Jednou to vše přebolí...

Byl tmavý černý den a já měla takový zvláštní pocit. Takový pocit nejistoty strachu, ale přitom mé srdíčko pořád něco svíralo i když jsem se snažila sebe víc smát být veselá a hlavně nebýt sama to se vždy rozpláču. Lidi ubližujou, ubližujou hodně, ale já prostě nevím proč..?. Nechci být smutná chci se se smát, ale prostě to nejde. Jo směju se, ale to když jsem se svými kamarády oni mi dodávají energii, směju se snimi o sto šest, ale všecko je to jen přetvářka, i když se směju srdce mě opravdu bolí. Bolej mě ty vzpomínky to co byla a už neni, a toto mě provází každý den a tento pocit mě provázel i v tento osudný den. Celý den mě nějak něco tížilo a proto sem si řekla, že se pokusím ten zvláštní pocit vychodit, nevěděla jsem kam jít a tak mě napadlo že bych mohla jít rozsvítit svíčku na hřbitov... Proto jsem se tedy oblékla a šla. Cestou mě zase přepadl ten smutek, že jsem nco měla a teť už nemám, měla jsem svou lásku měla jsem proč žít, ale co mám teť? Teť mám tak akorát pukajcí srdce. Šla jsem tedy dál..brečela jsem a říkala si proč? Proč je vše tak nespravedlivé, mé rozmazané oči, taky toužili po štěstí po lásce, kterou ale neměli..x(. Jak jsi du po cestě utřu si tváře a na mých dlaní vidím černé slzy. Hlavou se mi prolne věta: Má opravdu cenu pořád se takhle trápit, nemám to rači hned všecko skončit?. Často jsem přemýšlela, že skončím se životem, často jsem chtěla umřít, protože ta bolest a to co mi pořád lítalo v hlavě to se prostě nedalo vydržet, ale já našla odvahu postavit se sama sobě. Dostala jsem sílu, nebyla zas tak velká a proto sem stou mojí odvahou zase rychle sekla...x(. Došla jsem na hřbitov, šla k našemu hrobu a tam si k němu sedla, přemýšlela jsem jaký to je být andělem. Kdyžbych umřela chtěla bych být andělem a bdít nad lidmi co se trápěj, jako já. Nedovolila bych jim aby si ubližovali a aby jim ubližovali jiní. Často jsem seděla v koutě se žiletkou v rucea chtěla jsem se vším rychle zkoncovat, jenže vždycky jsem se akorát tak pěkně pořezala, nikdy jsem si nedokázala vzít život. Mé slzy tekly spolu s krví mě to bylo dost jedno, krev byla pro mě něco naprosto necenýho i doteťka jsem toho to názoru, ale bez ních tady už asi těžko byla. Mno nevím lepší je už nemyslet na vzpomínky i když t neni vůbec jednoduchý, někam jdete a vše se vám vrací, vracejí se ty dny, které byly prostě užasný a teť? Teť prostě trpím. Když jsem šla opět ze hřbitova domů, kolem mě jezdilo spoustu aut a já si jen říkala, že by se vším mohl být konec a už jsem se odhodlávala že vše skončím opravdu se to nedalo vydržet, ta bolest, ta srdeční bolest co mě pořád dostávala, slzy mi tekly, mé černé oči se měnili psotupně v plakací mraky... Vypadala jsem jako troska, ale už mi bylo vše jedno. Už jsem chtěla pod to auto skočit v tom mě ale osvítila vzpomínka, vzpomínka na kamarády na to jak sem se snima smála, na všechny ty překrásné dny co jsem prožila a prostě sem to nedokázala, nedokázala jsem pod to auto skočit. Vše se mi vybavilo, jak sem se smála nebyla jsem smutná a chtěla jsem to zase obnovit. Věřila jsem že mí kamarádi mi pomůžou... Musím se snažit na vše zapomenout a nežít minulostí. 6ivot mi toho tolik vzal, ale zároveň jsem toho tolik poznala lásku, kamarády a spoustu krásných chvil