Astralonie: Otázka víry

Ležela jsem v trávě, pozorovala jsem slunce, jehož dotyk mě zahalil do zlatavého závoje, a beze slov jsem nechávala mraky plout po nebi nade mnou, jako bych pouštěla papírové lodičky na říční hladině. Ptáci svým zpěvem slavili jasný slunečný den, aniž by jim záleželo na čemkoli jiném. Tak těžko jsem hledala cestu k tomuto míru, a najednou tady prostě byl. Připadalo mi, že nijak nezáleží na tom, jak moc se snažím a jak moc pro všechnu tu snahu obětuji. Zdálo se, že cokoli jsem udělala, bylo naprosto zbytečné, protože to, o co jsem usilovala, ke mně najednou přišlo samo.
A tak jsem ležela v trávě a přemýšlela, jestli má vůbec smysl se o něco snažit, když to stejně všechno dopadne tak, jak má.
Alex měl v koutku úst stéblo trávy, a stejně jako já zamyšleně sledoval to krásné nebe. Bylo zvláštní, jak si toho blankytného úžasu některé dny ani nevšimnu a jindy mi zase připadá jako největší zázrak na světě.
„Víš, vnímání krásy závisí na tom, jak moc otevřené máš srdce.“ řekl mi po chvíli. „Může být to nejnádhernější počasí za poslední tisíce let, a tobě to bude úplně jedno, protože se zabalíš do starostí, obav a pocitů beznaděje. Stejně tak může přijít ta nejošklivější vichřice, a tobě může připadat naprosto okouzlující a úžasná, protože díky otevřenému srdci ve všem pocítíš sílu lásky a přirozené krásy. Několikrát jsem ti už opakoval, že všechno záleží jen na tobě. Všechno je ve tvých rukou. Sama si můžeš tvořit svůj svět, ať už plný okouzlení a štěstí, nebo strachu a tíhy.“
„Já vím, máš pravdu. Ale je těžké ovládat své myšlenky. Můžu chtít cítit lásku jakkoli moc, a stejně budu cítit bolest, protože nedovedu své myšlenky usměrnit na hezké věci, i když se tolik snažím. Je snad problém právě v tom, že se snažím? Já tomu nerozumím. Spíš mi připadá, že myšlenky ovládají mě, než naopak.“
„Ano, já tvé pocity chápu. Protože každý člověk žijící na Zemi má díky pozemské tíze i svůj stín. Ale ten stín k jeho světlu zkrátka patří. Někdy pomůže více se s ním skamarádit, než se pokoušet ho ignorovat nebo z něj udělat zosobnění strachu a ohrožení. Tvůj stín je tvá součást. Nijak tě neohrožuje, nic ti nemůže udělat. Ale můžeš si myslet, že ti chce ublížit, můžeš ho považovat za útočníka, který ti chce zničit štěstí. On to však neučiní, neboť nemá vlastní duši – zato ty ji máš. Vytvoříš si myšlenky plné strachu a ze svého stínu uděláš předmět své bolesti, který pak táhneš za sebou jako břemeno, kterého se toužíš zbavit, třebaže jím ve skutečnosti není. Všechno je to pouhou iluzí… jen tvou myšlenkou. Všechna bolest, kterou cítíš, je jen myšlenkou, jež byla vytvořena tebou samotnou. Právě proto vše závisí jen na tobě. Nemusíš se bát svých myšlenek. Můžeš je ovládat jakkoli chceš. Nemusíš jim dávat prostor k rozvíjení, pokud si takové myšlenky nepřeješ. Stačí se rozhodnout a vzít je do svých dlaní.“
„Všechno, co říkáš, je moudré a pravdivé. Všechno to zní tak jednoduše a lehce… Ale nedovedeš si představit, jak moc těžké to u nás je. Tobě se to mluví, když nemáš žádný stín…“
„To nemám, ale mohl bych si vzít třeba tohoto broučka, který sedí na květině, a pomyslet si, že mi chce něco udělat. Je to samozřejmě hloupost, ale kdybych se své vytvořené iluzi poddal, skutečně bych se ho začal bát. Za prvé je důležité si takové myšlenky nevytvářet, a za druhé, když už se ti nepodaří tomu zabránit, neměla by ses těmto myšlenkám poddat. Jedna věc je, že si vytvoříš bolest, druhá, že se jí necháš zranit. Zraňuješ sama sebe, zbytečně si ubližuješ a uzavíráš se tím před vnímáním radosti. Obaluješ své srdce tvrdou kůrou, aby do ní nemohla proniknout bolest, třebaže žádná ve skutečnosti neexistuje. Bojíš se, že tě zraní tvá vlastní iluze, kterou sis vytvořila. A pak se divíš, že tím procházíš stále dokola, když si neuvědomuješ, že konec toho všeho máš jen ve svých rukou.
Nevěříš svým schopnostem. Nedůvěřuješ sama sobě, ani nechceš uvěřit tomu, že bys mohla svému trápení udělat hranici. Ale síla tvé víry určuje sílu tvé vůle, a síla tvé vůle pak určuje sílu tvé pozitivní ochrany. Čím máš silnější vůli, tím snáze dovedeš své myšlenky plné strachu zahnat a nechat je se rozplynout. Stačí to vyslovit. Síla vůle určí také sílu tvého slova. A síla tvého slova rozpoutá řetězec plnění vyslovené prosby. Jsi nekonečně silná, ale musíš své síle věřit. To je ten nejdůležitější krok. To ostatní bude následovat naprosto přirozeně, samo od sebe.“

Slunce se schovalo za mraky. Stromy okolo louky se začaly pohupovat pod silou větru, který přišel odnikud zničehonic, ptáci odlétali do bezpečí lesa. Nedaleké vodní toky byly slyšet o mnoho hlasitěji, aby daly široko daleko vědět, že přichází prudký déšť.
A přišel. Byl tak silný… Každá krůpěj, která dopadla na můj obličej, jako by mě uhodila do tváře. Moje vlasy se měnily ve slepené provázky, po nichž stékala dešťová voda, a vítr směřoval déšť přímo na moje tělo.
Byla to nádhera. Blesky každou chvíli ozařovaly vše, na co jejich stříbrné světlo dosáhlo, a hromy rozechvívaly zem, na níž jsem ležela. Cítila jsem tu nepřemožitelnou sílu přirozenosti, včetně krásy její vysoké energie.
Nevím, jak dlouho jsem se tam oddávala tomu obrovskému přírodnímu úžasu. Ani jestli tam byl Alex se mnou a nebo mě raději nechal o samotě rozjímat. Tak jako se strhla vichřice v mé mysli, rozpoutal se okolo mě živelný tanec sil života.
Ve srovnání s tím vším jsem nějak nechtěla věřit, že by má vůle měla mít stejnou sílu, jako byla ta, která hýbala zemí pode mnou i samotným nebem.
Ale právě tohle byl ten zakletý drahokam. Nevěřila jsem.