Markytánka

Hladíš mne po vlasech… Lehce se ti chvějí víčka a já vím, že za nimi skrýváš záplavu slz. Lásko, neplač! chtěl bych ti říci, ale nemohu pohnout rty… Lehce zachraptím, načež se ti zatřepotají řasy a podíváš se na mne vlhkýma šedivýma očima. Ty mé žadoní, aby ses usmála. Aspoň maličko usmála. Ulehči mi to… Má malá zlatovlasá markytánko s tartanovým plédem přes ramena. Má princezno s křídly anděla. Má lásko…. Jednou.

Hladím svého statečného Skota po vlasech a ovládám pláč. Vím, že umírá. Vím, že mu zbývá posledních pár chvil. Snažím se usmát, ale ta krev všude kolem mne děsí… Snažím se usmát, ale jeho odevzdání zářící z očí to nedovoluje. Neopouštěj mne! Chtěla bych vykřiknout, ale bojím se. Bojím se porušit tu chvíli odevzdání se, kdy smířen se životem i smrtí odchází… Lásko, nenechávej mne tu… Jak těžké je tuto větu říci, když vím, že nesmím. Jednou, jednou se zase setkáme. To mu slibuji uplakanýma šedivýma očima a srdce se mi rozpadá, když vidím, jak jeho hnědý zrak pohasíná. Je těžké neporušit pravidla…

Byl jsem již smířen se smrtí, když uviděl jsem anděla. Nestál u mne, ani neklečel. Seděl nedaleko, v klíně hlavu jednoho ze skotských žoldnéřů. Sivá křídla se mu zvedala s každým nádechem, urousané konce per hladily prach s krví všude kolem. Zářila kolem něj zeleno-modrá aura, ale postupně ztrácela jas. Čímpak to? Chtěl jsem se ho zeptat. Věděl jsem ale, že nesmím rušit tu chvíli, kdy hladí po vlasech umírajícího spolubojovníka. Dojde i ke mně – tím jsem si byl jist. Medové vlasy mu zářily v zapadajícím slunci a na sobě měl šat markytánek. A přes něj, přes něj tartanový pléd – důkaz lásky a oddanosti žoldáka umírajícího v jeho náručí…