Zbabělec (1/2)

Když jsem se konečně odhodlal a vyšel ze dveří bytu, připadal jsem si dost nejistě. Poprvé jsem měl být úplně sám v úplně cizím městě a na úplně jiném konci země. Strašně se mi nechtělo odjet. Nebylo moc co opouštět, zvlášť proto, že jsem se měl po týdnu vrátit, jenže jsem se nedokázal přesvědčit o tom, že o nic nejde.
Dostat se na střední školu byl můj první úspěch. Dostat se na střední školu osm set kilometrů od domova byla bezva záminka k vytahování se před kamarády, jenže odjet na střední školu osm set kilometrů od domova bylo něco jiného, než dělání ramen na dosavadní spolužáky. Bál jsem se. Naprosto jasně jsem si to uvědomoval.
Dostatečně pomalu na to, abych dokázal sklouznout do slušné beznaděje, jsem se doploužil na nádraží. Kolem postávali nezajímavé postavy, některým ležela u nohou těžká zavazadla. Neodkázal jsem si představit, že tu takhle budu postávat každou neděli po další čtyři roky. Proč já blbec jsem se musel přihlásit zrovna do Ostravy?! Připadal jsem si jako mrtvola, která se probudila v zakopané rakvi a uvědomila si, že je vlastně na mrtvolu podezřele moc živá. Mohl jsem sice odklopit víko, vyskočit a pelášit k domovu, jenže to by znamenalo, že došlo na mámina slova, a já jsem jen její mazánek, který do velkého světa, jak ona říkávala, nepatří.
Přijíždějící autobus mě vytrhnul z přemýšlení dřív, než jsem se začal přesvědčovat o pravdivosti máminých slov. S hodně nepatřičným pocitem jsem šoupnul napěchovanou krosnu do úložného prostoru a postavil jsem se do řady budoucích pasažérů.
„Studentskou do Brna.“ Zachraplal jsem na řidiče, vmáčknul jsem mu do dlaně bankovku, a když mi do ruky nasypal několik mincí, vydal jsem se hledat sedadlo. První krok jsem měl zdárně za sebou, odhodlal jsem se zmizet z mámina malého světa, do toho anonymně velkého, který mě tolik děsil. Už nebylo cesty zpět.
Když jsme vyjížděli z nádraží, bylo mi bídně. O nic nejde, všechno bude v pohodě, namlouval jsem si v duchu, ale tyhle uklidňovací fráze nefungovaly. Další možnost, jak na to nemyslet, byl spánek. Vyštrachal jsem z kapsy mp-trojku a s posledním bodnutím u srdce, když jsme míjeli ceduli značící hranici města, jsem zavřel oči.

„Čau, můžu si sednout?“ ozvalo se někde nad mojí hlavou a já se přinutil rozlepit oči. Nejspíš jsem vážně usnul, slunce bylo mnohem níž a ve sluchátkách dávno nic nehrálo. Neurčitě jsem zašvidral na postavu, která se dožadovala mojí pozornosti, a mlčky jsem přikývnul.
„Dík.“ Mrknul na mě příchozí a skácel se na vedlejší sedadlo.
„Teda, to je hic, co?“ chytil látku trička a párkrát s ní zavlnil. Pátravě se po mně podíval. „Do prváku?“ optal se se záhadným úsměvem, a když jsem znovu kývnul, přátelsky mě drcnul do ramene. „Jen se neboj, za čtrnáct dní bude všechno v pohodě.“
„Myslíš?“ zvednul jsem obočí s grimasou neskrývané nedůvěry, což kluka rozesmálo.
„Jasně, já už takhle jezdim třetí rok.“ Rozhodil rukama.
„A kam jezdíš?“ zeptal jsem se. Nebylo by od věci mít poblíž někoho znalého věci.
„Do Ostravy, jsem tam na konzervatoři, protože mě do Prahy nevzali. Ale já jim jednou ukážu.“ Pohrozil naoko pěstí sedadlu před ním a znovu nechal ruku spadnout. „Komu ses upsal ty?“ zeptal se se zájmem.
„Taky do Ostravy, akorát na chemii.“
„No fuj!“ zatvářil se kluk znechuceně, a asi aby předvedl, že se na konzervatoři přece jen něco naučil, začal předvádět, že zvrací do uličky.
„Někdo to dělat musí, ne?“ pokrčil jsem rameny. Sice jsem neměl moc představu o tom, co ze mě teoreticky bude, ale měl jsem potřebu nějak se hájit, a hlavně, najít způsob, jak ukončit klukovu hereckou exhibici.
„Taky pravda.“ Uznal, když se konečně narovnal a zadíval se na mě. Nebyl ničím zvláštní. Trochu rozježené vlasy neměly žádný zajímavý odstín, byly směskou hnědé všeho druhu, stejně jako jeho oči. Měl trošku křivý nos, ale ne nijak zásadně. Jeho obličej byl vcelku souměrný, až na pokřivený úsměv, který ale podle všechno nemělo na svědomí genetické dědictví, ale neustálý frajerský úšklebek. Kluk měl na sobě světlé džíny a vytahané černé triko. Na kolenou mu ležel batoh s různou změtí přívěsků a odznáčků hlásajících dávno zapomenutá hesla, jako „Volnost, rovnost, bratrství.“ To bylo trochu zvláštní, ale na druhou stranu, každý máme něco.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě, když si všiml, že si ho prohlížím.
„Adam.“
„Já jsem Ondra.“ Usmál se, chmátnul mi po ruce a energicky mi s ní potřásl.
„Jo, no, těší mě.“ Vykoktal jsem trochu rozpačitě a zadával jsem se na rozmazané obrysy stromů, které jsme míjeli. Jeli jsme rychle. S podivným zamrazením v zádech jsem se odvrátil od okna a znovu jsem se na Ondru zadíval. Nevypadalo to, že bych mu nějak extrémně vadil, takže by mohl unést i fakt, že se na něj při přestupování v Brně nalepím. Jako by mi četl myšlenky, zadíval se na mě a zeptal se: „Víš kudy kam, nebo budeš chtít na nádraží společnost?“
„Když mě tam nenecháš bídně pojít, klidně ti ponesu bágl.“ Usmál jsem se, načež přikývnul, s teatrálním zazíváním přes sebe hodil mikinu a schoulil se na sedadle.

„Ondro?“ houknul jsem na spící hromádku vedle sebe. Ozvalo se jen nakvašené zabručení, ale nepohnul se.
„No ták, prober se.“ Dloubnul jsem do něj, zavrčel trochu hlasitěji a nakonec se přece jen objevila jeho hlava, rozcuchaná ještě víc než předtím.
„Co je? Vždyť tam ještě nejsme.“ Zazíral zmateně z okýnka, po kterém se poslední půlhodinu vozily tlusté kapky.
„Já vim, že ne.“ Sklopil jsem oči.
„Tak proč mě budíš, ty vrahu?“ zeptal se a zapíchl mi do tváře vyčítavý pohled.
„Jaký je to v Ostravě?“ zeptal jsem se místo odpovědi. Vlastně jsem nevěděl, co po něm chci. Na druhou stranu jsem věděl, že chci, aby byl vzhůru a povídal si se mnou. Bylo mi špatně. Ne obvykle špatně, tohle bylo něco jiného. Naprosto zvláštní stav. Ta tíha se vznášela všude kolem jako neviditelný kouř z obzvlášť smradlavého doutníku.
„Tys tam nikdy nebyl?“ zeptal se Ondra s trochu otráveným výrazem, ale promnul si oči, což znamenalo, že se pokouší zahnat rozespalost.
„Jen na zkouškách, ale to nebyla moc nálada na rozhlížení.“
„Byl jsi někdy v Budějovicích?“ zeptal se.
„Bydlím tam,“ Zasmál jsem se, „Jsou stejný jako Ostrava?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Ne, úplně jiný.“
„Tak proč ses ptal, jestli je znám?“
„Abych ti dal příklad naprosté a dokonalé odlišnosti.“ Nakrčil čelo a vzápětí se rozesmál.
„Tak ti pěkně děkuju.“ Zavrčel jsem.
Byl jsem nervózní, a to jsme ještě ani neseděli v rychlíku směr Ostrava. Brno bylo taky ještě daleko, ale já jsem si jasně uvědomoval, že jsem opustil všechno známé, aniž bych si předem rozmyslel, co to vlastně znamená. Venku lilo jako z konve, tudíž se všechno zdálo ještě pochmurnější.
„Žádný strachy, až si tam zvykneš, bude to tvoje nejoblíbenější město, chápeš, srdeční záležitost.“ Ozval se po chvilce Ondra, a pak se rozpovídal o tom, co mě čeká. Čím víc jsem věděl, tím častěji jsem si musel připomínat, co vlastně znamená slovo odvaha. Nikdy v životě jsem nemusel nic řešit. Nikdy jsem se o sebe nemusel postarat sám. Nevěděl jsem, jak na to. Průšvih byl, že jsem si to uvědomil trochu pozdě.
Snad posté jsem se podíval z okna na ubíhající krajinu, která díky dešti i tmavnoucímu nebi dostala neurčitě rozpité obrysy. Opřel jsem si čelo o chladné sklo a civěl jsem ven, zatímco Ondra pořád ještě mluvil. Neposlouchal jsem ho. Pozoroval jsem venkovní tmu, zatímco voda stékala po skle v drobných pramíncích, které se slévaly do sebe.
Autobus prosvištěl nějakou malou vískou, kterou během minuty nechal daleko za sebou. Znovu se mi zazdálo, že jedeme trochu moc rychle, a znovu se dostavil nepatřičný úzkostlivý pocit, který se mi usadil v hrudníku. V nové vlně úzkosti jsem si uvědomil, že je mi zle.
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptal se Ondra poněkud dotčeně a trochu do mě strčil. „Seš nějakej bledej.“ Poznamenal a maličko se odtáhnul, jako by se bál, že ho nakazím něčím hodně ošklivým a vleklým.
„Není mi dobře.“ Špitnul jsem tichounce. Znělo to, jako když malé dítě potichu kňourá. Vyděsilo mě to.
„Ani moc dobře nevypadáš.“ Zkonstatoval Ondra.
„Tobě se líbit nemusím!“ odsekl jsem mu už trochu silnějším hlasem, což mě ale stálo značné úsilí. „Nevíš, kde jsme?“ zeptal jsem se, čímž jsem konverzační téma o tom, jak blbě vypadám, uzavřel.
„Někde.“ Odpověděl Ondra a rozhodil rukama. „Je tma a venku lije. Jak mám asi poznat, kde jsme?“ Neodpověděl jsem mu. Snažil jsem se přinutit obsah žaludku, aby ukončil vzpouru a hlavně nepokračoval v pokusech o expanzi, ale moc se mi to nedařilo.
„Pustíš mě?“ zaskuhral jsem na Ondru, a když se zvednul, aby mi uhnul z cesty, vpadnul jsem do uličky. Seděli jsme skoro až vzadu, takže jsem se musel dopotácet přes celý autobus. Dolezl jsem k řidiči a s rukou pevně přitisknutou na rtech jsem se, v návalu křeče, opřel o jeho rameno.
Rychle jsem stáhnul ruku zpátky, když sebou řidič prudce trhnul a bleskově se na mě otočil. S hrůzou jsem sledoval, jak se předek autobusu stáčí ke krajnici, aniž bych si uvědomoval, co dělám, plácnul jsem sebou na zem. Podle výkřiků jsme už nebyli na silnici. Zvedl jsem oči. Řidič s vyděšeným výrazem zběsile točil volantem, aby se bezpečně vyhnul stromům. Nějaká žena hystericky ječela. Ve změti hlasů jsem rozeznal, že na mě Ondra volá, ale neodvážil jsem se otočit.
Do skel bubnovaly větve. Autobus se řítil z nějakého kopce, řidič v poslední marné snaze sešlápl brzdu, ale nebylo to nic platné, setrvačnost se postarala o další okamžik hrůzy. Narazili jsme do prvního stromu. Slyšel jsem, jak se roztříštilo některé ze skel. Cítil jsem, že se autobus otočil, ale neodvažoval jsem se zvednout hlavu. S tváří položenou na špinavém hrubém koberci jsem se bránil výkřikům ostatních pasažérů, které na mě dorážely jako hladoví psi. Ozvala se další rána, někdo se rozkřičel, ale při dalším nárazu křik ustal. Stromy si s autobusem pohazovaly. Předávaly si ho mezi sebou, jako fotbalisté míč.
Autobus se roztočil. Bokem narazil do dalšího kmenu a poprvé se převrátil. Teď jsem ležel na boku, do zad se mi zakusovaly spodní části nějakého sedadla. Ozval se ohlušující zvuk, celý bok autobusu se ohrnoval, bylo to, jako když se otevírá konzerva. Dovnitř začaly padat pichlavé ledové kapky.
Slyšel jsem, jak se napravo ode mě někdo modlí. Odhodlal jsem se a otevřel jsem oči. Byl to starší muž, naprosto všední, jeden z těch šedých nezapamatovatelných lidí, jenže já si byl jistý, že jestli to přežiju, zapamatuju si ho. Vyděšeně na mě zíral a odříkával nějakou modlitbu. Znělo to hůř, než kdyby poblíž zvonil umíráček.
„Amen.“ Zašeptal. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. Jeho „amen“ znělo jako pozvání na věčnost.
„Já nechci umřít!“ zařval jsem na něj, ale on mě nejspíš nevnímal. Pomalu vztáhl ruku k týlu, a když ji znovu spustil, měl dlaň plnou krve. Zvedl se mi žaludek. Rychle jsem se odvrátil.
Torzo autobusu zpomalovalo. Klouzalo setrvačností po promoklé zemi. Do boku, ze kterého se před okamžikem stala podlaha, bušily kořeny stromů a rozbíjely poslední okna, která zatím přežila.
Autobus se zastavil. Konečně se přestaly ozývat zvuky otvírající se konzervy. Neozývalo se nic. Bylo naprosté a dokonalé ticho. Ticho, které zaútočí na vaše vnímání a donutí ho přiznat si, co to definitivní ticho znamená. Nechtěl jsem, aby mi to těžké kamenné ticho naplnilo uši.
„Ondro?“ zašeptal jsem, i když mi bylo jasné, že i kdyby byl v pořádku, neslyšel by mě. Těžce jsem polkl. V krku mě píchalo, jako bych se snažil spolknout ježka, který s tím nesouhlasí. „Ondro!“ zkusil jsem to znovu, o trochu hlasitěji, ale rozkašlal jsem se.
Ležel jsem zaseklý o sedačky a snažil jsem se vytěsnit to tíživé ticho, které se plazilo kolem. I déšť se ztlumil. Voda se na mě snášel bez jediného šplouchnutí, nebo plácnutí, jako by ctila hrůzu situace a chtěla mi jí dopřát pořádnou dávku.
Musel jsem se dostat do vertikální polohy. Pevná půda pod nohama byla základ. S námahou jsem se překulil z boku na břicho. Nedošlo mi, kde vlastně ležím. Dopadl jsem do změti skla a vlhké hlíny. Cítil jsem, jak se mi do kůže na holých pažích zaryly kraje střepů. Cítil jsem to, ale nebolelo to. Mozek se staral o něco jiného, než byla fyzická bolest, a já byl za to docela rád.
Vyhrabal jsem se na nohy a rozhlédl jsem se po ztichlém autobusu. Páteří mi sklouzla ledová kostka. Co když jsou všichni mrtví?! Co když jsou všichni mrtví kvůli mně?! Neměl jsem na toho řidiče sahat! Co jsem to sakra udělal?! Všichni umřeli! Já je zabil!
Za zády se mi ozvalo tiché zasténání. To mrtvé ticho už mi netlačilo do spánků. Zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku a zanechalo jen ševelící hrůzu.