Sněhová vločka jí splnila přání

Venku byla zima. Zem byla pokryta bílou pokrívkou. V malém údolí stál domek, který byl obydlen tou milou dívkou, která stále čekala na to, čemu se řiká štěstí. Stále jen seděla v křesle a koukala z okna. Najednou se pomalu otevřeli dvěře a do domku vešli sluneční paprsky a příjemný zimní vzduch. Dívka se zvedlaz křesla a pomalu vstupovala do dveří. Paprsky ji pohladili tvář. Dívka vyšla ven. Bosou nohou lehce nakročila do sněhu. Naproti ní stáli tři lidi. Nevěděla kdo to je. Rukou si zastínila oči aby viděla. Byli to dvá muži a jedna žena. Ihned je poznala. Žena otevřela náručí. Byla to její matka, kterou neviděla od svého ranného mládí. Dívka se pomalu rozeběhla. Najednou se zastavila. Ty tři osoby zmizeli. Divka nevěděla co se stalo. Dyť je přeci viděla, tak kde jsou. Její smutek ji podlomil kolena. Klekla do sněhu a po tváři se jí kutálela velká slza. Slza z tváře stekla na zem. Nebe se zlehka zatáhlo a začal padat sníh. Koukla se k nebi. Otevřela dlaně a čekala až ji na ruce spadnou vločky. Najednou se ji na dlaň snesla nádherná vločka. Zakoukala se na ní a ve vločce viděla své vlastní přání. Viděla otce, matku, bratra a sebe. seděli kolem stolu a všichni na tváři měli úsměv. Všichni byli šťastní. Vločka ji roztála a dívka začala lapat po další. Nechtěla aby ten sen zkončil. Chytla druhou a koukala na ní. Opět se ji zjevil ten krásný obraz. Přála si aby se jí to jednou vyplnilo. Zvedla se ze sněhu a šla zpátky do domku. Když vešla viděla prostřený stůl pro čtyři osoby. V krbu plápolal oheň a byli tam. U krbu stála její matka, otec a bratr. Tentokrát to nebyl jen pouhý optický klam. Byla to realita. Bylo to její nejtajnější přání. Šla za nima. Všichni čtyři se rozplakli a obejmuli se navzájem. Dívka tomu stále nechtěla věřit ale bylo to tak. Štěstí se jí vyplnilo protože denodenně doufala, že jednou takový den přijde a ten den opravdu přišel.