O Bišonkovi

Bišonek
Byla jsem ještě malá, když jsem přišla do rodiny k Sobotkům. Nebyla to rodina obyčejná, jako každá jiná. V čele tatínek Karel a maminka Věra, která pečovala o dvě dcery starší Petu a mladší Lucku. Den byl jako každý jiný. Krásný a slunečný. Pobíhala jsem jako obvykle s maminkou a svýma sourozencema po dvorku. Tráva se zelenala, ptáčci zpívali a já jsem se mohla na svět usmívat. V dáli jsem uviděla auto. Bylo modré barvy a svítilo. "Dobrý den Sobotkovi," povídá moje majitelka paní Vránová a podává mladé slečně ruku na uvítanou. Když se obě holčičky skrčily a ukázaly na mě, myslela jsem, že si semnou budou chtít jen pohrát a vůbec by mě nenapadlo, že to bude můj nejhorší den mého života. Najednou mě ta malá holčička vzala do ruky a usmála se ,,tohle to štěňátko si vezmeme. Najednou mně nesla do modrého vozu. Maminko chtělo se my křičet a plakat. Neopouštěj mě. Seděl jsem v autě a koukal jsem se jak se moje maminka vzdaluje. Plakal jsem a kňučel,ale moc my to nepomohlo. Udělalo se my špatně a začal jsem zvracet. Tak moc my bylo smutno. Zastavily jsme u jedné restaurace, ze které vyšla jedna teta a začala mě muchlat. Bylo to hrozné. Vůbec jsem neměl tušení, co se děje. Maminka mně nic neřekla. Proč my neřekla, že jí jednou budu muset opustit? Proč moji sourozenci tam zůstaly a já musel pryč? Copak jsem tolik zlobila? Chtěla bych ještě jednou vidět svojí maminku, jak nás ráno svolává ke krmení a můžeme s ní pobíhat do večera na dvorku a hrát si. Přijeli jsme do velkého baráku a já uviděla na zemi spoustu hraček. Nechci si hrát, zakňučela jsem. Chci jít za maminkou. Podařilo se mi po chvíly usnout, ale pořád jsem měl zlé sny. Zdálo se o mamince a o tom, jak krásné to s ní bylo a že jsem si jí moc neužila. "Budeme jí říkat Vikinka," zaznělo z úst malé hnědovlasé holčičky. Maminka mi říkala Broučku, já se nechci jmenovat jinak, posteskla jsem si. Bylo to hrozné probuzení. Dostala jsem vodítko a šla ven. Všem se moje panička chlubila a já ani neměla náladu někam chodit. Nechci být u lidí co mě mamince ukradli, ale budu si muset zvyknout. Když jsme přišly zpět domů, lehla jsem si zpět do pelíšku a začala kňučet.
Po dvou měsících.
Na maminku jsem sice myslela pořád, ale už to bylo lepší. Holčičky mi daly lásku a koupily my na co jsem si vzpomněla. Hrály jsme si spolu a hlavně měly príma dědečka, který mě krmil ze stolu. Pořád jsem se s ním dívala na sporty a ležela mu za zádama. Dobře se mi u něj spalo. Odpoledne mě vzal na dlouhou procházku. To nebylo tak krátké jako když mě brala ven holčička Lucinka. Dědeček se mnou chodil ven a za dlouhou dobu jsme toho prošli a viděli, že by mi mohli jiní pejsci závidět. Za chvíli se k němu připojila babička a chodily jsme ve třech. Vždycky jsme skončily u jedné paní, mojí babičky sestra, která měla taky pejska. Ale ten se mi moc nelíbil, nechtěl si se mnou hrát. Dědeček mě dal vždycky na vodítko a šel se mnou zpátky. Pořád jsem poskakovala a bylo mi dobře. Přišly jsme domů a já dostala vodu a jídlo. Když byl doma dědeček, mohla jsem jíst ze stolu, bylo to príma, ale když byla doma panička, tak jsem nemohla. Moc se jí to nelíbilo. Pořád mě kousalo přirození a tak jsem se tam pořád drbala.Za chvíli jsem dostala harašení a musela jsem nosit plenku abych nedělala bordel doma. Ven už semnou nikdo nechodil. Dědeček mě vždycky pustil na zahrádku a v létě tam se mnou všichni seděli. Mohla jsem tam být celý den. Bylo to super.
Po pár letech.
Bylo to přesně asi šest let. Panička pořád nadávala, že dědeček mě moc rozmazlil. Nejraději jsem se překulila na záda a nechala se drbat. Bylo to příjemné a tohle bych mohla absolvovat klidně celý den. Bylo zimní počasí. Venku bylo hnusně. Dědeček nebyl doma a nikdo se mnou nechtěl chodit ven, jen mě vždycky vypustili na zahrádku a pak si mě vyzvedli. Dědečka bolely hrozně záda a tak jel do nemocnice. Moc mi chyběl. Chodila jsem jen na zahradu, nikdy ne ven. Ze stolu už jsem nejedla a nemohla jsem se ani dívat s dědou na sporty a ležet mu za zádama. Za týden přijel domů, ale byl jakýsi smutný a nemocný. Už si semnou nehrál, jen jsme spolu leželi na posteli a koukali na sport. Už jsem ani u něj nejedla ze stolu. Jen jsme pořád leželi. Pak přišel ten den. Dědečkovi se udělalo špatně a odjel do nemocnice, ale už nepřijel. Viděla jsem jak jen babička a všichni pláčí. Už si semnou nikdo nehraje. Nechápu to. Co se stalo dědečkovi. Za chvíli přijeli další lidé a začali taky plakat. Bylo to strašně smutné. Lehla jsem si k babičce do klína a v duchu se ptala kde je dědeček. Babička se na mě podívala přes slzavé oči a povídá "Viki kdybys jen věděla." Za 2 dny přijíždí nejmladší Lucka. Všichni včetně mě schází dolů a pláčí. Luci dědeček umřel, slyšela jsem od paničky. Od toho jak Lucinka pláče jsem pochopila, o co jsem přišla. O krásné dlouhé procházky, ležení u dědečka za zády a koukání na sport a hlavně dobré jídlo ze stolu. Každý život jednou končí a nový začíná. Dědeček mi bude sice chybět, ale mám na něj dobré vzpomínky.