Zaprášené knihy

Přes temné závěsy z těžké látky do místnosti nepronikl ani jeden hřejivý paprsek poledního slunce. Jediným zdrojem světla bylo několik svíček v mosazném svícnu na velkém mohutném stole z dubu. Vzduch prosytila vůně z kadila a typické aroma starých knih psaných na zažloutlých pergamentech.
„Elizabeth? Elizabeth?“ rozléhal se hlas po chodbě pronásledován dusotem páru nohou.
Povzdechla si. Už ji zase hledají. Avšak dál s ledovým klidem seděla u stolu na bohatě zdobené dřevěné židli stejné barvy i materiálu; listovala jednou z knih a prozatím marně pátrala po tolik vytoužené informaci.
„Elizabeth!!“ ozval se hlas už nebezpečně blízko za dveřmi, které ale byly jejímu štěstí zamčené zevnitř a klíč se jí vesele houpal na krku, přičemž chladil její rozpálenou kůži.
Opět uvolnila z úst tichý povzdech a knihu s tlumeným prásknutím zavřela, až na jejím obale nadskočila bohatá vrstva prachu. Elizabeth tohle milovala; staré knihy ukrývají mnohá tajemství a čím ošuntěleji a zašleji vypadají, tím jsou zajímavější. Její jednoduchý bílý šat v temné pokoji vynikal, snad jako jediná věc tady byl dobře vidět a když se na jejím těle při chůzi rozvlnil, připomínal tančícího ducha.
Se vší jistotou osoby, která zde tráví tolik času, vrátila knihu do regálu ke společnicím stejného vzhledu a zamířila ke dveřím, odepnula z přívěšku klíč a odemkla. Právě včas, aby zastihla ruku připravenou k zaklepání.
„Charlesi, ráda Vás vidím otče,“ zářivě se usmála a tvářila se jako andílek, načež se se vší slušností uklonila.
Muž středního věku s přísnými rysy ve tváři pátravým pohledem zabloudil do místnosti a nesouhlasně stáhl tmavé obočí k sobě. „Elizabeth, knihy jsou nebezpečné,“ konstatoval prostě bez větších okolků.
Mladá dívka nesouhlasně zavrtěla kaštanově hnědou hřívou a upřela na otce své oříškově hnědé oči. Nechtěla mu odporovat, ale zastávala zcela jiný názor; pro ni knihy byly vším – radostí, přítelkyněmi, ale i starostmi. Místnost za ní, to byl její svět – prach, kadidlo a zažloutlé pergamenty.
„Mladé dívky by se měly zajímat o bály, líbezně voňavé květiny a o jízdu na koni.“
Ač navenek působila klidně a pokorně, uvnitř ní se všechno vařilo. Nikdo ji nechápal, obzvláště pak ta jediná osoba, která ji byla nejbližší. Chtěla křičet, nadávat a přemýšlela o útěku. Proč jí nechápou? Ona nebyla primitiv; tanec ji sice bavil, květiny vždy potěšily a pohled na svět ze hřbetu koně považovala za jeden z nejhezčích, ale mnohem víc ji bavilo probírat se mezi řádky starých knih, protože vědomosti, ty jsou věčné; kdežto jedinečnost okamžiku časem vyprchá…
„Otče…“ špitla nakonec.
„Elizabeth?!“ oslovil ji chladně.
Zasténala, udělaly se jí mžitky před očima, načež se rozesmála se vší pichlavostí – už jí zase přepadl její záchvat.
Charles to poznal, ale než mohl zareagovat, svírala s planoucím pohledem ve svých rukou porcelánovou vázu, která do té chvíle líně ležela a stolu u dveří.
Stačil samým překvapením jen zamrkat a ustoupil o jeden krok zpět, než se sesunul k zemi a jeho mysl zaplavil podivný pocit, že už nemůže absolutně nic udělat. Ještě něž omdlel, stačil se dotknout krve na spánku; v místě, kam ho praštila.
Procitla ze svého pohnutí mysli a zděšeně si prohlížela otce. Už chtěla volat o pomoc, ale když jí došlo, že to udělala ona, rozeběhla se chodbou pryč od jeho těla.
Bude konečně volná…