Hvězdná noc 1. díl

Seděla jsem na světle modré pohovce a civěla na plochou černou obrazovku televize.„ Edwarde, musíme si pomalu začít balit kufry, lidi nás tu už moc znají,“řekla jsem Edwardovi, který neklidně procházel naším bytem v odlehlé severní části Dublinu a díval se prosklenými zdmi ven do zamlženého dne.

„Máš pravdu Bello, lidé už nás tu začínají moc znát je to tu nebezpečné, ale musíme tu zůstat alespoň ještě dva týdny, abychom si vše naplánovaly a já dokončil svou práci,“ řekl zamyšleně Edward a sedl si vedle mě.

„ Jistě naplánovat je dobrý nápad, ale kvůli tvé práci, kdy konečně přestaneš myslet na práci,“ podotkla jsem. „ Pochop Bello, jestli se máme vydat někam daleko odsud, potřebujeme zásobu peněz a dobře promyšlený plán, možná dokonce plánů několik,“ řekl Edward.

„Zásobu peněz,“ ušklíbla jsem se kysele, „ podívej se po celém bytě kolik jich tu je, to by stačilo pro takou novou banku,“ dokončila jsem.

„Máme peněz, že bychom si mohli koupit celé tohle sídliště,“ rýpla jsem si znovu.

„Bello pokud musíme opravdu někam daleko, radši jich potřebujeme ještě víc,“ řekl vážně Edward.

„No dobře,“ připustila jsem, „ a ty plány?“

„To právě ještě musíme promyslet,“ řekl Edward, „ máme na to dlouho času noci i dny, kolik chceme.“

„Jistě,“ hlesla jsem, protože už jsem nedokázala poslouchat, jaké důvody i různé jiné věci by našel.

„Chtělo by to nějaké taky zamračené a deštivé místo, ale ne tady v Británii, někde ve světě, prostě takové malé zapadlé městečko,“ začala jsem se zapojovat do Edwardova plánování, aby ze mě měl alespoň malou radost. „ Výborně Bello,“ pochválil mě Edward, „ dobře ti to myslí.“

„Dobře, teď už jsem část plánu vymyslela co takhle něco více uvolňujícího,“ navrhla jsem. „ No tak dobře,“ souhlasil Edward, „skočím se podívat na internet na nějaké to deštivé místo.“ Vzdychla jsem. Vždy i sebemenším způsobem, se dokázal dostat k tomu, co chtěl dělat. „ Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec, „ já se vypravím do města nakoupit zase nějaké nové oblečení.“ Edward přikývl. Oba jsme vstali. On zamířil do pracovny. Já do naší „ložnice“, která nesloužila na spaní. Sundala jsem olejový obraz nějaké malebné vesničky a otevřela dvířka za ním. Vytáhla jsem úhledný balíček peněz v papírovém proužku. Peníze jsem vložila do kožené peněženky v kabelce, obula si chlupaté kozačky a oblékla si bílý kávový kabát.

Vydala jsem se do přeplněných ulic Dublinu ve čtvrtek odpoledne. I když byla mlha a mrholilo, lidí na ulici bylo dost. Vydala jsem se do obchodního domu, kde se lehce ztratím. Vyjela jsem eskalátorem do prvního patra. Prodavačky tu čiperně pobíhaly a vkládaly kalhoty či svetry do komínku na poličky nebo věšely halenky na ramínka na tyče. Nejdříve jsem zašla do pánské konfekce. Tam jsem byla vždy rychle hotova. Edwardovi jsem vybrala pletené pruhované svetry a dvoje džíny. Nemohly chybět ani bílé košile a několik černých triček. Také jsem vybrala jednu teplou bundu, i když jsem věděla, že kdyby bylo na něm, nemusela bych jí kupovat. Prodavačka se podivila, že tak vysokou sumu platím bankovkami. Věci jsem pečlivě uložila do igelitových tašek a šla si vybrat něco pro sebe. Samozřejmě pár halenek, bavlněná trička a pletené svetry byly samozřejmostí, s kterou jsem ráda experimentovala. Koupila jsem si i červený kabát, který se podobal tomu, co jsem měla na sobě. I tady nad tou sumou kroutila prodavačka hlavou. Mně to ale nevadilo. Vydala jsem se přeplněnými ulicemi zpět domů. Když jsem přišla domů, Edward zíral na monitor počítače. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a usmála se. Edward se otočil a usmál se na mě. Přiběhla jsem k němu a sedla si mu na klín. Políbil mě na tvář. „Našel si něco?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Ano,“ řekl překvapivě Edward, „ Švédsko. Je to ideální pořád opar, deště, zima. Ideální pro nás.“

„No, když je to tak ideální tak to už tam určitě nějací upíři budou ne?“ zeptala jsem se.

„To máš asi pravdu,“ připustil Edward, „ale určitě tam pro nás dva místo bude, zvláště když jsme vegetariáni. Také jsem četl, že je tam hodně zvěře.“ To byla dobrá zpráva.

„A jak se tam vlastně dostaneme?“ zeptala jsem se.

„No celkem složitě,“ zamračil se Edward, „ musíme do Francie, z Francie do Dánska a z Dánska do Švédska.“ Odfrkla jsem. To byla opravdu složitá cesta, která opravdu potřebovala hodně naplánovat. Šla jsem do skříně uložit nové oblečení. „Bello,“ zavolal Edward „došla bys prosím zítra koupit letenky do Francie?“

„Ano Edwarde, jistě,“ vzdychla jsem. Plácla jsem sebou na postel. Upíři nikdy sice nespí, ale nevím, proč byla jsem unavená. Šla jsem do obývacího pokoje, sedla jsem si na pohovku a zapnula televizi. Bezmyšlenkovitě jsem přepínala programy a prázdně civěla na televizi.

„A co vlastně uděláme s bytem tady v Dublinu?“ vytrhla jsem se z transu.

„Necháme si ho, jen bude prázdný,“ odpověděl Edward, „po pár letech se sem budeme moct zase vrátit.“ Stejně jsem si to nedokázala představit. Jako kdyby do mě někdo napsal, že tu chci zůstat. Jenže to prostě nešlo. Smutně jsem se podívala zdí ven. Edward stále zadumaně sledoval obrazovku počítače. Nechápala jsem, jak může být tak klidný.


Zbytek dne a večer uplynuly jako mávnutím kouzelného proutku. Přišla noc. Konečně se mi podařilo odtrhnout Edwarda od počítače, kde stále zjišťoval informace pro naši cestu. Oba jsme se převlékli a lehli si.

I noc uplynula rychle, snad rychleji než večer. Vzhlédla jsem a podívala se na Edwarda, který se chystal do práce. Chtěla jsem, aby zůstal, jenže „nemohl“. „Odpoledne Bello,“ objal mě Edward, „ a nezapomeň prosím jít koupit ty letenky.“ Sevřela jsem ho. „Nezapomenu, neboj,“ odpověděla jsem. Odešel. Vstala jsem z postele a oblékla si bílou halenku s fialovým svetříkem a sukní.

Znovu jsem se vydala do ulic Dublinu. Venku pršelo. I přesto proudily davy lidí ulicemi a vstupovaly do různých budov od obchodů až po výškové kanceláře. Vydala jsem se přímo do centra Dublinu. Tam sídlily všechny cestovní kanceláře. Nejdříve jsem si zvenku prohlédla všechny nabídky. Ale řekl mi vůbec Edward, kam do Francie chceme letět? Vytáhla jsem z kabelky mobil. Vytočila jsem Edwardovo číslo. Telefon zazvonil jednou a Edward ho zvedl. „Co potřebuješ Bello,“ zeptal se suše, protože jsem ho nejspíše vyrušila od práce.

„Kam do Francie mám vlastně koupit ty letenky?“ zeptala jsem se.

„Do Paříže,“ odpověděl Edward a zavěsil. Zašla jsem do kanceláře a vyžádala si první třídu. Lidé se na mě usmívali.




Celé ty dva týdny jsme plánovali cestu a připravovali věci. Nyní jsme se chystali na letiště. Edward uschoval auto do garáže a zavolal taxíka. Netrpělivě jsem přecházela po bytě a kontrolovala, zda nám něco nechybí. Já i Edward jsme u sebe na účtu měli dosti tučnou částku. Každý jsme měli u v bankovkách dost peněz, které by asi normální člověk neměl. Byla to už eura. Edward řekl, že je budeme potřebovat jak ve Francii a taky švédské koruny, které budeme potřebovat ve Švédsku. Měli jsme také malý kufřík plný peněz. Taxík nás odvezl na letiště a my se na poslední chvíli odbavili a vešli do letedla. Dívala jsem se z okýnka a poslouchala vrnivé zvuky, které byly slyšet z Edwardovy MP4. „ Dáte si něco,“ vytrhla mě z transu letuška.

„Ne, díky,“ odpověděla jsem a otočila se.

„A vy pane?“ obrátila se na Edwarda.

„Ne, děkuji,“ odpověděl Edward.

„Opravdu? Tenhle let je dost dlouhý mohu Vám nabídnout mořské plody, maso i k pití…“ začala letuška, ale Edward ji přerušil.

„Nedám si nic,“ odpověděl už stroze Edward. „ Tak dobře,“ usmála se letuška a posunula se. Odtáhla jsem štít a pomyslela na tu letušku, jak s Edwardem flirtuje. Pohlédla jsem na něj. Přikývl. Hrozné. Vystoupili jsme v Paříži a přesedli na let do Dánska.