Deja vu

Nádherná dáma s černými vlasy zastřiženými do přísného mikáda se pomalu potácela ulicí. Dlaň si tiskla na prsa a doufala, že už ta bolest pomine. Ale vysněná úleva stále nepřicházela. Naopak. Jakoby ji zevnitř bodalo tisíce malých jehliček. Na chvíli se zastavila. Rukou si prohrábla vlasy, které se jí začaly lepit k čelu. Pak se rychle opřela o nejbližší strom. Zhluboka dýchala. Nebo se o to aspoň snažila. Dlaní se dotkla svého čela. Celá hořela! Byla vyděšená. Zmatená. Pomalu začala ztrácet pojem o tom, kde je. Rozhlédla se kolem. Nikde ani živá duše. Vydechla a své zkřehlé tělo odlepila od pevné kůry stromu. Byla pevně rozhodnutá dojít až na hlavní třídu – tam jí snad někdo pomůže. Bolely ji nohy. A ta bolest na prsou…Byla k nevydržení. Chvíli si myslela, že zemře na místě. Své vyhlídky viděla černě. Přesto to nevzdala a snažila se jít dál. Pak se tam ocitla – na ulici plné lidí a aut. Zaradovala se. Vlilo jí to do žil novou sílu, odhodlání jít dál. I když chodidla těžko odlepovala od země a měla pocit, že místo bot má na nich betonové kvádry, šla dál. Za svým cílem, který nyní představoval hlouček lidí. Už byla skoro u nich, když vtom – zuřivě ji od sebe odehnali, vyslali na její adresu pár neslušných slov a jen nevěřícně kroutili hlavou. Byla z toho zmatená. Co se to děje, ptala se sama sebe. Odpověď nenašla. Místo toho se dopotácela k postaršímu manželskému páru. Chtěla jim říct, jak jí je a poprosit je o pomoc. Jenže ti dva se přímo zhrozili, když zjistili, že míří k nim. „Neotravujte nás. Starejte se o sebe,“ řekli a rychle odkráčeli. A tak tam stála sama uprostřed rušné ulice, zmatená lidmi i bolestí sžírající jí hruď a nepřála si nic jiného než kapku pochopení. Nedostala ji. O pár minut později se zhroutila k zemi. Nebyla opilá, jak si všichni mysleli. Ten den prodělala Juliet Kramerová svůj první srdeční záchvat.

Uplynulo pár let a Juliet pořád pracovala ve významném vydavatelství novin. Byla zavalena prací a tenhle životní styl jí naprosto vyhovoval. Život v samotě, černi a bez lidí. Klidný život bez vzrušení, stereotypní a bezpečný.
Ten den však bylo v budově velké pozdvižení. Nikoho se neptala, co se děje. Byla si jistá, že o pár chvil později to beztak zjistí…
Do vydavatelství přišel nový pracovník. Jakýsi muž – významný novinář, který kdysi pracoval v New Yorku – jménem Luke Callahan. Všimla si ho, už když vcházel do dveří. Nemusela se ani ptát, jestli je tu nový – okamžitě to poznala. Do prostředí jejich šedých stěn a tisíců malých písmen jaksi nezapadal. Byl okouzlující, sebevědomý a cílevědomý, nepoznamenaný žádnou tragédií, ale jen kouzlem a třpytem života, který vedl. Juliet na něj vrhla pohrdavý pohled a pomyslela si, že takové lidi dokonale zná. Byli zahledění do sebe, sobečtí, krutí, bezcitní…Takoví, kteří ji tenkrát nechali skoro umřít na ulici. Ne – od té doby neměla ráda lidi a nechtěla jim už dát šanci. Nejradši by je vyškrtla ze svého života. Přemýšlela a z Luka stále nespouštěla oči zúžené vztekem.
I Luke si všimnul zvláštní elegantně oblečené ženy s havraními vlasy a smutným pohledem. Chtěl ji potěšit úsměvem, ale ihned jak si všimla jeho pozornosti, uhnula očima a vzdálila se. Vrtalo mu to hlavou…
„Kdo je tamta slečna, jaké je její jméno,“zeptal se zvědavě svých nových kolegů, kteří ho nadšeně vítali.
„Tamta? Podivínská Juliet Kramerová. Pokud můžete, vyhýbejte se jí. Říká se o ní, že nemá ráda lidi,“říkali jeden po druhém a snažili se vzájemně trumfnout řečí, která tu ženu nejvíce poškodí.
Luke to všechno vyslechl, ale nepřikládal tomu nejmenší důležitost. Mátl svým vzhledem, který přímo vybízel k tomu myslet si o něm, že je hloupý a povrchní zbohatlík, který lehkovážně proplouvá životem. Skutečnost ale byla jiná. Byl chytrý, citlivý, dobrý společník. Chtěl ve svém životě najít štěstí, ale to se mu zatím vyhýbalo. Vlastně ani nevěděl, co dělá tady – v malém nevýznamném vydavatelství, které mu život jistě nezmění. Přesto, když dostal nabídku přestoupit právě sem, nezaváhal ani na chvíli. Překvapilo ho prostředí pavlačových drbů a soutěží v oblíbenosti. Rozhodl se těm lidem nevěřit a tu tajemnou Juliet si prověřit sám.

Dostal k tomu šanci již brzy. Náhodou ji potkal na chodbě. Usmál se na ni, ale ona mu úsměv opět neopětovala. Začínal z toho být zmatený. Nechtěl si hrát na velkého šéfa, ale ovládla ho jeho zvědavost. Zavolal si Juliet do své kanceláře. Už když vstoupila do jeho kanceláře s hrdě vztyčenou hlavou, s pevným postavením jak ji to učili a s nepřístupným výrazem, který všem dával znát, co si o nich myslí, věděl, že má tu čest s velmi zvláštním člověkem. Snažil se tvářit přívětivě, mluvit s ní přátelsky a zavést jejich hovor na osobní rovinu. Juliet se ale jen tak nedala. Celou dobu mlčela, zdálo se, že je myšlenkami jinde a jeho vůbec nevnímá. Považovala ho za toho samého tupce, jakých ve svém životě potkala spousty. Přesto, když jí řekl, že se s ní musí rozloučit, se cítila velmi divně. Rozesmutnilo ji, že musí opustit toho muže. Nevyznala se sama v sobě. Byla překvapená tím zvláštním pocitem, který se jí najednou dral do žil. Takovým, který už dlouho nezažila. Tím, o který kdysi před lety přišla. Zavřela za sebou dveře, uhladila si novou černou sukni a bezděky se usmála. Stačil však jen jeden pohled po kanceláři a úsměv ji přešel. I nádherný pocit byl pryč. Všichni její kolegové si ji prohlíželi, něco si šeptali, když šla kolem nich, hlasitě se smáli a dělali všelijaké úšklebky. Dávali jí až příliš najevo, kam patří a že ze své kanceláře neměla ani vystrčit hlavu. Natož si dovolit jen tak jít do kanceláře toho božského Luka a zůstat tam takovou dobu. Možná ji záviděli, možná ji jen neměli rádi. Přesto je Juliet nechápala. Tiše si vzdychla a rychlými kroky se snažila zmizet ve své kanceláři. Byla už na půl cesty, když do ní jeden z kolegů schválně strčil. Polil ji horkým čajem, potřísnil jí všechny dokumenty, které nesla v ruce, a ještě ke všemu ji shodil na zem. Ta rána rozezněla celou kancelář. A nejen ona – prostor se otřásal škodolibým smíchem vycházejícím z úst všech přítomných. Juliet se cítila jako tenkrát. Malá a osamělá, neschopná pohybu a vydaná napospas lidem. Neměla to v úmyslu, ale rozplakala se. A pak najednou ucítila nával bolesti na prsou. Myslela si, že už to nevydrží… Ta bolest se neobjevila tak dlouho a teď ji najednou překvapila tak ostře, že skoro omdlela…Měla pocit, že jí tím hlasitým smíchem praskne hlava…Chtěla jen zakřičet dost a utéct…
V tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Luke Callahan – uznávaný novinář a nový šéf. Všichni zmlkli a dívali se na něj. Snad doufali, že se přidá k nim a vysměje se drobné ženě na zemi. Luke však udělal pravý opak. Spěchal dámě na pomoc.
„Kdo to udělal,“zahřměl kanceláří jeho hlas.
Nikdo se nepřiznal. Jen zezadu se ozývalo roztřeseným hlasem, že ta husa spadla sama. Juliet se do očí nahrnuly další slzy. To už ji ale objaly Lukovy silné paže a pomohly jí na nohy.
„Jste v pořádku,“zeptal se a podepíral ji.
„Já…jsem. Díky,“odpověděla mu a pokusila se o úsměv.
„Pojďte, odvedu vás do kanceláře,“řekl a posbíral papíry, které se ještě válely na zemi.
„Díky zvládnu to sama,“řekla však Juliet, vytrhla mu papíry z ruky a rychle odešla.
Luke ji pozoroval, jak odchází a pomyslel si, že musí být z jiného světa. Znal ji jen chvíli, a přesto ho uhranula pohledem svých očí, svou tváří, svým životem. Chtěl se o ní dozvědět co nejvíce. O čarodějce, která mu učarovala. Jenže se zdálo, že ona ho do svého světa nepustí…A přitom on už v téhle chvíli pochopil, že jeho srdce plane jen pro ni…
Juliet po cestě do kanceláře tisíckrát napadlo, co to dělá. Chtěla se otočit, usmát se na něj nebo cokoli jiného. Chtěla mu dát šanci. Dát ji i sobě. Ale neudělala ani jedno z toho. S pláčem a beznadějí se zavřela v kanceláři. Myslela si, že je po všem…
Jenže vše bylo teprve na začátku. Luke nebyl z těch, co se vzdávají. Bylo mu Juliet líto a zároveň ho k ní něco nevysvětlitelného táhlo. Zařídil to tak, aby spolu pracovali každý den, aby se vídali, museli spolu mluvit. Doufal, že odhalí to strašné Julietino tajemství. Že ji přesvědčí o své stále rostoucí lásce. Juliet to nechápala – nechápala jeho, dokonce ani sebe sama. Zpočátku se snažila odehnat ho od sebe, znepříjemňovat mu ty chvíle, kdy byly spolu a ukázat mu, že nemá šanci prolomit ledy obepínající její srdce. Nakonec však musela přiznat, že ji práce s ním baví. A nejen ona – ale i ty rozhovory, které spolu vedli, obědy, na které chodili. Nebyl takový, jaký se na první pohled zdál, a když to poznala, přišla na to, že prázdnota, kterou v sobě po léta chovala, se v jeho přítomnosti najednou vytrácí. Jako by ji znovu učil věřit lidem, věřit jemu…Najednou se v sobě nemohla vyznat. Cítila, jak se místo v jejím srdci stále víc a víc zaplňuje. Neuměla rozeznat, co to je – bála se, že je to láska. Bála se, že k tomuhle muži začne cítit její temné srdce něco víc a on nebude schopen to opětovat. Ale nedokázala tomu už dále vzdorovat. Zjistila, že není tak silná, jak si myslela. Náhle pocítila to, že nemůže odehnat tuhle v ní rostoucí slabost. Byla čím dál víc nejistá – a hlavně po jeho boku. Nejvíc když byl jen pár centimetrů od ní a ona už skoro slyšela tlukot jeho srdce. Když zatoužila, aby tohle srdce bilo jen pro ni. Jenže… existovalo tolik důvodů, proč by nemohl milovat právě ji. A ona jim věřila více než hlasu svého nemocného srdce…

„Miluji tě,“vyslovil Luke tiše.
Ale Juliet neřekla nic. Dívala se na něj zpříma nedůvěřivým pohledem, který dokonale zvládala. Ani jedenkrát neuhnula, i když srdce jí bilo jako splašené a měla pocit, že za chvíli to nevydrží a vykřikne na něj, že ona jeho také miluje a chce být jen s ním. Ale neřekla nic – rozum ji vedl jinou cestou, na kterou se dala už kdysi. Když přestala věřit lidem.
„Proč nic neříkáš,“ řekl Luke téměř zoufale, „je těžké si to představit? Proč mlčíš?“
„Promiň, ale je toho na mě nějak moc. Dej mi čas,“ požádala ho, i když věděla, že čas je to jediné, co nemá.
Ráno byla u svého lékaře na vyšetření. Kdyby jí neřekl, že jí zbývá pár týdnů, maximálně měsíců, možná by volila jinak. V tomhle případě ale nemohla…
Luke – aniž by měl o něčem takovém tušení – kývl hlavou a odešel.
Nechal ji tam samotnou s bolestí na srdci a pocitem, že právě udělala největší chybu svého života, když ho nechala odejít.
A tak chodili vedle sebe jako ve špatném filmu – ona chladná a bledá, on zamilovaný a toužící. Oba dva beze slov a nadějí…

Jednoho dne se však něco změnilo. Juliet nepřišla do práce. Luke z toho měl špatný pocit. Trochu ji už přece znal. Věděl, že tahle práce je pro ni vším. Rozhodl se tedy, že ji půjde navštívit, aby zjistil, co je děje. Zároveň chtěl prolomit mlčení, které mezi nimi zavládlo. Dal Juliet dost času a ona už musí být rozhodnutá. Musí vědět, jestli přijme jeho lásku nebo ne. V duchu doufal, že uslyší kladnou odpověď. A pokud ne – udělal by všechno pro to, aby ji o sobě přesvědčil. Neváhal a vypravil se k ní domů. Klepal na dveře, zvonil, ale nikdo neotvíral. Zkusil to ještě jednou…
Dveře se otevřely a v nich stála starší žena oblečená celá v černém.
„Dobrý den, bydlí tady Juliet Kramerová,“zeptal se Luke a díval se stařence přes rameno.
Uvnitř těla se mu usadil zvláštní pocit. Věděl, že je něco špatně. Cítil to v každém póru svého těla. A měl pravdu.
„Bydlela,“zaznělo v odpověď.
Luke sebou trhl.
„ Už tu nebydlí?“
„Juliet v noci navždy odešla,“ řekla žena a on si všiml, že se jí zaleskly oči.
„Kam? Kam odešla,“zeptal se, i když mu muselo být jasné, jak to ta dáma myslí.
„Je mrtvá,“ozvalo se z úst stařenky a on pochopil.
Vlastně nic nechápal. Nebyl schopen slova. Snažil se pochopit to, co právě slyšel, ale bylo to tak šokující…Nemohl tomu uvěřit.
„Vy musíte být Luke,“pokračovala. „Moje Juliet mi o vás hodně vyprávěla. Myslím, že vás měla moc ráda. Nechala vám tu dopis. Počkejte, přinesu ho.“
Automaticky kývl, aniž by vnímal, co žena řekla. Nebyl schopen myslet. V hlavě mu pořád zněla ty dvě slova. Jak je to možné? Nemůže to být pravda. Vždyť ještě včera bylo všechno v pořádku. Juliet byla v práci. Usmívala se na něj. Ještě dnes měl v hlavě plány na jejich budoucnost, čekal na její rozhodnutí, chtěl slyšet, že ho miluje. Dnes ráno měl ještě naději, že se něco změní. Nestane se ale nic z toho… Ona je pryč. Z této skutečnosti se mu podlamovala kolena. Bylo po všem… V jeho životě zavládne tma a věčné ticho. Věčný smutek z nevysloveného…
Ve dveřích se znovu objevila stará žena a podávala mu obálku. Byla nadepsaná krasopisnými písmeny, která dávala dohromady jeho jméno. Vytrhl dopis z ženiny ruky a seběhl schody vedoucí ven z domu. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Teprve pak otevřel obálku.
„Můj drahý Luku. Nemoc zakalila mé srdce a já jsem v tomhle okamžiku už na cestě za jinými světy. Nevěřila jsem lidem, kvůli tomu, jak mi ublížili a zapomněla jsem na to, jak jsou lidi potřební k životu. Tebe jsem potřebovala k životu a promiň, že jsem to před tebou tak úzkostlivě tajila. Ať tady nebo tam – miluji tě a vždy budu. Tvá Juliet…“ Dočetl dopis a roztrhal ho na kousky. Nevěděl, proč to udělal, ale musel…Pak se rozeběhl pryč od toho domu. Až do půlnoci bloudil po ulicích města…

Dobře upravený muž ve značkovém kvádru s pětidenním strništěm a s prázdnou lahví v ruce se toulal po přeplněných ulicích. Lidé si ho naštěstí příliš nevšímali. Lahev zahodil do nejbližšího kontejneru, opřel se o výlohu a rukama si chytil hlavu. Pociťoval strašnou bolest, takovou, která mu trhala vnitřnosti a nedovolovala mu jít dál. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Všimnul si, že se k němu blíží hlouček lidí.
„Pane, je vám dobře,“ptali se ho, ale on je poslal pryč.
„Vypadněte. Zmizte! Nechte mě…Nenávidím vás,“křičel.
Z úst mu táhl rumový puch.
Luke se odlepil od výlohy a zmateně bloumal dál. Přemýšlel, kde si koupí další láhev, kterou by zapil svůj žal za svou temnou osamělou zklamanou Juliet… Ten den, to bylo přesně pět let, co zemřela…