Zbabělec (2/2)

„Adame?“ ozvalo se v neurčitě v dalším tichém stenu za mými zády. Nedokázal jsem přinutit tělo k pohybu. Bál jsem se, co uvidím. Stál jsem uprostřed autobusu, převráceného na bok a utopeného ve tmě a snažil jsem se ignorovat, že mě volá někdo, koho jsem s největší pravděpodobností přizabil. Uvědomoval jsem si, že se chovám jako hajzl, ale nedokázal jsem to. Bez rozhlížení jsem se vydrápal na sedačky a vystrčil jsem hlavu z otvoru, který po sobě nechalo tříštící se sklo. Do tváře mi bodaly jehličky deště. Bok autobusu byl kluzký od směsi vody, jehličí a hlíny, takže jsem se rozmáznul na zemi, jakmile se mi podařilo vylézt nahoru. S námahou jsem se postavil.
„Adame!“ ozvalo se mnohem hlasitěji z útrob autobusu a já zatnul ruce v pěst. Možná, že kdybych autobus obešel a rozbil zadní okno, pokud vůbec ještě bylo na svém místě, dokázal bych se k Ondrovi dostat, aniž bych musel vidět všechno to, co vidět nechci. Realizace toho nápadu nevyžadovala zas až tolik dřiny. Okno sice pořád zůstávalo na svém místě, ale po celé ploše bylo protkané prasklinami, které sklo nemohly udržet pohromadě dlouho. Natočil jsem hlavu na stranu, zavřel jsem oči a kopnul jsem do skelné pavučiny. Okamžitě se vysypala dovnitř.
„Ondro?!“ křikl jsem do zírajícího temného otvoru. Nikdo se neozval. Zůstal jsem stát s jednou nohou nakročenou a poslouchal jsem. Znovu zavládlo ticho. Znovu jsem odolával myšlenkám na vraždy, které jsem měl možná na svědomí. A znovu jsem odolal myšlenkám na útěk.
„Tady jsem.“ Ozval se slabě Ondrův hlas a já si dodal odvahy. Dokončil jsem krok a ocitl jsem se v mnohem větší tmě, než vládla venku.
„Ondro, říkej něco, ať na tebe nešlápnu.“ Houknul jsem do tmy, ale nikdo se neozval.
„Nebo vydej aspoň nějakej zvuk!“ zakřičel jsem trochu hystericky, což jsem si hned uvědomil. Poslední, co nejspíš Ondra potřeboval, bylo, aby na něj nějakej idiot řval. Ať už to potřeboval, nebo ne, poslechl. Asi metr přede mnou se ozvalo tiché brumlání, které přešlo v podivnou trhanou melodii. Udělal jsem další dva drobné krůčky, než jsem se sklonil a začal šmátrat rukama u země. Když jsem narazil na něco teplého, broukání ustalo.
„Proboha, jsi to ty?“ zeptal jsem se vyděšeně. Otřásl jsem se při pomyšlení, že možná sahám na někoho mrtvého.
„Jo,“ Vydechnul Ondra sotva slyšitelně. „najdi, najdi můj batoh, myslim, že tam mám baterku.“
„Dobře.“ Houknul jsem a začal jsem šmátrat ve tmě. Nevěděl jsem, kam asi tak mohl batoh odletět a nechtěl jsem kvůli němu riskovat, že se dotknu někoho… něčeho jiného.
„Nemůžu ho najít.“ Řekl jsem potichu. Nedokázal jsem ze sebe vypravit nic víc než šepot.
„Tak si posviť mobilem.“
Ne, že by mě ta možnost nenapadla, ale, vážně jsem si chtěl na cokoliv v autobusu posvítit? Odpověď jsem znal předem, ale nemohl jsem v tom Ondru nechat. Nebo mohl? Sám jsem nevěděl, jestli zvítězí odpor a zbabělost, nebo snaha někomu pomoct. Z počátku jsem měl představu o tom, že přivolám pomoc, jenže jsem neměl tušení, kde jsme. Cestou jsem nedával pozor, což se teď mstilo nejen mně. Roztřeseně jsem zalovil v kapse a vytáhl mobil. Držel jsem ho před sebou v dlani a nemohl jsem se odhodlat.
„Adame?“ zachraplal kousek ode mě Ondra a já zavřel oči. S pevně semknutými víčky jsem stiskl jedno z tlačítek. Mezi řasami mi prosvitlo chladné světlo. V okamžiku, kdy jsem se odhodlal otevřít oči, displej zhasl. S rychlým nádechem jsem znovu stiskl tlačítko. Do očí se mi zabodlo světlo.
„Najdi ten batoh.“ Zašeptal Ondra a já se místo pohledu do jeho tváře, začal rozhlížet kolem. Byl jsem rád, že s mobilem nevidím daleko. Kousek po kousku jsem prohledával změť skla a jehličí a zuby nehty jsem se snažil nevidět nic jiného než Ondrův bágl. Bylo to těžké. Nalevo ode mě jsem viděl jakýsi tmavý obrys, který se drobnými posunoval. Rychle jsem se podíval jinam.
Musel jsem mobil rozsvítit nejmíň desetkrát, než jsem konečně uviděl černou látku s odznáčky. Rychle jsem k ní došel a zvedl jsem jí.
„Ondro?“ houknul jsem směrem k němu, abych se ujistil, že mě vnímá.
„Máš ho?“
„Mám.“ Odpověděl jsem do tmy a znovu jsem rozsvítil displej, abych o Ondru nezakopl. Klekl jsem si vedle jeho těla a s hlubokým nádechem jsem se odhodlal poprvé podívat do jeho tváře. Dřív než jsem krev uviděl, ucítil jsem jí. Její pach mě zaštípal v nose a prokousal se do mozku rychlostí blesku. Jako by se mi za očima vylil kbelík s rudou barvou, zastřela mi červená kaluž vnímání. Neviděl jsem Ondrův obličej, viděl jsem jen krvavé cákance na něm. Posvítil jsem si mobilem na svoje kolena, na která se mi podezřele lepila látka kalhot. Klečel jsem v tmavém lesknoucím se čemsi, co jsem jen stěží mohl vydávat za něco jiného než krev.
Zvedl se mi žaludek. Slyšel jsem, jak na mě Ondra trhaně mluví, ale rychle jsem se odvrátil. Zatímco se s neodbytnou naléhavostí ozýval můj dávicí reflex, zkroucená tmavá hromádka přede mnou, která se dosud kousek po kousku sunula po zemi, vydala podivně definitivní zachrčení a přestala se hýbat. Žaludeční šťávy se mi prohnaly hrdlem a sežehly mi ho až k jazyku.
„Podívej se na něj.“ Řekl Ondra silnějším hlasem. S pevným odhodláním jsem si rukávem otřel pusu a dolezl jsem ke zhroucenému muži. Ležel na boku, tváří ke mně. Oči měl široce otevřené, zahleděné někam mimo tenhle okamžik. Snad padesátá ledová kostka se mi sklouzla po páteři. Opatrně jsem mu položil ruku na hrudník, a vyčkávavě jsem se na ní zadíval. Nic se nedělo. Podle všeho muž nedýchal.
„Je v pořádku?“ dotazoval se Ondra pořád ještě dost hlasitě. „On je…“ na okamžik jsem zaváhal. Nebude pro Ondru snazší, když mu neřeknu pravdu? Nebude v jeho situaci mnohem lepší, když mu řeknu, že neznámý bude v pořádku? Nevěděl jsem, jestli to dělám kvůli Ondrovi, nebo kvůli sobě, ale pravdou bylo, že jsem se nemohl přinutit k vyslovení toho slova. Toho konečného slova.
„Bude v pohodě.“ Slyšel jsem sám sebe. Stáhl jsem ruku z prsou neznámého a otočil jsem se k němu zády. Po kolenou jsem dolezl zpátky k Ondrovi a sebral jsem batoh, který jsem mu nechal položený u hlavy. Spěšně jsem ho prohledal, než se mi povedlo nachmatat baterku, o které Ondra předtím mluvil.
Baterka mi v dlani ožila a vyslala napříč autobusem kužel světla, který odkryl celou tu šarlatovou hrůzu. Zalapal jsem po dechu a v jakémsi automatickém pohnutí jsem se s batohem vyhoupl na nohy. Rychle jsem semknul víčka, ale bylo pozdě. Viděl jsem to. Všechny ty lidi, všechny jejich rány. Viděl jsem svojí vinu. V hlavě se mi rozpínal obrázek zhroucených těl a temných blýskavých cákanců a dusil zbytky mého logického uvažování.
„Adame, co se děje?“ ozval se Ondra u mých nohou mnohem slaběji než před chvílí. Nedokázal jsem se přimět k otevření očí, ani k pohybu.
„Adame, rozsviť tu baterku.“ Zachraptěl na mě Ondrův hlas a já se z transu probral. „Adame.“ Zašeptal znovu Ondra prosebně, ale já dělal, že neslyším. Za nic na světě jsem nechtěl znovu vidět… Co vlastně? Smrt?
„Já nemůžu.“ Zakňoural jsem sotva slyšitelně. Tiskl jsem si Ondrův batoh k hrudníku a pomalu jsem couval. „Já nemůžu.“ Opakoval jsem a sám před sebou jsem si připadal jako zbabělec.
„Adame, nenechávej nás tady.“ Zaprosil Ondra. I když byl podle všeho sám zraněný a na pokraji sil, nemyslel jen na sebe. Žádné: „Nenechávej mě,“ ale „nenechávej NÁS…“ V porovnání s ním jsem byl sobec. Nějaký kousek mého mozku se mě snažil přesvědčit o opaku, ale zbytek rozumu ho hodně rychle umlčel. I když jsem se snažil zůstat stát, znovu se sklonit k Ondrovi a pomoct mu, nedařilo se mi to. Dál jsem couval a drobné střípky skla mi křoupaly pod nohama.
„Já nemůžu. Nemůžu!!“ zaječel jsem do ztichlého autobusu. Ve chvíli, kdy jsem se obrátil čelem k zadnímu oknu, někdo mě chytil za nohavici. Rychle jsem se otočil, zavrávoral jsem a přistál jsem na zadku. Díval jsem se do tváře neznámého muže, kterého jsem považoval za…. Zase to slovo. Když jsem se na něj díval, nebyl v pořádku, jenže teď byl a snažil se mě udržet na místě zdravou rukou. Vlastně se mě snažil udržet na místě rukou, která mu zbyla. Další obrázek hnusu mi vklouzl přes oči do hlavy a nadobro se tam usadil.
„Pusť!“ zaječel jsem, až mi hlas přeskočil, ale neznámý mě držel pevně a přitahoval se blíž. Nesrozumitelně mumlal přes namáhavé nádechy, které se mu spíš jen ze zvyku draly přes rty do plic.
„PUSŤ MĚ!“
„Adame…“ vydechnul na zemi Ondra.
„Nemůžeš zdrhnout…“ zachrčel na mě muž a zvedl svou tvář, aby se podíval do té mé. Ten pohled mě vyburcoval. S dalším jekotem jsem pevně sevřel Ondrův batoh, který jsem pořád ještě držel a vší silou jsem jím umírajícího muže uhodil.
Musel jsem pryč. Hned. Nadával jsem si za to, co dělám. Hnusil jsem se sám sobě, ale proboha, je mi patnáct! Jen patnáct! Nikdo po mně nemůže něco takového chtít. Jsem moc mladý a moc zbabělý na setkání s umíráním!
Po dalším úderu muž stisk povolil a já mu vytrhl látku z prstů. Bylo to, jako bych sebral tonoucímu záchranný kruh. Pozpátku jsem napůl vyběhl, napůl vypadl z autobusu do chladného doteku deště. Vrak autobusu mě pozoroval. Cítil jsem jeho pohled na své tváři. Ne pohled lidí, které jsem opouštěl, když mě potřebovali, ale pohled autobusu, věci, kterou jsem donutil, aby všem ublížila.
Nedokázal jsem ten pohled snést. Obrátil jsem se zády k tomu tíživému tichu, které zase zavládlo v tom panoptiku hrůzy, a vydal jsem se vzhůru.

Po čtyřech jsem se drápal do kopce, abych se dostal na silnici. Nemohl jsem zaváhat, nebo ztratit směr. Mezi stromy se táhla klikatá brázda, jako by se tudy potuloval obří slimák. S každým nádechem mě řezalo v plicích i v boku, ale namlouval jsem si, že je to naražením a ne prostým fyzickým nedostatkem vytrvalosti. Po deseti minutách jsem se konečně napřímil. Stál jsem na silnici, která se pod prsty deště měnila v tmavé zrcadlo. Rozhlédl jsem se na obě strany a rozhodoval jsem se, kudy se dát. Nevěděl jsem, odkud jsme přijeli, takže jsem neměl tušení, jak najdu vísku, přes kterou se autobus přehnal. Ta vzpomínka na domy byla rozmazaná. Byla vzdálená a trochu nepatřičná, nicméně důležitá. Jak to mohlo být daleko? I kdyby se mi povedlo vyrazit správným směrem, dokázal bych vůbec do té vsi dojít?
Otázky mi vyletěly v hlavě jako dva šedí ptáci a neškodně se prodraly lebkou ven. Žádné odpovědi.
Začala mi být zima. Jestli jsem se měl někam vydat, byl nejvyšší čas. Naposledy jsem se rozhlédl na obě strany, a pak jsem vyrazil směrem, kde se po pár metrech silnice stáčela. Při troše štěstí bude za tou zatáčkou nějaká vesnice, nebo aspoň dům. Za zatáčkou byla další, a za ní další, silnice se klikatila lesem, aniž by mi přestávala dávat plané naděje. Nevěděl jsem, kolik jsem toho ušel, ale bylo mi jasné, že ne moc. Klepal jsem se zimou, nohy mě odmítaly poslouchat a myšlenky se přestaly ozývat úplně. To ticho uvnitř mojí hlavy mě na letmý okamžik vrátilo do vraku autobusu. Neměl jsem tu být. Měl jsem být tam dole. Měl jsem být s Nimi. Jenže jsem se jako největší srab vyškrábal na silnici a teď utíkám. Věděl jsem to jasně. Nešel jsem pro pomoc, jen jsem utíkal pryč.
Na asfalt přede mnou dopadlo světlo. Moje silueta se kroutila po silnici, jako bych byl loutka. Otočil jsem se. Po silnici přijíždělo auto. Světla mě oslňovala, ale já jsem oči nezavřel. Bál jsem se, že když to udělám, přelud zmizí. Rychle jsem vytáhnul z kapsy Ondrovu baterku a namířil jsem jí proti blížícímu se vozu. Auto začalo zpomalovat. Jak nejrychleji jsem dokázal, rozběhl jsem se proti světlometům. Když se vozidlo konečně s definitivní platností zastavilo, dobelhal jsem se k okýnku řidiče a naznačil, ať ho ten uvnitř stáhne. Před očima mi pořád ještě kroužila bílá kola, jak jsem zíral do světel, ale i přes ně jsem dokázal rozeznat tvář postarší ženy, která si mě s nedůvěrou měřila.
„Musíte mi pomoct!“ zařval jsem na ní nepříčetně, když konečně stáhla okýnko, byť jen na dva prsty.
„Co se vám stalo?“ zeptala se podivným hlasem, který naznačoval, že se mnou za žádných okolností nikam nepůjde, natož, aby mě nechala nasednout k ní do auta.
„Já…“ nedokázal jsem přijít na ta správná slova. „musím se dostat do nejbližší vsi.“
„Je vám dobře?“
„Líp než ostatním,“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to nevyslovil. Jen jsem rychle přikývl. Na zbytečné otázky nebyl čas.
„Prosím, musíte mě vzít do vesnice!“ zakňoural jsem.
„Co se vám stalo?“
„Musím se dostat k lidem!“ zakřičel jsem na ní.
„Nejbližší ves je odsud čtyři kilometry, za hodinu tam jste.“
„Já ale nemám hodinu!“ můj hlas se odrazil od kmenů smrků a dolehl mi zpátky do uší. Cítil jsem ten vztek, který mi začal bubnovat v cévách. Musel jsem se někam dostat. Naprosto proti vší logice jsem vzal za kliku dveří a trhnutím jsem je otevřel. Před očima se mi objevila malá lahvička, kterou žena pevně svírala v ruce. S vyděšeným křikem stiskla jakési červené tlačítko. Do očí se mi zabodly tisíce jehel a rozpůlily mi už tak bolavou hlavu napůl. V temnotě bolesti jsem zahlédl probliknutí mizejících světel.
Zatímco mi déšť a slzy vymývaly z očí poslední účinky pepřového spreje, bilancoval jsem. Za posledních pár hodin, byť se mi to zdálo jako mnohem delší doba, jsem opustil rodné město s vidinou čtyř let někde úplně jinde, našel jsem si kamaráda, způsobil jsem nehodu autobusu, pravděpodobně jsem několik lidí zabil a zbytek ošklivě zranil, co víc, nechal jsem je napospas osudu a zdrhnul jsem od nich, stopnul jsem jednu vyděšenou tetu, v podstatě jsem jí napadl a schytal jsem svou úplně první dávku pepřového spreje do očí.
Přes to všechno se pořád jako nejhorší čin jevil můj útěk. Seděl jsem sám na asfaltu, pršelo mi do vlasů a někde nedaleko kvůli mně možná umírali lidé. Bylo správné chtít dostat do bezpečí jen sebe? Ať už bylo, nebo ne, nebyl jsem dneska jediný, kdo se staral jen o svoje pohodlí a bezpečí. Ta žena, která mě tu nechala, přestože viděla, že jsem vyděšený, copak ona nebyla jiná než já? Potřeboval jsem pomoc, ale ona mi ji odmítla. Stejně tak potřebovali pomoc pasažéři polomrtvého autobusu. A já? Já jsem utekl.
Zrak se mi pomalu vracel, přestože obraz nočních obrysů byl poněkud rozostřený. Doplazil jsem se kousek blíž ke krajnici a přitáhl jsem si k sobě Ondrův batoh. Z kapsy jsem znovu vytáhl baterku a posvítil jsem si, abych se podíval, jestli vevnitř není něco, co se bude hodit. Světlo baterky se zalesklo na sbírce Ondrových odznáčků. Uprostřed byl připíchnutý ten největší, ten, který se mi ze začátku zdál trochu teatrální. Až teď jsem dokázal to zašlé heslo plně ocenit. S pevným odhodláním jsem se postavil, hodil jsem si batoh na záda a vydal jsem se zpět k bublině s tím tíživým tichem. Byl čas dostát po staletí platným zákonům. Volnost, rovnost, BRATRSTVÍ!