Nehoda

Byl jsem normální člověk. Měl jsem skvělou práci a krásnou ženu. To vše mi zmizelo v jediném okamžiku. Po autonehodě jsem utrpěl ztrátu paměti. O to víc mě teď bolí vzpomínka, že moje žena při ní přišla o život. A tak, když se mi teď paměť vrátila, rozhodl jsem se vám sdělit náš příběh.
Je nádherný nedělní večer. Měsíc je v úplňku a já se svou manželkou Judit sedím v restauraci U Bílé růže. Světla jsou ztlumená natolik, že vytvářejí pouze šero. Nejvíce jej vychází z plápolající svíčky, která stojí na našem stole. Ozařuje její tvář a já hledím do světle modrých očí, které na mě zvesela hledí. Máme páté výročí a ona vypadá pořád stejně krásně.
„Děkuji, za nádherný večer Matte,“ řekla a věnovala mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů.
„S tvojí krásou se nemůže rovnat ani měsíční svit, “ odpověděl jsem. Seděli jsme a dlouho vzpomínali na společně prožité chvíle. Asi v půl jedenácté jsme se rozhodli odejít a strávit zbytek večera v teple domácího krbu. Zaplatili jsme, došli k autu a zamířili nejkratší cestou domů. Tam na nás čekala lahvinka dobře vychlazeného šampaňského, na kterou jsme se oba velice těšili. Necelých deset kilometrů před naším cílem jsme dojeli šedou dodávku. Nikam jsme nespěchali. Ploužili se za ní. Najednou prudce zastavila.
„Co se děje,“ zeptala se Judit.
„Nevím, asi…,“ než jsem stačil domluvit, uslyšel jsem několik výstřelů. Začal jsem panikařit.
„Jeď, rychle jeď,“ křičela žena. V tu chvíli jsem udělal nevětší chybu svého života. Zařadil rychlost, sešlápl plyn a trhl volantem do protisměru. Najednou mě oslepilo jasné světlo a já si uvědomil, že něco není v pořádku. Když jsem pochopil, bylo už pozdě. V uších mi zněl ženin křik a pak přišel prudký náraz. Náklaďák nás odhodil ze silnice do lesa podél ní. Moje poslední vzpomínka na tuto katastrofu je ženina ruka v té mé, tma a hlasité hulákání blížících se sirén. Pak už si vzpomínám až na bílé povlečení, malou místnost a starší blonďatou paní, která se mi později představila jako Ema. Strávil jsem dlouhé tři roky v ústavu. Podstupoval spoustu cvičení na paměť, a když se mi vzpomínky začali opět vrat, byl to velký šok. Teď sedím ve svém domě, který mi připadá tak strašně prázdný, bez ní. Lidé, kteří přepadli ten transportér, teď sedí v base za vraždu dvou řidičů. Tento příběh nepíši proto, abych si vydělal peníze jako spisovatel, ale abych všem ukázal, jak moc jsem jí miloval.
„Tak, teď už znáte můj příběh šéfe. Nežádám nic víc, než otisknout ho mezi ostatní amatérské příběhy. V životě jste mi hodně pomohl. Nevím už jak dál. Stalo se ze mě tělo bez duše. Já už bez Judit dále žít nedokážu. Věřím, že vyhovíte mé žádosti. Sbohem.“

Matthew