Pes a šnek

Plazil se v poklidu šnek přes dvůr. Cítil se v pohodě a svým pomalým a rozvážným tempem si lezl za nějakou tou zelenou potravou. Tu k němu přiběhl pes. „Co tady děláš, ty pomalá opancéřovaná okraso. To je můj dvůr.“ „To jsem netušil, já se tu však pouze prosunu. Já ti tu překážet nebudu.“ „To by mohl říct každý. Tohle je prostě můj dvůr.“ „Tak už se nezlob, já budu za chvíli pryč.“
To už však pes byl nervózní a z rozčílení i vrčel. Vůbec se mu nelíbilo šnekovo tempo přesunu přes jeho výsostné území. Když však šnek slyšel jeho vrčení, rychle se ze strachu schoval do ulity. To psa ještě více naštvalo. „Jsi říkal, že budeš rychle pryč, a teď se tady ještě zakuklíš. Už toho mám prostě dost“. „Když ty jsi nějaký nervózní, a já se tě bojím“. Že je nervózní to pes slyšel ze všeho nejvíce nerad.
Už více neváhal a začal šneka sunout čumákem pryč ze dvora. Jemu tady ten drzý prcek nebude překážet. Může být rád, že s ním zacházím ještě takhle v rukavičkách. Tady panuji já a nikdo jiný. Jak tak sunul šneka, zapomněl poněkud na opatrnost. To již totiž i se šnekem postrkoval i spadlé jablko. Netušil, že na jablko dostala chuť vosa. To, že s ní někdo hýbe při jídle, zase naštvalo vosu. Po dalším pokusu, kdy se pes snažil odsunout šneka i jablko, nastavila psovi své žihadlo. Zakňučel tedy hodně a prchal rychle od šneka. Naříkaje si říkal: „To jsem netušil, že šnek umí takhle bodnout,“ a přitom si lízal svůj zraněný čenich.
Z toho pro nás plyne ponaučení, že přílišná panovačnost a nervozita se dvakrát moc nevyplácí a pak též i to, že i malá zvířata mají své zbraně, kterými se mohou bránit proti těm zdánlivě velkým a neohroženým.