhalo v dokonalosti ticha, které ho mělo každou chvíli
pohltit a jehož se měl stát součástí, když tu náhle, v záblescích stříbrného světla
vlastních vzpomínek ji spatřil. Ona, se svýma lesklýma očima, ladnou lehkostí, stála, pevná,
z masa a kostí. Už to nebyl jen sen, přelud, přání, či co to vlastně celou tu dobu byla.Stala
se skutečností, tou natolik vytouženou, pevnou oporou jeho mysli. Byla to ONA, pevná, stálá, neměnná.
Krátký, letmý pohled do jejích blankytných očí mu stačil, aby se utopil v nezkrotných hlubinnách její mysli. Našel to, v co doufal, za co bojoval a pro co chtěl umřít. Našel lásku a vydal se zpět z hlubin ticha do šumu světla.