Nejlepší přítel? ... Sněhulák

„Píp, píp, píp!“ ozval se protivný zvuk budíku přímo u mé hlavy. Zmohl jsem se jen na vzdechnutí. Nepřítomně jsem rukou máchl po tom ďáblově přístroji a zarazil jsem svůj obličej hloub do polštáře.
Za pět minut se ovšem ten nelibý zvuk mým pokojem nesl znovu.
„Sakra, zase vstávat do školy…“ procedil jsem skrz zuby a posadil se na posteli. Promnul jsem si oči a rozhlédl se po pokoji. Venku byla ještě tma a mimo vyhřátou postel pořádná zima. Přes všechen protest svého těla a jeho potřeby spánku jsem se oblékl, vyčistil si zuby a s aktovkou na zádech vyšel na zahradu, kde na mě čekal on.
„Ahoj!“ pozdravil jsem svého sněhového kamaráda, „Jak se máš?
“Čau!“ odvětil mi, „Jde to, ale dře to. Sluníčko si se mnou hraje, trošku se oteplilo – až se mi z toho orosilo čelo.“
Jak to dořekl, byly na mém obličeji patrné známky leknutí, jako je například tikající oko, nebo mírně pootevřená pusa. Bílá ozdoba naší zahrady se však jen pousmála a skrz vyceněné zuby pronesla: „Mám tě! Vždyť ještě ani nevyšlo! Je vidět, že ses ještě pořádně neprobudil. Což takhle jednu řádnou sněhovou spršku?“
Má tvář povolila v malý úsměv a sněhulákovi jsem uštědřil přátelský pohlavek.
Tohle dílo zimních dob, ač se to nezdá, je vysoce provokativní a nevyzpytatelné stvoření. Ani byste nevěřili, že něco, složené z pár koulí přeměněné vody, může být tak drzé!
„Co to bylo? To měla být rána? Vždyť i moje mrkev by dala větší! To si říkáš chlap?!“ začal s pošklebky na mou adresu.
„Říká hromada sněhu?“ opáčil jsem mu.
„Dítě, pozor, vcházíš do nebezpečné zóny!“
„Ceduli se zákazem vstupu jsem asi přehlídl!“ zašklebil jsem se pro změnu já na něj.
„Vážně? Jak si jen mohl? Je hned vedle nápisu ‚Odložte všechny zbraně včetně sarkasmu.‘“
„Za každou cenu musíš mít poslední slovo, hm?“ snažil jsem se o zkoumavý pohled.
„Já a nikdo jiný!“ řekl razantně a praštil se dlaní do hrudi.
Usmál jsem se, zatímco on – asi pro větší efekt svého gesta – začal hulákat jako Tarzan.
„Už si skončil?“ zeptal jsem se s širokým úsměvem na tváři, když jeho řev vystřídal hluboký nádech., „myslím, že už jsi stačil probudil, koho jsi jen mohl.“
„Znáš snad lepší budíček než je Tarzanův pokřik?“ nechápavě na mě zíral.
„No to teda fakt ne.“ Začal jsem se znovu smát. Totiž při vzpomínce na můj digitální zázrak jsem musel uznat, že probuzení oním pokřikem krále džungle se nejeví jako špatná alternativa.
Po chvíli jsem se podíval na hodinky a spadla mi čelist. „Já ten autobus nestihnu!!!“ vykřikl jsem a rozběhl jsem se směrem k autobusové zastávce na rohu ulice. „uvidíme se odpoledne!“ Křikl jsem přes rameno a jako odpověď se mi dostalo, jak jinak, než opětovné zvolání Tarzanova hesla:
„ó- óóó ó- óóó ó!!!“

Vyučování se dnes mimořádně vleklo. V matematice nás jako obvykle zasypala hromada čísel. V biologii jsme měli pitvat žáby, a ačkoliv jsem se na to celý rok těšil, při pohledu na ty chudáčky, půlené geometricky přesným řezem, jsem byl rád, že jsem nestihl posnídat.
Stejně tak jsem za neuskutečněnou snídani děkoval Bohu i v tělocviku, když jsem na hrazdě prováděl jeden výmyk za druhým.
Konec dne patřil dějepisu. Ovšem ptát se mě, co jsme probírali, je zbytečná otázka, jelikož první polovinu hodiny jsem vyrovnával alespoň část svého spánkového deficitu a druhou polovinu už jsem přemýšlel, co dnes se svým novým kamarádem podnikneme.
Na dnešní odpoledne jsem se těšil jako nikdy dřív. Asi proto jsem si ani nevšiml, že rtuť teploměru razantně překročila bod 0. Vůbec mi nepřišlo zvláštní, že sníh z zmizel, a že se na trávnících začaly objevovat první zelené ‚ostrůvky‘.
Dokonce ani spolužáci, včetně mě, nesoucí své bundy v podpaží mě nijak nezaujali.
O to horší byl můj příchod domů.

Rozrazil jsem vrátka od naší zahrady a běžel přímo ke Sněhulákovi. Nadšení v mé tváři však rychle vystřídalo zděšení – na rozdíl od rána oprávněné a skutečné.
Místo metr a půl vysokého sněhového muže se u mých nohou krčila hrouda rozmočeného sněhu, ze které vcelku zbyla jen jeho hlava.
„Co to, jak, kdy…?“ koktal jsem jednu nesmyslnou otázku za druhou.
„Trošku zbytečný otázky, nemyslíš?“ uchechtl se, „ prostě už musím jít…“
I když jsem s tím musel počítat, i když jsem věděl, že to prostě přijde, nevěděl jsem, že to bude tak brzy. Nechtěl jsem, aby tahle chvíle přišla.
I přes veškerou mou snahu a odpor se tak z mých očí spustily drobné potůčky slz.
„Hele, nech toho. Roztávám tady já, nemusíš po mně opakovat každou ptákovinu!“ zasmál se znovu.
„Vtipný v každé situaci.“ Pohlédl jsem na něj.
„Proto si mě měl taky rád, ne?“ Mrknul na mě. „Tak ahoj, za rok se zase uvidíme!“
Zakýval jsem hlavou: „Ahoj!“