Stařík a princezna

„Co říkal doktor?“ - Janě se zračil na tváři strach. Strach, ale také přesvědčení, že všechno zlé společně s Adamem překonají.
„Neví, dělají, co je v jejich silách. Neboj, dobře to dopadne.“
Adam Janu objal a držel co nejpevněji mohl.
„A co když se už nevzbudí? Co když...“ Janu stále neopouštěly myšlenky, že by se to nemuselo povést. „Ta operace, všechno...je toho na mě moc.“
„Já vím, miláčku, já vím...dobře to dopadne, uvidíš. Už se těším, jak zase všichni tři společně budeme snídat, než Lucinka půjde do školy, a my do práce.“
Janě zničehonic začal po tváři téct proud slz. Adam si toho všiml, a přitiskl si jí k sobě ještě víc. Hladil ji ve vlasech, a snažil se ji jakkoliv utěšit, i když to napětí, jež se v ní zrovna uvolnilo, bylo mnohem silnější, než on a jeho pokusy o zacelení její trýzněné duše.
Znenadání se za nimi rozevřely dveře a do chodby vstoupila postava. Žena, od krku až k patě zahalená ve světle zeleném plášti, s krátce střiženými blonďatými vlasy, a s rysy tak pevnými a přísnými, že i za tmy musela působit jako ona učitelka ve škole, na kterou každý žák vzpomíná (ne zrovna s úsměvem na tváři – někteří i se slzami v očích při pomyšlení na ony rány rákoskou na holou, klečení na hrachu, anebo například přesně mířený zásah nehty mezi žebra).
Doktorka se rozhlédla a upřela na dvojici pohled.
„Vy jste rodiče Lucinky?“
„Ano, jak je na tom?“ Vyhrkla Jana
„Dělali jsme, co jsme mohli. Ztratila mnoho krve, a jestli přežije dnešní noc, bude v pořádku.“
Jana ze sebe nedokázala vydat již jedinou hlásku
„Můžeme ji vidět?“ Zeptal se po chvilce Adam
„Není to nejlepší nápad, raději počkejte, až se trochu vzpamatuje po té operaci.“
Adam si jen tiše povzdechl. Avšak čeho si nebyl vědom, doktorka si toho povzdechnutí všimla. Chytila jej jemně za paži, a a
„Na chvilku snad můžete za ní, myslím, že byste ji měli vidět.“

Dvojice vstoupila do dveří za paní doktorkou. Nejprve jim oběma chvilku trvalo si zvyknout na příšeří místnosti, ale pak, když oči zjistily, že to šero až tak nepříjemné není, se Jana vrhla k postýlce, na níž ležela jejich dcerka. Vypadala, jako když spí. Tak nevinně, tak zranitelně.
„Slyší nás?“ Zeptal se po chvilce ticha Adam
„Ale jistěže. Můžete jí říct cokoliv. Ale prosím, musí teď hodně odpočívat.“
Janin výraz na tváři byl čím dál ustaranější.
„Probudí se někdy?“ Zeptala se nakonec.
„Snad za týden, snad za měsíc, snad za rok...možná nikdy. Teď už nic dělat nemůžeme, všechno závisí jen na ní a její vůli žít.“
Janě se podlomily kolena.

Ty hlasy přicházely odněkud zvenčí. Lucinka je ale nevnímala. Věděla, že tam někde jsou její rodiče. Poznávala je podle jejich hlasů, podle toho mámina akcentu, a podle tátova nezaměnitelného „R“. Takovým stylem dokázal ráčkovat jen on. Ona je tam však nechala – za neproniknutelnou bariérou, za vším, co znala, a mezitím se ponořila do neznámého.
Její svět bylo kouzelné místo. Vždycky o něm snila, věděla, že to místo někde existuje, že není jen její představou. Věděla, že tam jednou bude žít. Bylo to místo, kde nikdy nebyla zima. \celý kraj pokrývaly husté lesy, místy přerušené malou pasekou, a přesně uprostřed toho hlubokého lesa se tyčil na nejvyšším kopci hrad. Hrad s tisíci věžičkami a cimbuřími, s ohromnou bránou a padacím mostem. A v tom hradě bydlela princezna. Byla tak krásná, a celý život čekala na prince, jenž by ji políbil a oni žili spolu šťastně až do smrti.
Často sedávala v komnatě v té nejvyšší věži a dívala se z malého okýnka do dáli. Za dalekosáhlým kobercem lesního porostu se kdesi daleko modraly hory. Tam prý sídlili draci. Ale ten kout země byl tak vzdálený, že o něm princezna jen slýchávala.
Dnešního dne princezna seděla opět u okýnka a dívala se. Snila o dálavách, o krajích, kam se nikdy nepodívá, protože čeká na svého prince. Jenže dnes bylo něco jinak. V komnatě nebyla sama. Když cítila na bedrech Lucinčin pohled, otočila se a zadívala se na ní. Pak si ale uvědomila, kdo to je, a uklonila se, jak se na princeznu sluší a patří.
Chvilku se navzájem prohlížely, pak ale náhle princezna promluvila:
„Ahoj Lucinko, já jsem Krasomila, princezna.“ Podala jí ruku
„Já jsem Lucie“
„Ano, já vím,“ pokračovala princezna, „a mám pro tebe nabídku, kterou jistě dívka jako ty nemůže odmítnout. V první řadě si myslím, že by sis ráda dala horkou čokoládu, co myslíš?“
Lucinka nedůvěřivě přikývla.
„Ráda bych, jak to víte?“
Princezna naznačila gesto do vzduchu a skutečně, jen co Krasomile klesla ruka, měla Lucinka v ruce šálek horké čokolády, tak akorát hustý, a sladký, přesně, jak to ona měla ráda.
„Víš, Lucinko, chtěla bych ti něco ukázat..“

Mezitím její rodiče seděli na židli v nemocnici u jejího bezvládného tělíčka a přemýšleli. Doufali. Báli se. Co mají dělat, aby se jim jejich milovaná dcerka vrátila? Co mají dělat, aby si mohli vychutnávat zase její nevinný smích, když pobíhala po trávníku, nebo si užívala padajících kapek deště, když pršelo?
Janě spadla hlava na Adamovo rameno. Byla naprosto bezradná. Kdy už to skončí? Jejich Martínek se nedožil ani roku života, a teď Lucinka...
„Nechci ztratit další dítě. Už tohle prostě nechci..“ Rozbrečela se Jana.
„Já taky ne, miláčku..já taky ne“ Utěšoval ji Adam.

Lucinka tu plejádu barev pozorovala s otevřenou pusou. První nádvoří hradu se hemžilo barvami. Kejklíři, polykači ohně, a jiní předváděli svá ohromující umění. Stánky prodavačů sladkostí voněly snad kilometr daleko a hudba linoucí se z amplionů doslova lahodila uchu. A to nemluvíme o těch dalších bytostech, co tam byly mezi lidmi.
Lucinka v davu zahlédla kentaury, dryádu, lesní víly, a dokonce jedinkrát se v tom všem davu objevil i jednorožec. Princezna Krasomila si všimla, že Lucinka v jednu chvíli uviděla ono krásné, bělostné zvíře, a usmála se na ní.
„Jestli budeš chtít, bude jen tvůj a budeš si moct na něm zajezdit. Chceš?“
Lucinka neváhala ani chvilku a nadšeně přikyvovala.
„Budeš moct cokoliv, když tu zůstaneš.“
„Moc tu chci zůstat, chci jezdit na jednorožci a hrát si v lese s pohádkovými bytostmi.“
„Abys tu mohla zůstat, a aby ses mohla rozhodnout, musíš si ještě promluvit s čarodějem. Sídlí v chýši pod hradem. Už tě očekává.“
„Ale já za ním nechci, já tu chci zůstat.“
„Lucinko, pokud tu chceš zůstat, musíš si promluvit s čarodějem.“
Lucinka si povzdechla. Ale nakonec se vydala z brány hradu dolů k chýši čaroděje.

Jana konečně přestala plakat.
„Ona se nám vrátí, neboj. Je silná holčička, a jistojistě se z toho dostane. Probudí se a budeme zase rodina...kompletní.“
„Nikdy už nebudeme kompletní!“ Vyštěkla Jana. Vždycky byla podrážděná, když se bála, když se nervovala.
Adam nevěděl, co na to říct. Taky se o Lucinku bál. Taky mu bylo líto, jen nevěděl, co dělat. Lucinka to zvládne, a budou zase rodina...snad.

Lucinka vyšla z brány. Před branou stál na každé straně voják v pestrobarevné uniformě s halapartnou, a hluboce se uklonili, když procházela. Jen co opustila hrad, hned jako by se změnil svět. Obloha změnila barvu z blankytně modré na šedou, stíny se prodloužily, kolem cest rostlo husté houští a bodláčí, a Lucince se zdálo, že v něm jednou zahlédla rudé oči naplněné zlobou, jež ji pozorovaly. Bála se jich, bála se nyní snad všeho, co tam venku bylo. Už nebyla v bezpečí. Byla venku, nevěděla, kde je, kam jde, jen toužila o tom rozhovoru s čarodějem a pak hned zpátky do bezpečí – na hrad.
Cestička se volna stáčela doprava – kamsi k temnému lesu. Užuž se chtěla Lucinka zastavit a vrátit se, když ji uviděla. Chaloupku.
Byla to taková chýše, kde žádná ze stěn nestála rovně, natož kolmo k zemi nebo k jiné ze stěn. Komín měl velice krkolomný tvar, že byl zázrak, že ještě stojí. Střecha byla pokryta slámou, v níž místy zely díry, že kdyby začalo trošku poprchávat, celá chaloupka by se rozpadla.
Lucinka přišla blíž, ke dveřím, již se chystala zaklepat, ale ony ty dveře se dřív samy otevřely – s vrzáním, které by probudilo i medvěda ze zimního spánku.
„Ach, to jsi ty, Lucinko? Pojď dál.“ Ozvalo se zevnitř.
Lucinka nejistě vstoupila.

„Jak je na tom?“ Do dveří vstoupila dáma v norkovém kožichu. Její chůze a držení těla a její jemné rysy v obličeji, hlavně noc směřující vždy o trošku výš než ostatních, musely zaujmout všechny na první pohled.
„Ahoj mami, doufáme, že se z toho dostane“ Odpověděla Jana.
Babička na sobě nenechala nic znát, ale uvnitř byla jednou z nejstarostlivějších žen na světě. Její vnučka pro ní byla celý svět.
Trojice – matka, babička a otec – usedli k lůžku a pozorovali dívku, jak sní, a doufali, že se vzbudí co nejdříve.

Lucinka seděla na dřevěné židli a dívala se na staříka. Měl na sobě roztrhané oblečení, jež vidělo pračku snad jednou v životě, a to minimálně před patnácti lety. I stařík, který se v těch cárech hadrů nacházel, nepůsobil nijak zvlášť elegantně. Jeho tvář byla zhruba měsíc neholená, a jeho vlasy (tedy, to, co by se u ostatních lidí zvalo vlasy) zhruba měsíc nemyté a nikdy nečesané. Jeho žluté zuby a zkažený dech by vyhnaly z hrobu mrtvého.
Lucinka se toho muže bála. Ale prý to byl čaroděj, a princezna z hradu ji za ním poslala, takže si v duchu říkala, že není čeho se bát.
„Dala by sis čaj, dívenko?“
„Ne, děkuji, měla jsem horkou čokoládu před chvilkou.“
„Och.“ Muž byl očividně zklamán.
„Dobře tedy, půjdu rovnou k věci. Nyní jsi v pohádkové říši představ. Tato chýše, já, princezna, všechno, co zde vidíš, je jen tvá představa. To, jak vidíš mě – jako špinavého neupraveného dědka v polorozpadlé chýši – to je způsob, jak vidíš ve skutečnosti to, co představuji. Princezna ti ukázala tvou představu, tvůj svět, kde bys chtěla žít, ale to se ti ve skutečném světě nikdy nesplní. A ty to víš.“
„Já ti nevěřím!“ Rozkřikla se Lucinka, ale seděla dál. Ačkoliv chtěla utéct, něco ji u toho dědka pořád drželo.
„Ne?“ Dědek pozvedl obočí. „No nevadí. Abych se ale dostal k věci. Dřív nebo později si budeš muset vybrat. Princezna představuje svět tvých představ, svět, který sis sama vytvořila. Svět, jenž se nachází jen v tvé hlavičce, v tvém srdci. Já jsem skutečnost. Já jsem svět tam venku, mimo tvé představy. Svět, kde máš maminku, tatínka, kde musíš chodit do školy, dělat úkoly a učit se, a hrát si s ostatními dětmi.“
„Já ti nevěřím, ty mi lžeš!“
„Ne, Lucinko, nelže ti, to je pravda“ ozval se za ní ženský hlas. Princezna se znenadání objevila přímo za židlí, na které seděla. „Opravdu já jsem tvá představa, já jsem to, co bys chtěla jednou být. On je skutečný svět, jak ho vidíš ty.“
Lucinka nevycházela z udivení.
„Nyní tě čeká volba. Budeš si muset vybrat, s kým strávíš zbytek svého života“ Pokračoval stařec. „Já ti nabízím vědění, lidskou náruč, skutečný svět. Záleží jen na tobě, zda chceš již napořád žít ve svých představách a ve svém světě, nebo tam venku v tom skutečném.“
Princezna se na ni dlouze zadívala, a zeptala se: „Jaku cestu si zvolíš?“
Lucinka zaváhala. Nevěděla. Vše, co na světě znala, co si tam mohla osahat, si tady mohla prožít. To, co tam měla zakázáno, tady směla. Když jí bylo smutno, vždy tu někdo bude. Rozhodla se.
Zadívala se na staříka, pak na princeznu, a řekla: „Zůstanu tady s princeznou Krasomilou.“
Stařík si povzdechl. „Dobrá tedy, ať se ti tu líbí a žádný z tvých dní není smutným.“
Rozloučil se a odešel.

Zrovna seděli na sedačkách na chodbě – Jana, Adam, babička a děda, když v tu ránu přišel muž v bílém plášti, s propadlými tvářemi v obličeji a s vodnatýma očima. Zastavil se před nimi, s výrazem nejhlubší soustrasti a smutku.
Jana se na něj zadívala, a již věděla, co jim přišel říct. Svou dcerku již nikdy neuvidí.