Roland 1/2

,,Nyní se nacházíme ve Velkém sále. Všimněte si prosím obrazů na stěnách. Jsou to portréty členů šlechtických rodů, které hrad vlastnily.“ Hlas průvodkyně se odrážel od stěn dlouhé místnosti. Nebyl tu téměř žádný nábytek, tak jako ve většině předešlých místností. Otráveně jsem se vlekla spolu s malou skupinkou návštěvníků za průvodkyní k dalším dveřím. Tmavým obrazům jsem věnovala jen letmý pohled. ,,Hezký viď?“ naklonil se ke mně táta nadšeně, tak jako ve většině předešlých místností. Jak ho to může takhle bavit? ,,Hmm…“ zabručela jsem dnes snad už posté. Náhle něco vzpružilo mou letargickou mysl. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se po místnosti, až mou pozornost upoutal jeden z obrazů. Byl světlejší než ostatní a vynikal proto uprostřed stěny. Na plátně byl namalován nějaký mladík, mohlo mu být kolem sedmnácti, oblečený v něčem určitě honosném. Měl světlé vlasy a oči, byl bledý, ale usmíval se podivným, vychytralým úsměvem. Jak jsem si ho prohlížela, zmocňovalo se mě podivné napětí. Ty světlé oči se upíraly přímo na mě! Posouvali jsme se místností dál, ale obraz se díval stále mým směrem. Měla jsem dokonce dojem, že se ten úsměv roztahuje do stále výsměšnější grimasy. Otočila jsem se na tátu: ,,Asi začínám bláznit, ale přísahala bych, že se ten obraz na mě dívá.“ Než mi stačil něco říct, otočila se na nás průvodkyně stojící přímo před ním: ,,To je normální jev. Obrazy jsou většinou namalovány tak, že má divák dojem, jako by ho postavy sledovaly ať stojí v kterékoliv části místnosti.“ Usmála se na mě. Neřekla mi sice nic nového, ale přeci jen mě to trochu uklidnilo. ,,Kdo je to?“ ukázala jsem na podezřelý obraz. ,,To je Roland z rodu Waltzů, kteří získali zámek v první polovině šestnáctého století. Bohužel na počátku století sedmnáctého vyhořelo celé západní křídlo a při této tragédii zemřel i mladý Roland.Odhaduje se, že ten obraz byl namalován rok před jeho smrtí.“ potom se průvodkyně otočila ke zbytku skupiny: ,,Nyní projdeme chodbou, po schodišti dolů až do Loveckého salónku. Tudy prosím.“ Takže Roland. Vrhla jsem poslední pohled na šklebící se obraz a vyšla ze dveří.
Po hodině strávené v chladných útrobách zámku bylo venku nesnesitelné horko. Nevím proč se táta rozhodl strávit zrovna tento červencový den poznávacím výletem. Mamka rovnou řekla, že v takovém parnu nikam nejede, takže jediným obětním beránkem jsem byla já. Snad se mi podaří na tátovi vydyndat alespoň zmrzlinu. ,,Tak co, líbilo se ti to?“ zeptal se mě, když jsme se proplétali zámeckým areálem směrem k parkovišti. ,,Ale jo, bylo to dobrý.“ Nesouhlasit nebylo povoleno. ,,To jsem rád. Jé hele, počkáš chvilinku? Já si jen skočím vyfotit ten příkop s mostem.“ Tak jsem zůstala stát sama uprostřed cesty. Náhle se zvedl studený větřík a chladivý poryv mi přejel přes záda. Zachvěla jsem se. Studený větřík v takovémhle parnu? Prudce jsem se otočila s jistotou, že za mnou někdo stojí, ale nikdo tam nebyl. Rozhlížela jsem se kolem. Nikde nikdo, jen táta se právě vracel: ,,Úsměv, Klárko!“ ,,Ne…“ Cvak a měla jsem smůlu.
Šla jsem spát celá stahaná s nadějí na dlouhý prázdninový spánek, jenže to mi dáno nebylo. Okolo půlnoci mě probudilo skřípění podlahy v mém pokoji. Někdo tu přecházel sem a tam. Chvíli jsem naslouchala se zavřenýma očima a pak jsem prudce sáhla po lampičce. Pokoj byl prázdný. Zmateně jsem seděla na posteli. Šla jsem se tedy podívat ke dveřím, jestli někdo nechodí po chodbě. Tam bylo taky prázdno. Jak jsem stála u dveří něco chladného se mi obtočilo kolem pasu. Celá jsem ztuhla. V uchu se mi ozval tichý šepot: ,,Bojíš se?“ Ačkoliv mi po zádech běhal mráz, nebála jsem se tak, jak by bylo přirozené. O koho jde jsem tušila moc dobře. ,,Rolande?“ zeptala jsem se nejistě. Za hlavou mi zazněl tichounký smích. ,,Ano.“ Studené ruce - byla jsem si jistá, že jsou to ruce – pustily mé boky. Otočila jsem se, ale nikoho jsem samozřejmě neviděla. Sedla jsem si zpět na postel a zhasnula lampičku. Stál kousek ode mě, přízračně stříbrný Rolandův duch. Vypadal úplně stejně jako na obraze na zámku. Přes všechno co jsem čekala, mi poklesla brada. Byl to úžasný pohled, jak tam tak postával, zářivý se založenýma rukama a tím jeho šibalským úsměvem. V tu chvíli mě napadlo, že sním. Bylo to naprosto jasné, tohle přeci nebylo možné. Ať už to byl sen nebo ne, z nějakého podivného důvodu mě jeho přítomnost v mém pokoji rozčilovala. ,,Co tu chceš?“ ,,Přišel jsem za tebou.“ zvážněl najednou Roland. Přistoupil blíž, chvíli nejistě přešlapoval a potom si sedl proti mně na postel. Mlčky jsme na sebe zírali. Náhle přízrak zvedl ruku, aby se dotknul mojí tváře. Projelo mnou mrazení. Všechno to byly příliš reálné pocity na normální sen, byla jsem z toho zmatená. Roland si mě zaujatě prohlížel. V očích měl jakousi dávnou vzpomínku, něco čemu jsem nemohla rozumět. Tomu, co udělal potom, jsem však rozuměla až moc dobře. Naklonil se dopředu a s rukou na mém zátylku přitiskl svoje třpytivé rty na moje. Byl to pocit, jako by mi někdo sevřel vnitřnosti něčím ledovým. Postel pode mnou se zhoupla a já ztratila vědomí.
,,Klárko, probuď se. Klárko!“ někdo mnou třásl. ,,Aaa, mami, nech mě ještě spát, jsou přece prázdniny.“ Přikryla jsem si hlavu před jasným slunečným světlem. ,,To sice jsou, ale já se začínala bát, jestli ti náhodou něco není.“ řekla starostlivě maminka. ,,A kolik je hodin?“ ,,Skoro dvě odpoledne. Nikdy bych nevěřila, že tě ten včerejší výlet s tátou tak zmůže.“ a odešla z mého pokoje. Začínala jsem si vzpomínat. Výlet, zámek, obraz, Roland. To poslední jméno mě donutilo prudce se posadit. Civěla jsem do prázdného pokoje a nemohla se rozhodnout, jestli to, co se stalo, považovat za sen nebo ne. Když jsem se nemohla dobrat žádného výsledku, odešla jsem raději do koupelny. Nutně jsem si potřebovala dát sprchu.
,,Promiň mi to.“ Leknutím jsem nadskočila snad několik centimetrů. Tichý hlas se zřetelně nesl zdánlivě tichou koupelnou odněkud od vany. Otočila jsem se tím směrem, bez nějakého zásadního výsledku. ,,Podívej se do zrcadla.“ poradil mi pobavený hlas. A opravdu, v lesklé ploše bylo vidět Rolanda sedícího na okraji vany. Instinktivně jsem pohlédla znovu tím směrem a znovu jsem nikoho neviděla. ,,Co tu zase chceš?“ obořila jsem se na přízrak. Odraz v zrcadle se pohnul dopředu a natáhl se po mě. Naslepo jsem couvla ke dveřím. ,,Ty už na mě vůbec nesahej!“ Teď už jsem neviděla, kde přesně Roland je, ale cítila jsem, že se přibližuje. ,,No tak, Lóro.“ ozvalo se přede mnou prosebně. ,,Cože, Lóro?“ ,,Dobrá, já vím, že se teď jmenuješ Klára, ale dřív jsi se jmenovala Lóra.“ V tom někdo zaklepal na dveře koupelny: ,,S kým to tam mluvíš?“ ,,Ale s nikým mami, jen si zpívám.“ Začala jsem tedy šeptat: ,,Jak to myslíš dřív?“ ,,No dřív, když jsme byli zasnoubení.“ Něco studeného se dotklo mojí ruky. Ucukla jsem a uhnula stranou. Měla jsem pocit, jako bych prošla studenou sprchou. Asi jsem to vzala přímo skrz Rolanda. ,,To nebylo moc pěkné.“ potvrdil mi to se smíchem. ,,Já tě totiž nevidím!“ zlobila jsem se na něj. ,,Jak jsi to myslel s tím zasnoubením, vždyť já tě vůbec neznám.“ ,,Ale ano, znáš.“ ,,Ne, neznám, určitě si mě s někým pleteš.“ Nastalo ticho. Netušila jsem, kde duch je, tak jsem pohlédla do zrcadla. Stál úplně u mě a prohlížel si mě. Byl mnohem blíž než jsem si myslela, lekla jsem se. ,,Nech toho!“ zase jsem couvla a málem spadla do vany. ,,Nepletu se. Jsem si jistý, že jsi Lóra.“ znělo to vážně. ,,Byla jsi dcerou našeho kočího, chtěli jsme se vzít, ale moje matka byla proti. No tak, Lóro, přece to víš!“ ,,Nevím. No tak už to sakra pochop, já nejsem tvoje Lóra!“ začínala jsem být hysterická. Ozvalo se povzdechnutí. ,,Tomu nevěřím. Jsi úplně jako ona, tvoje gesta, tvoje oči. Když jsem tě tam u nás viděl…“ hlas se mu v zoufalství zlomil. Nevěděla jsem, co dělat. Bylo mi ducha opravdu líto, ale nehodlala jsem se kvůli tomu stát jeho posmrtnou milenkou. Stejně je tohle všechno šílenství, to je jasné. Musí to být nějaký potrhlý sen nebo mám halucinace. To bude ono, určitě mám halucinace z toho horka. Jenže, co bych měla dělat, ignorovat ho? V koupelně bylo ticho. Napadlo mě, že třeba zmizel, tak jsem se váhavě zeptala: ,,Rolande?“ ,,Ano?“ Nezmizel, no nic. ,,Rolande poslouchej, je mi líto tebe a tvé Lóry, ale já tě vážně neznám. Musíš mě nechat být, já mám svůj život a ty jsi přece duch, tohle by prostě nefungovalo.“ Smutně se zasmál. ,,Ale já tě nemůžu nechat být. Tolik století už čekám, až se naše duše opět setkají. Ty jsi jediná, která mi může pomoci překročit práh tohoto světa. Prosím, přemýšlej o tom, večer za tebou opět přijdu.“ a s tím také zmizel. Viděla jsem v zrcadle, jak se rozplynul. No bezva, takže jsem se buď úplně zbláznila nebo si jeden potrhlý duch usmyslel, že jsem jeho několik století mrtvá snoubenka. Nevím, co je lepší, ale každopádně jsem pěkně v háji.