nenaplněná touha

Oslava už oficiálně skončila, ale společnost se baví dál a jejich hlasitý smích a hovor se linou celou ulicí. Právě vycházejí z restaurace, kde oslavovali… Co že to vlastně oslavovali? Vždyť je to jedno; prostě se chtěli sejít a pobavit se. To se vždy nějaký důvod najde.
K dobré večeři měli několik sklenek vína, ale opilí nejsou. Za celý večer si stihli popovídat ve dvojicích o osobních věcech, v menších skupinkách o svých zájmech a jako jedna asi desetičlenná skupina o společných vzpomínkách. Všichni mají dobrou náladu, jsou spokojení s vydařeným, zábavným a hlavně bezstarostným večerem. Mohli se uvolněně bavit a nemyslet na starosti spojené s jejich začínajícími kariérami a řešit jiná existenční dilema.
Během cesty na metro kromě několika mileneckých párů potkávají i poměrně dost dalších chodců. Většinou jsou to lidé jako oni, kolem dvaceti pěti let, kteří využívají pátečního večera k odreagování se a relaxaci s přáteli.
Když dorazí ke stanici metra, od skupiny se odpojí dva její členové, jelikož oba bydlí poměrně blízko a opačným směrem než ostatní jejich společní přátelé. Pokračují tedy pěšky. Muž se galantně nabídl, že svou společnici doprovodí až před dveře jejího bytu. V družném hovoru a co chvíli vybuchujíce smíchy se pomalu vzdalují od centra města. Ulice se stávají užšími, temnějšími, tiššími, osamělejšími a odlehlejšími.
V té nejtemnější, nejužší, zcela prázdné a dlážděné ulici se oba najednou spontánně odmlčí. Přestanou mluvit i smát se a naprosto ztichnou. Nějak se zvuk jejich hlasů do téhle panenské, ani světlem neposkvrněné temnoty nehodí.
Do mírného kopce uličky tedy stoupají mlčky a o to více si všímají svého okolí. Ulička je zcela opuštěná a nebýt hluku aut, který sem jakoby z nekonečné dálky doléhá, byla by lehce zaměnitelná za středověkou uličku nacházející se za hradbami jakéhosi královského města.
Stejně tak postupně začnou velice detailně vnímat i jeden druhého. Nevidí se, poněvadž je plně obklopuje zdánlivě neproniknutelná tma a navíc se oba dívají pouze před sebe. Neslyší se mluvit, ale slyší dýchání a kroky toho druhého. Rozeznávají zvuk svých kroků od kroků toho druhého a postupně jim jejich vlastní kroky zanikají a vnímají jen kroky toho druhého. Cítí, jak rozráží letní vzduch. Přestanou si uvědomovat sebe sama a vnímají jen toho druhého. Chtějí se navzájem dotknout, přesvědčit se, že ten, ve kterém se úplně ztrácejí, existuje. Že je opravdový. Z masa a kostí.
Oba cítí to samé a touží po tom samém. Odráží se jim to v tvářích, ale nedokáží a neumí to vyslovit ani pojmenovat. Nejsou zvyklí po něčem tak intenzivně toužit, po něčem tak prahnout. Stačilo by jedno slovo, jeden povzdech, jeden pohyb, jeden pohled a porozuměli by si. Oba na to čekají jako na slitování, ale ze strany toho druhého. Nestalo se tak.
Došli ke dveřím jednoho z nich, vrátila se jim jejich obvyklá výřečnost, rozloučili se a rozešli se do svých prázdných domovů. Bez toho aniž by poznali, jak blízko naplnění svých snů, přání a tužeb ten večer byli.
Druhý den na nich nikdo žádnou změnu nepozoruje. Ani oni na sobě navzájem, ani na sobě samých. Ale přesto se předešlé noci dost výrazně změnili. Uvnitř v duši. Okusili, co je to touha. Jak silný a spalující může být žár nenaplněné touhy. Po zbytek života teď oba budou po něčem toužit, ale nebudou moci přijít na to, po čem a už nikdy nepřijdou tak blízko tomu, naplnit ji jako onoho večera.