Na rozloučenou

Žiji si takovým obyčejným neobyčejným životem. Chodím do školy, mám spoustu kamarádů, na druhou stranu jsem trošku jiná. Například vztahy prožívám trošku jinak než ostatní. K bráškovi a prostě k celé rodině mám obrovská citová pouta, já vím, říkáte si: „A kdo ne?“ Jenže se mnou je to prostě trošku složitější, ztráty nesu hodně těžce. A teď nemám na mysli smrt, smrt někoho blízkého jsem ještě nezažila, to bychom tu spolu teď nemluvili, mám na mysli ztráty všeho druhu. Třeba, kdyby mě opustil kamarád, těžko bych se s tím smiřovala. A když mi nedávno přišla smska od kluka, se kterým jsem rok chodila, to byla teprv rána: „Promiň bylo to krásný, ale je konec.“ Těhlech 7 slůvek mě srazilo doslova na kolena. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet, mé srdce se divoce rozbušilo... po chvíli se zastavilo. Ta bolest byla neuvěřitelná, v duchu jsem si promítala obrázky mého sedmiletého brášky, kterého jsem tolik milovala, kvůli kterému stojí za to žít, a mé srdce začalo zase pomalu tlouct... Ale na jak dlouho?
Mám ráda spoustu lidí a kdyby se někomu něco stalo, existuje velká pravděpodobnost, že se mé srdce zastaví nadobro, že nebude stačit pouhá myšlenka na někoho, koho mám ráda a kvůli komu stojí za to žít. U té první příhody šlo o to, že brášku mám přece jen radši než kluka, kterého, jak jsem zjistila, jsem za ten rok ani pořádně nepoznala. Šlo taky o to, že nezemřel, že mě přestal mít rád a že nestojí za to umřít pro někoho, koho sice máte rádi, ale on vás ne.
Další věc ,která souvisí s mým životem je, že mám potřebu všechny neustále ochraňovat. K tomu mám několik užitečných vlastností, které obyčejný člověk nemá....ale někdy nestačí ani to...
Bylo asi 11 hodin. Všichni už dávno spali, slyšela jsem jak oddechují, přestože bráška má pokoj vedle a rodiče o tři pokoje dál. Já jsem si šla lehnout už před několika hodinami. Dnes to totiž začalo příliš brzy. Zvláštní tlak u lopatek jsem pociťovala celé odpoledne a že mé tělo sílí se nečekaně projevilo už u oběda, kdy jsem se chtěla napít a v okamžiku, kdy jsem uchopila skleničku, praskla. Byla jsem napjatá, protože to, co se se mnou dělo, nevěstilo nic dobrého. Mé tělo i má mysl tušili, že se něco stane. Byla jsem si absolutně jistá, jen jsem nevěděla co. Byla jsem zoufalá a netrpělivá. Ale nemohla jsem se ani pohnout, dokud nebudu mít křídla, nesmím dělat nic...
Běžela jsem nocí...Byla jsem rychlá a silná...lidským očím neviditelná. Pokud by někdo vyhlédl z okna, nespatřil by nic. Jen rozmazaný záblesk světla, mysleli by, že se jim to jen zdálo.
Cítím, že se to blíží, to za čím běžím...někdo je v nebezpečí...někdo, na kom mi hodně záleží. Mé srdce se divoce rozbuší...
Jsem na cestě, nic nevidím...je tu tma, cítím, že je to to místo, jenže nevidím nic...nikde nikdo...
Popoběhnu kousek dál...
Mým srdcem projede ostrá bolest. Tenhle obrázek se navždycky vryje hluboko do mé paměti : strom a auto v něm...pach krve ve vzduchu...a žádný tlukot srdce...
Trhnutím škubnu s dveřmi auta...jsou úplně promáčknuté...ale odletí daleko za mou hlavu.
Jsou tam tři těla. Těla, to slovo mě děsí, ale je lepší než mrtvoly. Ano, všichni jsou mrtvý, stačí jeden jediný pohled na ně, jsou nehybní a zkroucení v nepřirozených polohách. Neslyším jejich srdce, ani jejich dech. Můj pohled sklouzne na něj, na kluka, se kterým jsem strávila rok a půl svého života, na kluka, který se se mnou rozešel, ale já ho nikdy nepřestala milovat...Smířila jsem se s tím...nemusela jsem ho mít, být s ním. Stačilo mi, že tam někde je, že je šťastný, že chodí a dýchá. Jenže teď už to tak nebylo, žádný dech mu nezbyl! Byl mrtvý! Po tváři mi začali stékat horké slzy, nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, uvědomovala jsem si, že je konec. Všechno je pryč...
Odvrátila jsem se. Věděla jsem, že teď umřu...musela jsem se dostat, co nejdál od auta, než to začne...
Utíkala jsem a ta bodavá bolest v hrudi byla silnější a silnější...Srdce divoce tlouklo...cítila jsem něco teplého na mé hrudi...podívala jsem se dolů a zjistila, že krvácím...přímo ze srdce...
Zastavila jsem se, vzpomněla jsem si na brášku, jak moc by mi chyběl, kdybych teď zemřela...Jenže je to jen chabý pokus...nejspíš jsem ho milovala víc, než jsem si myslela...
Padla jsem na kolena...krev už mi stékala i po břiše...nešlo to zastavit, mé srdce krvácelo, opravdu krvácelo, poslední na co jsem pomyslela bylo, že jsem dost daleko na to, aby mě někdo našel...Co by si mysleli, kdyby uviděli ležet v blízkosti autonehody dívku s bílými křídly a hlubokou dírou v hrudi na místě, kde mělo být srdce? A pak? Už nic....Žádná bolest, žádná láska...prostě nic....