Ztraceni ve tmě

Kapitola druhá
Survival

Octli se v Jainině bytě, nevěříc, že jsou ještě naživu. Oba se sesuli na zem, chvíli leželi vyčerpaní na podlaze a jen hlasitě oddychovali. Po chvíli se však Jacen zvedl a začal se rozhlížet po bytě. Napravo byla kuchyňská linka s barem, rovně byl vchod do ložnice, nalevo zel průchod do obývacího pokoje a také dveře, které vedly – jak ihned zjistil – do koupelny s toaletou.
„Moc pěkný byt.“ Pochválil Jainu. Ta, ještě stále ležící na zemi, se rozesmála. Bylo to tak absurdní. Zrovna ve chvíli, kdy sotva unikli jistojisté smrti, ji chválí byt. Jacen se začal po chvíli také smát. Panika a nervy se proměnily v naprosté uvolnění a uklidnění a oba se smáli, ačkoliv byli zřejmě jediní dva přeživší z celého města, možná celého světa. Když prvotní uvolnění opadlo, nastal opět strach. Jak dlouho přežijí? Co budou teď dělat? A co když to? A co když hento? Sedli si do obýváku a dobrou hodinu mlčky seděli.
„Co teď?“ zeptala se Jaina konečně. Jacen chvíli přemýšlel a pak odpověděl:
„Teď si dáme Deli.“ Oba se začali smát, ale vážnost situace se opět připomněla.
„Ale teď vážně, co budeme teď dělat?“ zeptala se znovu.
„Nevím. Musíme v první řadě zjistit, co všechno můžeme vytěžit z naší situace.“ Nechápavě se na něj podívala.
„No, měli bychom vypočítat, jak dlouho vydržíme s jídlem, které máš a tak.“ Jaina pochopila a ihned se rozpovídala.
„Už týden jsem měla takový divný pocit, jakousi zlou předtuchu a měla jsem nutkání si začít dělat zásoby. Proto nějaké jídlo mám. Myslela jsem si, že jsem byla paranoidní, ale intuice fungovala na plné obrátky.“
„Výborně, máte nějaké zbraně?“ Zeptal se se zájmem.
„No,“ začala ze široka Jaina
„Před asi dvěma lety jsem si pořídila devíti milimetrovku , rok na to jsem si pořídila loveckou pušku, bůhví proč jsem to udělala, a aby toho nebylo málo, tento týden jsem si koupila revolver.“
„No vidíte, máte celej arzenál zbraní! A dobře jste udělala. E... kolik je nábojů?“
„Abych řekla pravdu, nevím přesně, ale všechny zbraně a náboje jsou támhle v té bedně.“ Ukázala na objemnou truhlu s víkem, jež drželo na třech silných pantech.
„Do kumbálu se vstupuje z ložnice, je v něm mražák s jídlem. Měla jsem prostě zlou předtuchu a tak jsem si udělala zásoby.“
„Hm, výborně. Musíme udělat seznam věcí, zbraní, nábojů a všeho ostatního, co máme k dispozici.“ Usoudil Jacen
„Tak vy běžte spočítat náboje, já půjdu vyhodnotit, jak jsme na tom s jídlem.“ Jacen přikývl a jal se otevřít truhlu. Asi hodinu mu trvalo, než spočítal všechny náboje, poněvadž se několikrát zasekl a musel začít znova. Všechno sepsal na papír a pak se vydal do obýváku, kde našel Jainu jak počítá cosi na papíru. Když vstoupil, vzhlédla a usmála se. Potom řekla: „Takže dle mých výpočtů dokážeme s tímhle jídlem vydržet asi měsíc. To je docela dost, do té doby by se dalo něco podniknout. Jak jsme na tom s municí?“
„No, musela jste do toho vrazit pořádnej balík, poněvadž jsem počítal snad hodinu a zjistil tyto výsledky: máme sto dvacet devíti milimetrových nábojů, snad čtyřicet nábojů do revolveru a přesně osmdesát dva nábojů do pušky. To vás muselo stát jmění!“
„Taky jo, ale vypadá to, že se ta investice vyplatila, co myslíte?“ usmála se.
„Jo to teda jo.“ Řekl a usmál se také.
„Takže. Munice máme až nad hlavu, jídlo vydrží tak měsíc. To je skvělé, to je opravdu výborné, je to lepší, než jsem doufal. Teď se pokusím pořádně zabezpečit dveře. Koneckonců, bude na tom záviset náš život.“ A dal se do díla. Utáhl pořádně panty, pak si vzal kladivo a hřebíky, a různými částmi židlí a stolů, jež nebylo třeba, zatloukl vchod. Potom přitáhl před dveře velký stůl a na něj položil několik předmětů, aby ho tak zatížil. Po hodině práce si spokojeně prohlížel svoje dílo.
„Tisíce let to nevydrží, ale několik zombíků to ještě zastaví.“ Řekl a zahihňal se. Večer si dali francouzskou polévku, nějakou zeleninu a šli spát. V ložnici byla jen jedna postel a tak se Jacen uvelebil na zemi, spokojený s přikrývkou a polštářem. Ještě než celý unavený usnul, přemýšlel nad tím, co se to vlastně všechno stalo. Tenhle den přežili, ale co bude dál? Mají vůbec nějakou šanci na přežití? Poslední věc, na kterou pomyslel, než usnul, byla, že pokud má zemřít rukou zombií, či jiných odporných bestií, potom jeho kůži nedostanou lacino. Ráno se vzbudil, a když otvíral oči, doufal, že se probudí ve svém bytu po nějakém zlém snu.
Posadil se a rozhlédl. Nebyl to sen, jelikož z něj spadla Jainina přikrývka, Jaina spala v posteli a když došel až do kuchyně, uviděl tytéž zamčené dveře na závoru a zabezpečené řetěžem. Takže to byla pravda. Opravdu se octl v noční můře a zřejmě už není nic, co by to mohlo vyvrátit. Na indukčním vařiči uvařil polévku a otevřel konzervu. Všechno připravil, potom vzbudil Jainu, které fakt, že včerejší den nebyl zlý sen, na náladě zrovna nepřidal. Najedli se.
„Myslíte, že je na to nějaký lék?“ zeptala se.
„Těžko říct. Možná že vláda má nějakou vakcínu ale vůbec nevím. Něco málo o těch tajných vládních pokusech vím, ale o téhle infekci jsem ještě neslyšel... proč se ptáte?“ Ukázala mu předloktí. Zhrozil se. Měla tam malé škrábnutí od nehtů.
„Ano, jsem asi nakažená.“ Řekla zoufale „a vůbec nevím, co mám dělat! Na jednu stranu vás nechci ohrozit, na druhou...“ zajíkla se a potom se rozplakala. Jacen k ní přistoupil a objal ji.
„To bude v pořádku, nebojte se. Určitě to bude v pořádku, jsem si jistý, že to nějak vyřešíme.“ Chlácholil ji a přál by si, aby to byla pravda. Každou chvíli se mohla stát jedním z nich, ale rychle se rozhodl, že zakročí jedině, až v případě kdy to bude nevyhnutelné.
„Jak rychle působí infekce?“ zeptal se najednou. To ji úplně vytrhlo.
„Nevím, podle toho co jsem viděla, kolem pěti minut.“
„Jestli-že to máte už den, potom to může znamenat že...“ chvíli nechápala, ale pak ji svitlo. Zahořela jiskřička naděje.
„Ale moment!“ řekla a chytila Jacenovu ruku a prohlédla si loket. „Vás taky podrápali! Kdy se vám to stalo?“ to ho šokovalo. Každou chvíli se mohl stát jedním z nich i on!
„Já nevím, moment. Ano, udělal mi to ten, kterého jsem potkal jako prvního. Ale to už je více jak den a půl!“ Zadoufal. Byla šance, že jsou ti dva vůči viru nějakým způsobem imunní.
Potom neřekl nikdo ani slovo. Jenom seděli a čekali. Večer se domluvili, že budou mít oba po ruce zbraň a že kdyby něco, ukončí to rychle a bezbolestně.
Jacen nemohl dlouho usnout. Pomyšlení že by se mohla Jaina každou chvíli stát jedním z nich mu naháněla husí kůži. Když se soustředil na chemické procesy svého těla, skutečně ucítil tlak v lokti, kde ho zombie kousla. Jeho tělo se přirozeně bránilo, ale teď už bylo téměř u konce svých sil a Jacen se celou noc vědomě snažil zahnat infekci na ústup. Pokud přežije infekci tentokrát, bude vůči ní imunní už navždy. Byl to souboj. Horší než kdyby bojoval proti stu těch zombií, protože věděl, že kdyby se jen trošička infekce dostala do žil, stal by se z něj nelidský netvor, schopný působit na světě akorát zlo.
Zmocňovalo se ho zoufalství, panika, poněvadž se mu infekci zastavit nedařilo. Veškeré momentálně nepotřebné buňky vyřadil z procesu, takže se nemohl vůbec hýbat, ale to mu bylo jedno. Veškerou svoji energii i vůli soustředil do svého loktu. Modlil se. Bojoval.
Tlak začal povolovat, zato ho nesnesitelně bolela hlava. Věděl, že vyhrává, nesmí ale upadnout do bezvědomí, jinak by ho infekce pohltila. Loket ho náhle začal strašně pálit a intuice mu dala řešení. Musí tu ránu okamžitě vypálit. Vstal. Hlava se mu točila a malátně se pohyboval ke dveřím. Jaina postřehla jeho motavou chůzi.
„Jacene?“ řekla a přitom na něj namířila pistolí
„Jsem to já, mám řešení, pojď.“ Řekl z posledních sil. Zapnul plynový vařič a začal na něm žhavit nůž. Žhavil ho snad půl hodiny, když se rozhodl. Musí tohle zvládnout, jinak to za chvíli nevydrží. Vtiskl si do úst vařečku a potom silně přiložil nůž na ránu. V tu chvíli měl pocit, jako by měl ruku v jednom ohni. Strašlivě to pálilo. Cítil, jak horká ocel sežehuje infekci i kůži. Když cítil, že je u konce svých sil, upustil nůž, padl na kolena a upadl do bezvědomí. Byl v mrákotách dlouho, ale zachránil se. Jedna část jeho vědomí byla virem úplně omráčená, druhá byla při smyslech a vědomě se zbytky nákazy bojovala. Po neurčité době, která mu připadala jako celé týdny, otevřel oči.
První věc, kterou okamžitě ucítil, byla strašlivá bolest hlavy a býval by zase upadl do bezvědomí, kdyby se nesnažil ze všech sil, udržet bdělý. Pokusil se rozhlédnout. Uviděl stěny a strop Jainina bytu. Ležel na posteli. Zkontroloval všechny procesy svého těla, ale všechno se zdálo být pořádku. Infekece byla ta tam. Zbavil se jí! Získal imunitu! Dokázal to! Ale... co Jaina? Pokusil se posadit, ale nešlo to. Byl příliš zesláblý.
„Jaino... Jaino...“ zašeptal. Zaslechl dupot nohou a v tu ránu uviděl, jak se z kuchyně do ložnice řítí Jaina. Když uviděla, že je živý, objala ho a stále dokola opakovala: „Přežil jste to, díky bohu, díky bohu!“
„Co se... stalo?“ vysoukal ze sebe,
„Spadl jste na zem a omdlel, pokusila jsem se vás křísit, ale marně. Nějak jsem vás dotáhla na lůžko – to chvíli trvalo – a potom jsem jenom doufala. Měl jste horečky a ležel jste takhle tři dni.“
„Tři dni!“ vyjekl, zprudka se posadil, ale v tu chvíli se mu zase zamotala hlava a on ztěžka dopadl na polštář.
„Neblbněte, nebo si ještě ublížíte. Musíte být na sebe teď opatrný.“ Řekla ustaraně
„A co... co se dělo s vámi?“ zeptal se
„Já jsem byla v pořádku. Jednu chvíli mě strašlivě pálilo to škrábnutí a byla jsem rozhodnuta to ukončit ale... pud sebezáchovy mi to nedovolil. To bylo už druhý den co jste ležel. Ztěžka jsem se dopotácela k lůžku a asi hodinu ležela, neschopna pohybu, ale pak jsem se vzpamatovala a zjistila, že jsem v pořádku. Že jsem pořád člověk a že už mě rána nebolí. Díky, bohu že jste živý! Nevím vůbec, co bych si počala sama.“
„No... pravděpodobně byste si zoufala hehe.“ Pokusil se zasmát, ale když ucítil ostrou bolest v plicích, radši od toho upustil. Cítil obrovskou radost. Přečkali to. Přežili! Oba jsou zdraví a – to bylo to hlavní – jsou pořád lidé.
„Myslím, že bychom si odteď mohli tykat ne?“ řekla znenadání Jaina
„Jo jasně, víš, chtěl jsem to sám navrhnout, ale tys mě předběhla.“ Usmála se. Neuvěřitelné! Oni oba žijí! A ani ty tisíce zombií tam venku je od sebe nemohou oddělit, zůstanou spolu až do konce, ať už to bude jakkoli strašlivý konec. Asi týden potom žili v Jainině bytě a – ačkoliv se to zdálo absurdní – nastala nuda. Elektřina nefungovala a tak celé hodiny jen rozmlouvali. Chvílemi pak jen tak seděli pospolu a při světle svíčky jen přemýšleli. Nebýt těch zombií, bylo by to i romantické. Jaina vyhrabala ze skříně nějaké stolní hry a nějakou dobu jen hráli. Kdybyste to viděli, zdálo by se vám to obrovsky absurdní. Dva přeživší ve městě plném zombií, možná jediní dva lidé na světě, spolu v zabarikádovaném bytě hrají šachy. Čím dál tím více se jejich pouto prohlubovalo, navzájem se podporovali, když přišla deprese, snažili se oba být optimističtí a Jaině se to často díky její naivnosti i dařilo, ale pragmatický Jacen si uvědomoval vážnost situace mnohem ostřeji než Jaina. Takhle nemohou přežívat navždycky.
Dříve či později prostě budou muset vyjít ven a pokusit se najít nějaké další jídlo, věci a pokud možno i přeživší. Společně se o tom občas bavili a dohodli se, že do týdne prohledají, vyčistí a zabarikádují celý panelák. Jaina popadla pistol, Jacen si vzal na záda pušku a s revolverem v ruce postupně od-barikádovali dveře a vyšli ven na chodbu. Začali od střechy. Vylezli nahoru. Nikde nikdo. Postupovali byt od bytu směrem k přízemí. Když je uviděli. Čtyři ty oplzlé potvory ležely na zemi, občas sebou trhly, ale žádnou velkou aktivitu nevyvíjely. Jacen pokynul Jaině. Přikývla. Každý namířil na hlavu jednoho netvora. Ozvaly se dva výstřely. Zbylí dva se prudce posadili, spatřili Jainu a Jacena a... no, co si budeme povídat. Potkal je úplně stejný osud jako jejich druhy. To byla rychlovka, narozdíl od jejich souboje se zombiemi zblízka, když běželi o život do Jainina bytu. Teď stačilo stisknout kohoutek a o jednoho netvora míň. Vypořádali se všemi živými mrtvolami v paneláku a zabarikádovali vchod. Prohledali celý panelák, ale nic moc toho nenašli. Sem tam shnilé jídlo, jednu pistoli a dvanáct nábojů do ní. Našli také jednu mačetu. Rozhodli se vzít si obojí. Celá ta akce jim vzala asi dva dny. Do konce týdne už byl panelák díky jejich přičinění už dokonale vyrabovaný. Přemýšleli co dělat dál. V poslední době se výrazně ochladilo a tak si udělali v Jainině bytě provizorní kamna a z okna vystrčili rouru. Dřeva bylo dostatek. Většina dveří v paneláku bylo dřevěná a nábytku se našlo požehnaně. Na okamžik byli v podstatě zabezpečeni. Třetí týden se ale ztenčení zásob nepříjemně připomnělo. Rozhodli se uskromnit a prodloužit tak zásobu asi na dva dny. Čekali. Prostě čekali. Chodit ven se jim nechtělo, ale dřív nebo později nic jiného nezbude. Dva dny nato se rozhodli vyjít do ulice a porozhlédnout se po jídle. Každý si vzal velký batoh. Opatrně vyšli ven. Jaina s nabitou puškou a pistolí a Jacen s revolverem a s mačetou. Nikde nikdo. Ticho. Prošli ulicí... zabočili do jiné, ale nikoho neviděli. Jejich cílem byl supermarket vzdálený asi půl kilometru. Došli k němu v bezpečí a bez problémů. Polootevřenými dveřmi vešli dovnitř. Ticho. Opatrně se kradli mezi regály a hledali konzervy. Napětí narůstalo. Zlověstné ticho přeživším nepřidalo na náladě ani trochu a hustá atmosféra by se dala krájet. Konečně našli regál plný konzerv s tuňákem a sardinky. Nacpali si jich do batohů co nejvíce a zrovna se jali vrátit, když něco uslyšeli. Kroky. Pomalé, šátravé kroky. Zpozorněli. Zvuk vycházel ze vzdálené části marketu.
„Prozkoumáme to, nebo mizíme?“ zeptal se tlumeně Jacen.
„Já bych to checkla.“ Odpověděla.
„Jseš si jistá?“
„Pojďme to zkusit, nezní to moc jako plouživé kroky nemrtvých.“
„No tak dobře, ale byl to tvůj nápad.“ Pokrčil rameny.
Opatrně se plížili ke zvuku. Najednou uslyšeli zvuk tříštícího skla. Zastavili se.
„Zatraceně.“ Ozvala se tlumená nadávka.
Jacenovi i Jaině svitla naděje, ale přeci jen se k neznámému člověku blížili obezřetně. Uviděli vysokého muže, se strništěm a krátkými vlasy. Měl na sobě koženou vestu a černé džínsy a na rukou motorkářské rukavice. Držel v ruce pumpovací brokovnici a na zádech měl sekeru a prohledával výklad s elektrem. V tu chvíli Jaina šlápla na jakýsi střep na zemi a ten vydal pronikavý zvuk. Muž s brokovnicí sebou trhl a namířil přesně do místa, kde se skrývala Jaina.
„Haló?“ řekl muž.
„Ano?“ ozval se Jacen. „Nevíte, kudy se jde na nádraží?“ řekl, zachechtal se a vylezl zpoza regálu.
„Jacene!“ vykřikl muž.
„Francisi!“ řekl Jacen. „Jseš ten poslední člověk, kerýho bych tady v týhle díře čekal sakra!“ Oba se začali srdnatě smát. Jaině došlo, že ti dva se asi znají, jelikož odložili zbraně a objali se. Tak také vylezla.
„Hahá! Co tady děláš?! Neměls bejt ve Carsenu?“ Zeptal se udivěně Jacen.
„Změna plánu, infekce vypukla těsně před mým vodjezdem.“ Řekl motorkář.
„Jasně, jo mimochodem, tohle je Jaina.“ Řekl a ukázal na Jainu.
„Těší mě.“ Řekl Francis a potřásl Jaině rukou. „Takže sis dal říct a našel sis holku jo?.“
„To... není moje holka.“ Zrozpačitěl Jacen.
„Ahá, jo tak to se vomlouvám.“ Popotáhl. „Hledám tady baterie, nemáte nějaký?“ zeptal se.
„Ne, ale máme zase jídlo.“ Řekla Jaina.
„Skvělé, já si udělal boudu s ňákejma zásobama asi dvě stě metrů vodsud, ale už toho tam moc nezbylo. Vzal jsem všechno důležité sebou. V tomhle baťohu,“ pokynul rukou na zem „mám nějaký jídlo a dvě svítilny. Chtěl jsem do nich najít ňáký baterie, ať chvíli vydržej. V noci je dobrý mět světlo, pač veškerá elektrika je upe v čudu. Zatraceně, co se to děje?!“ zaklel.
„Dobře, pomůžem ti baterky najít a můžem to pak všechno odvléct do Jainina bytu. Tam teď momentálně přebýváme. Jediný bezpečný místo široko daleko. Přidáš se k nám?“
„Jasňačka šéfe. Teď musí veškerý zbytky toho posranýho lidstva držet pohromadě, nemám pravdu?“ podíval se na Jainu. Ta mu věnovala jen jediný pohled, mlčky přikývla a jala se prohledávat regály, aby našla nějaké baterie. Francis pokrčil rameny, znovu popotáhl a zrovna chtěl udělat to samé, když se ho Jacen zeptal.
„Jak to vypadá jinde ve městě? Je někde nějaká skupina, základna nebo tak?“
„Nic vo čem bych věděl. Řekl bych, že jsme v tom sami.“
„Do hajzlu.“ Zaklel Jacen. „Co teď sakra?“
„Měli bychom myslet i na repopulaci země...“
„Opovaž se jí dotknout!“ zasyčel Jacen vztekle. Jaina byla opodál, ale nezdálo se že by je slyšela.
„Dobře, dobře! Nic jsem neřekl. Čistě z praktických hledisek je naše šance na přežití jedna ku stu miliónům, takže budem rádi že sme. Ale přece, pokud se nám z toho podaří nějak vyváznout, budeš na to muset myslet. Dříve či později.“ Jacen se vyhl jeho pohledu.
„Pojďme najít ty zatracené baterky.“ Řekl, aby odvedl téma jinam.
„Sakra pravda!“ souhlasil Francis. Asi po půlhodině hledání našli snad půl kila baterií. Vzali jich asi padesát a chtěli se vrátit do Jainina bytu, když v tu chvíli uslyšeli hlasité zavytí netvora. Ve všech by se krve nedořezal. Jacen vyslal varovné pohledy k Francisovi i Jaině a všichni si připravili zbraně. Jacen jim pokynul, ať jdou za ním. Pokračovali obchodem. Došli k východu a vyšli ven. Byl slunečný den, ale teď zrovna překryl slunce hustý velký mrak. Uslyšeli další zavytí zleva. Potom ještě jednou nedaleko zprava. Skoro jakoby se domlouvali. Jacen se rozhlížel jak o závod, všichni si mohli oči vykoukat, ale nikde žádného zombíka neviděli. Přešli na konec prostranství, vešli do ulice, když něco těžkého a slizkého dopadlo na Jacena. Byl to nemrtvý. Skočil na něj z okna. Jacen upadl, zombie na něm. Francis byl ale rychlejší než infikovaný. Pažbou mu zasadil takovou ránou za krk, až mu zlomil vaz a zombie odletěla a narazila do zdi. To už měl Francis v ruce svou velkou dřevorubeckou sekeru a ta zasvištěla vzduchem. Vysekl v zombii obrovskou díru, až krev vystříkla. Zombie se bez hlesu sesula na zem. Francis vsunul sekeru zase do pouzdra na zádech a do ruky si vzal brokovnici. Jacen se rychle posbíral a už si to metelili přes ulici. Ozval se řev. Jeden, pak druhý a pak další se jako stíny začali vynořovat na druhém konci ulice, kterou zrovna přeběhli. Jejich odporné obličeje se zaměřily na naši trojici. Odpadávající kusy masa zapáchaly hnilobou. Snad dvacet jich bylo. Jacen, Jaina i Francis stáli jako přikovaní a hleděli do prázdných očních důlků jejich pronásledovatelů. Nikdo se nepohnul. Ani zombie, ani přeživší. Jen na sebe dobrých třicet vteřin zírali. Potom se jedna ze zombií rozběhla. Jaina odjistila, zacílila a vystřelila. Přímá rána do hlavy. Zombii to v běhu zarazilo tak, že vyhodila nohy vzhůru a půl-saltem dopadla na hlavu. Ostatní zombie se rozčílily, každá vydala bezpočet odporných zvuků, drásajících uši a rozběhla se ke trojici. Francis se vrhl dopředu, přikrčil se, aby Jacen a Jaina mohli střílet přes něj a připravil se. Jacen s Jainou už pálili do davu rozčilených bestií jednu kulku za druhou. Francis chvíli čekal, až se skupina zombií více přiblíží, aby svou brokovnicí mohl učinit co největší škodu a jakmile viděl, že jsou netvorové ve správné vzdálenosti, vypálil. Zabil hned dva infikované najednou. Jaina i Jacen mezitím rozdávali head-shoty jeden po druhém. Než skupina doběhla, zombií rapidně ubylo. Jacen s Francisem ale viděli, že zblízka jim zbraně budou jen málo platné, proto oba odhodili své kvéry a vytáhli chladné zbraně. Francis svou sekerou máchal mocnými ranami a vypadalo to, že mu nic nemůže ublížit. Když se k němu jedna zombie rozběhla zezadu. Jacen jí podkopl nohy, vrhl se na ni a zavrčel, „To není hezké, děvko!“ zombie zasyčela a pokusila se mu stisknout hrdlo, ale Jacen jí zabodl svoji mačetu hluboko do tlamy a ona se přestala hýbat. Rychle svou zbraň vyprostil z netvorova chřtánu a pustil se do dalších zombií. V boji utrpěl několik drobných zranění, ale většinou to byly jen škrábance. Infekce už mu nemohla způsobit újmu, poněvadž jeho tělo mělo dostatek protilátek. Zrovna se na něj vrhl jeden netvor. Jacen uskočil, usekl netvorovi napřaženou ruku a pak ťal po nepřítelově krku, až zombii hlava uletěla. Další dvě na něj dotíraly, ale on je svou ostrou mačetou rozsekal na kousíčky. Francis se na druhé straně prostranství se zombiemi vůbec nemazlil, jedné rozsekl hlavu na dvě části, jiné podsekl obě nohy a další vysekl v hrudi půlměsíc. Poslední z nich zmohl čistě holýma rukama: Odhodil sekeru, rozběhl se k zombii a celou svou vahou na ni skočil. Kutáleli se, a když se zastavili, převalil se Francis na ni, obkročmo si na ni sedl, vykloubil jí jednu ruku a vytáhl z pouzdra u pasu obrovský nůž a zarazil ho zombii do krku. Prudce s ním trhl do strany, až se délka netvorova krku zmenšila na polovinu. Zombie se téměř ihned přestala hýbat. Poté jí zasadil ještě dvě další rány a pak - celý zkrvavený - očistil nůž, zastrčil ho do pouzdra a postavil se. Zvedl ze země svoji sekeru a brokovnici a rozhlédl se. Všichni byli udýchaní. Jaina přebíjela zrovna pušku, Jacen si zastrčil mačetu a také přebil svůj revolver. Všichni se rozhlédli kolem. Na zemi bylo snad třicet mrtvých netvorů, někteří zastřeleni a někteří rozsekání.
„Ty vole, poprvé jsem byl svědkem tvýho bersekru a řeknu ti,“ řekl že Jacen a zhluboka se nadechl, „že s tebou bych se do křížku dostat nechtěl.“
„Na tebe bych tak zlý nebyl.“ Řekl Francis a zašklebil se. „Tebe bych jen usadil ňákou trefnou ironickou poznámkou.“ Uchichtl se, a pak se zahleděl na svoje triko, jež bylo celé od krve. „Nesnáším zombie, to tričko stálo třicet dolarů! A co teprve ta vesta.“ Řekl a zasmál se. Jaina neřekla ani slovo, jen se mlčky vydala k jejímu bytu. Jacen ji následoval, za nimi Francis. Bezprostřední nebezpečí bylo odvráceno, žádné další zombie nepotkali a již za nedlouho byli zase v bezpečí.
„To bylo zapeklitý.“ Řekl Francis. „Jsou chytřejší, než bývali.“ Narážel tím na případ s Jacenem, kdy na něj zombie skočila z okna.
„Jo, vůbec se mi ten pocit nelíbil.“ Zavrčel Jacen. „Dík žes mě z toho tak rychle dostal.“
„Není vůbec zač, vy jste mi dodali trochu naděje, že se máme šanci přežít. Do teď jsem myslel čistě pragmaticky, pač keby som začal přemejšlet, upad bych do deprese. To sem si nemoch dovolit. Jsem cestující, nestálý typ víte? Byl jsem ve Vietnamu a viděl jsem toho už hodně, a hned tak se něčeho nezaleknu, ale tohle je fakticky noční můra. Chcete slyšet můj příběh?“
Jacen i Jaina přitakali.
„No, zrovna jsem si sbalil svejch pět švestek, abych vodjel do Carsenu a v tu chvíli jsem uslyšel výkřik a nárazy aut. Vyběh sem na balkón a koukal dolů do ulice. Bouračka, ale jaká! Kamión byl zapíchlej v domu naproti tomu mýmu, a doňho to před mejma zrakama napraly snad další čtyři auta. Na ulici vobrovskej bordel, kamión téměř v zápětí vybuchl, měl jsem štěstí, že jsem byl až ve čtvrtym patře. Snad dvacet mrtvých vzápětí. Po ulici se motali tací divní lidi a útočili na vše živý. Se svým parťákem Clairkem jsme se vydali na ulici to checknout, ale ti divní ‚lidi‘ na nás zaútočili. Zdrhli sme jim do bytu a vzali si zbraně, bágly a vypadly jsme vodtamať co nejdřív. Cestou jsme jich postříleli snad tucet. Nastartovali jsme motorky a metelili jsme si to pryč vod tamať, ale jak se zdálo, všude byla pohroma stejná. Ty potvory si postupovali po ulici volně a útočili na vše živé. Do ulice vjela zásahovka a policie, ale proti několika desítkám zombií neměli moc šanci. Docela mě udivuje, že jsme si tuhle třicítku tak vykostili, přijde mi, že byli nějací méně vodolní. No, tamti byli vodolní teda kotel. Chvíli jsme policii pomáhali, usoudili jsme že, kde jsou zbraně, je nějaká šance, ale ne. Ti hajzlové byli rychlí a vodolní jak svině. Měl jsem kurevský štěstí, že jsem se vodtamať dostal. Clairk tam zařval, chudák. V jednu chvíli mě strašně pálila rána, kde mě jeden z těch hajzlů škráb, strašně pálila, ale pak to přešlo. Asi tejden jsem zůstal v jednom malým domku s tamější rodinou, tam jsem našel taky svoji milovanou sekyru, ale ty nestvůry se po nějaký době probily dovnitř. Pokud vím, přežil jsem jen já, vypadl jsem vodtamať co nejrychleji to šlo, ale pár šrámů jsem taky schytal. Kolem deseti dní jsem přežíval na střeše jednoho paneláku, ale dneska jsem se rozhodl vystrčit nos ven a podívat se na svět, jak vypadá. Nepotkal jsem žádnýho z nich, pak moji pozornost upoutal velkej supermarket; řek sem si že, tam by mohlo bejt ňeco k snědku a baterie do mých svítilen co sem sebral z domu. Tam sem potkal vás a zbytek už víte.“

Nastala chvíle mlčení. Jacen nepřemýšlel o tom co dělat. Všem se přehrávaly velice jasně poslední události. Fakt, že smrti unikli jen o vlásek, si uvědomoval jen vzdáleně. Naděje pořád byla. Dokonce se zvětšila, nalezením Francise – dalšího imunního.
Ale co bude dál? Jak dlouho přežijí s omezenými zásoby jídla, kdy budou muset jít ven znovu a co tam na ně bude čekat? Nevěděl. A nebudete to vědět ani vy, dokud si nepřečtete pokračování. Coming soon.