FRIENDS WITH BENEFITS

„Jste těhotná, gratuluju, třetí týden.“ Podává mi můj gynekolog ruku. Cože? Měla to být jen preventivní prohlídka.
„Cože? Ale...to musí být omyl...já..to...já nemůžu být těhotná.“ Zadrhávám se a musím si sednout abych neomdlela.
„Jak nemůžete? Neměla jste snad pohlavní styk slečno?“
„No, to měla, ale jaksi, no, dobře, jste člověk, takže se nebudu zaobírat nějakými speciálními výrazy, prostě nešlo to do mě.“ Doktorovi zacukají koutky nad mojí neschopností se vyjadřovat.
„Stačí jedna spermie.“
„A beru prášky, a řikal jste, že mám zakloněnou dělohu, že mi půjde hůř otěhotnět. Já prostě nemůžu bejt v tom.“
„Ano to, všechno je pravda slečno, ale občas se stane nějaká souhra náhod a stane se něco co bysme nečekali.“
„No, tak to díky za uklidnění pane doktore.“
„Asi jsem vám nasadil brouka do hlavy, že.“
„Mírně řečeno.“ Kývla jsem.
„Takže, rozmyslíte se zda si dítě necháte či ne?“
„Ano, kolik času mám na rozmyšlení?“
„No miniinterupce se provádí do čtyř týdnů, takže pokud byste ji chtěla stihnout tak bych potřeboval odpověď co nejdříve, nejpozději do příští středy abychom to stihli.“
„Dobře, řeknu vám...“
„Ale slečno Pilařová, něco vám povím, když si to miminko našlo cestu přes antikoncepci a vaši zakloněnou dělohu, chce se narodit.“ S tímto jsem odešla z ordinace svého gynekologa a šla rovnou za svojí nejlepší a prakticky jedinou kamarádkou Zuzkou.
Zuza mi otevřela dveře ještě v pyžamu, s rozcuchanými vlasy a slepenýma očima.
„Čau cvoku, co chceš? Vždyť je teprve deset ráno.“ Zazívala na mě a mě ovanul odér alkoholu.
„Musim s tebou mluvit, cos včera vyváděla? Táhne to z tebe ještě teď.“
„Ále, sestřenici se narodilo mimčo, tak byla neplánovaná rodinná oslava.“ No jo, prázdniny, to se chlastá každej den.
„Aha, můžu dovnitř?“ Zeptám se, zatímco si s naprostou samozřejmostí rozvazuju boty, Zuzka kývně a pustí mě do jejich bytu 3+1, který obývá s mámou a mladším bratrem. Když se konečně usalašíme v obýváku, před sebou čaj a rozpouštějící se aspirin, asi uhádnete kdo má co, spustím.
„No, takže, byla jsem dneska u doktora a řekl mi, že jsem v tom.“ Zuzka vyprskne hlt pití, který právě měla v puse a zírá na mě.
„Cože?“
„No, slyšíš dobře, čekám dítě.“ Pokrčím rameny.
„A víc nic? Jako, řekneš mi, že čekáš sviště a co budeš dělat? Vždyť jsi ve třeťáku, víš kdo je otcem?“ Nemůže si odpustit vtípek, ačkoli moc dobře ví, že jediný člověk se kterým spím je Ondra, můj kamarád ze školy, do kterého jsem podle ní zamilovaná.
„Ty Zuzanko.“ Usměju se na ní, je to divný, že i v takovýhle chvíli dokážu vtipkovat.
„A co teda budeš dělat?“
„Já nevim, ještě bych stihla miniinterupci, jenomže víš, že mám zakloněnou dělohu, beru prášky a Ondra to nikdy nepustil do mě, doktor řikal, že si to mám pořádně rozmyslet, že když si to miminko našlo cestu takovouhle spoustou překážek tak se chce narodit.“
„No jo, ale nemůžeš si to přece nechat, s Ondrou jste jen kamarádi a věř mi, že on by jako otec moc neobstál.“
„To vim i bez tebe.“ Zašklebím se, abyste rozuměli, Ondra je o rok starší než já, ale není to zrovna otcovský typ, alespoň zatím ne a ani já se necítím na to být matkou. Mezi námi nikdy nešlo o nic víc, pouze o přátelství a nádherný sex, protože máme rádi podobné praktiky.
„No, tak co budeš dělat?“
„Je tu jediná možnost...adopce.“
„Odnosíš devět měsíců mimino a necháš ho někomu jinýmu?“
„A co mám dělat? Nemůžu jít na potrat, to bych nedokázala, víš jakej na to mám názor.“ I když je to jen kousek slizu, stejně je to živé a nechat si dítě vzít je podle mě vražda.
„Vím, ale myslíš, že to dokážeš dát pryč? Až z tebe vyleze.“
„Budu muset, nemůžu si dítě nechat, mám před sebou ještě školu, poslední rok na střední a víš sama, že mířím výš než do Tesca.“
„To vim, ale bude to hrozně těžký.“
„Já vim, to mi nemusíš řikat, ale jsem rozhodnutá dítě odnosit.“ Zuzka přikývne a napadne jí další věc.
„No a co Ondra, řekneš mu to?“
„To je věc na kterou myslím od tý chvíle co mi to Kadeřa řekl. Ne, neřeknu mu to.“
„A to si myslíš, že to nepozná? Sice není zrovna nejvšímavější, ale tohle určitě pozná.“
„Pokud jde o Ondru tak jak víš, tak už odmaturoval a určitě se teď neuvidíme tak často a až to na mě bude vidět, tak se mu budu o víkendech vymlouvat, dokud neporodim.“
„To ti nesežere, není blbej.“ Jen pokrčím rameny a zvednu se, musím domů, potřebuju se zrelaxovat ve vaně a přemýšlet o možnostech, které mi v této situaci osud nabízí. A taky tu novinku oznámit mámě.

„Copak se děje Nikolko?“ Ptá se mě o pár hodin později mamka, když přijde z práce a najde mě v obýváku jak čučím na nějaký přenos politického jednání, které bych si sama v životě nepustila.
„Mami, musim ti něco říct.“ Kouknu se na ní odhodlaně.
„Co se děje?“
„Hlavně mě nech domluvit a nepřerušuj mě, ano?“ Mamka jen mlčky přikývne, takže spustím.
„Víš, že s Ondrou spolu spíme a byla jsem dneska u doktora a ten mi řekl, že čekám dítě. Na miniinterupci mám týden, ale nechci nechat svoje dítě zabít, takže jsem se rozhodla, že ho odnosím a dám k adopci.“ Vychrlím jedním dechem a mamka zůstane šokovaně stát.
„A jsi si tím jistá? Je to přece jen tvoje dítě a určitě bysme to nějak zvládly.“ Já s mamkou žijeme sami, táta nás opustil před mnoha lety, kvůli mladší ženský, už mu to nijak za zlý nemáme, mamka se postavila na vlastní nohy a já jí pomáhám co to jde.
„Já vím, že jo, ale necítím se na dítě připravená, ještě nemůžu být mámou a určitě ne s kamarádem.“
„Dobře, je to konec konců tvoje věc, ale kdykoli budeš chtít jsem tu pro tebe, a kdyby sis to rozmyslela a chtěla si to miminko nechat, tak já ti pomůžu. Jsme přece soběstačný holky ne.“ Usměje se mamka, pohladí mě po vlasech a lupne mi pusu na tvář, jen kývnu a oznámím jí, že si jdu lehnout, dneska na mě toho bylo trochu moc a zítra zavolám doktorovi, že si dítě nechám, ale dám ho k adopci.

Netrvalo to dlouho a já pochopila, že těhotenství nebude žádná sranda. Nabíhal mi druhý měsíc, když přijel Ondra a hned mi nadšeně volal, že musíme zajít na pivo a ať spím u něj, což znamenalo jediné – sex. Ten jsem naštěstí zakázaný neměla, ale jinak jsem nesměla ani pít ani kouřit, nebo nesměla...směla, ale dítěti by to dost ublížilo a to jsem nechtěla, když ho ani nebudu vychovávat já. Ondrovi jsem řekla, že jo, ale, že jsem nějaká nastydlá, beru prášky a tudíž bych neměla pít. Poprvé to šlo, ale když jsem se mu s pitím vymluvila i další týden začal mít podezření, neustále se vyptával co je, proč nepiju a já mu musela vytrvale lhát, že nemám chuť, nebo, že beru nějaké prášky. V posteli to s ním bylo stále krásné, ale co se mi moc nezamlouvalo bylo mé břicho, které se se čtvrtým měsícem začalo zakulacovat a taky mi docházeli výmluvy na alkohol.
Když jsme jednou tak seděli u nás doma na gauči nazí, bylo pro nás přirozené chodit před sebou jak nás bůh stvořil, zadíval se Ondra na moje břicho a na moje prsa.
„Nemáš nějaký větší prsa? A břicho? Nechci se tě dotknout, nikde jinde nic vidět není, ale zdáš se mi nějaká jiná.“ Jo jiná, a sakra jiná, začala jsem mít ranní nevolnosti a taky změny nálad. Na mámu jsem chvíli ječela, o deset vteřin později jsem brečela a omlouvala se jí za svoje chování.
„Ale ne, jen mám před krámama.“ Vymluvila jsem se okamžitě.
„Počkej, počkej, počkej. Co vím tak poslední tři měsíce jsi mi ani jednou neřekla, že nemůžeš, to je nějaký divný ne? Vždycky ti začínali ve středu a končili v sobotu, co se děje Nikolo?“ Zíral na mě a jeho oči prozrazovali, že mu všechno došlo, po mně chtěl abych ho uklidnila, ale má to cenu lhát, když na to stejně přijde?
„No...já nevim odkud začít...“
„Jsi těhotná?“ Děs v jeho očích se slovy ani nedá popsat.
„Ehm....jo, jsem.“ Kývla jsem a podívala se raději do země.
„A s kym?“ Najednou vyskočil a začal se oblékat.
„No hádej, s koloběžkou těžko.“
„Chceš říct, že to je moje? To je blbost, nikdy jsem se neudělal do tebe a přece bereš prášky.“
„Jo, to jsem doktorovi řikala taky, ale on řekl, že se to může stát i takhle. Nechápu to, ale prej to možný je, pravděpodobnost je malá, ale není to nemožné.“
„Takže já budu táta?“
„Ne, nebudeš, já to dítě dám k adopci.“ Najednou se v jeho očích objevili slzy.
„To jako vážně? Ty chceš dát naše dítě k adopci?“
„Jo, přece si ho nemůžu nechat, oba studujeme a ani spolu nechodíme, jsme jen kamarádi.“
„Ale vždyť je to naše, to ti to nebude líto?“
„Bude a hodně, ale sám víš, že by to nešlo.“ Teď už opravdu plakal.
„Ale šlo, tak školu přerušim, vždyť ty porodíš tak v červnu ne?“
„Ne, termín mám patnáctého dubna.“
„Tak porodíš, odmaturuješ, já si začnu hned hledat práci a budeme spolu.“
„Ne, Ondro ne, já tě mám ráda a to všechno, ale jsem na dítě moc mladá a ty taky, chci mít vysokou a ne mít v devatenácti mimino a ve finále zůstat sama a makat někde v Tescu.“
„Co to řikáš, sama bys nezůstala, já bych ti pomohl...kdykoli.“
„Teď možná jo, ale časem si najdeš ženu a budeš s ní chtít mít děti a já bych ti jen překážela, věř mi, bude to tak lepší.“ S těmito slovy jsem ho nechala sedět na gauči, došla se obléct a poprosila ho aby odešel, že už nemáme co řešit. Možná jsem tím ztratila přítele, ale stoprocentně vím, že jsem se rozhodla dobře, nemůžeme mít dítě.
Navíc se blížil termín kdy jsem se měla seznámit s adepty na budoucí rodiče svého dítěte, doktor mi zařídil abych si je mohla vybrat sama.

Seznámení s budoucími rodiči mého dítěte nakonec dopadlo nad mé očekávání, jeden pár milejší než druhý a já ze všech setkání měla dobrý pocit, problém byl, že jsem své dítě mohla dát jen jednomu páru, a ne všem třem. Tohle jsem nemohla zvládnout sama a se všemi jsem si domluvila další schůzku s tím, že si vezmu někoho na pomoc. Hodně dlouho jsem se rozmýšlela koho vzít sebou, nakonec jsem se rozhodla pro Ondru, přece jenom to bylo i jeho dítě a tak jako já měl i on stejné právo mluvit do výběru náhradních rodičů, od té doby co jsem mu řekla, že čekám dítě se mnou ani nepromluvil, ale telefonát a SMS, že ho chci do všeho zapojit ačkoli si dítě nenechám ho nakonec přimělo zanechat jeho kamenného obličeje. Stále mi nedokázal odpustit, že chci dát naše dítě k adopci, ale alespoň se uvolil k tomu, že půjde na schůzky se mnou a pomůže mi vybrat.

První „rande“ se konalo ve středu patnáctého listopadu. Byl to milý pár, pětadvacetiletá Simona a osmadvacetiletý Lukáš. Před dvěma lety jim doktoři řekli, že nemůžou mít děti a od té doby se pokoušejí o adopci. Bydleli padesát kilometrů od našeho města Poděbrad a byli skutečně velice milý. I Ondrovi se líbili, během rozhovoru jsme zjistili, že Simona pracuje prvním rokem ve firmě na jogurty jako účetní a Lukáš je šéfem právního oddělení v té samé firmě více než pět let. Oběma se nám velice zamlouvali, ale řekli jsme si, že se koukneme ještě na další dva páry, i když tito nám velice vyhovovali.
Druhý pár byla pětatřicetiletá Lucie a dvaačtyřicetiletý Michal, jim osud předurčil daleko horší historii. Lucie byla celkem sedmkrát těhotná, ale vždy dítě potratila a doktoři jí nakonec diagnostikovali, že otěhotnět může, ale dítě nikdy nedonosí. Michal byl ředitelem firmy na výrobu hraček a Lucie nepracovala, starala se o domácnost a jejich početnou domácí zoo, čítající dva psy bišonky, perskou kočku, dvě andulky a morče. I tato rodina mi byla sympatická, jediné z čeho jsem měla strach bylo aby mé dítě nebylo alergické na zvířata, jelikož Ondru tato nepříjemnost potkala.
Třetím párem byla osmadvacetiletá Jana a třicetiletý Štěpán. Jedno dítě už měli, ale Jana měla hodně rizikové těhotenství a po porodu jejich holčičky už nemohla mít děti. I tento pár mi přišel velmi milý, ale předem jsem je zavrhla. Jedno dítě už měli, zatímco druhé páry ne. Sice byli velmi zklamaní, když jsem jim to řekla, ale nakonec řekli, že to chápou a jsou rádi, že aspoň měli tu možnost.
„No, tak já bych byl pro ten druhej pár. Je mi Lucky líto, dá se nějak zjistit jestli by to dítě mohlo mít alergii?“ Zeptal se mně Ondra, když jsme po poslední schůzce seděli v naší oblíbené kavárně.
„Já nevim, ale zeptám se doktora. Byla bych asi pro. Sedm potratů a my jsme jedna z mála šancí na to aby měli dítě.“ Krčila jsem rameny a přemýšlela kdy že mám jít vůbec k doktorovi. Nakonec jsem se rozhodla mu zatelefonovat a on mi řekl, že se tohle samozřejmě zjistit dá. Ne na sto procent, ale je tam téměř osmdesáti procentní jistota. Domluvili jsme se na schůzce následující den, chtěla jsem mít rozhodnuto co nejdříve.

„Tak vaše miminko je naprosto zdravé, příznaky alergie nevidím. Chcete vědět co to bude?“
„Nene, nechci a myslím, že ani Lucka s Michalem nebudou chtít. Každopádně jsme se s otcem miminka rozhodli, že dítě dáme Novákovým. Je nám líto, že nemůžeme potěšit každou rodinu, ale oni mají nejhorší osud a opravdu si to miminko zaslouží.“ Doktor se jen usmál a poznamenal, že si myslel, že to takhle dopadne. Dokončil vyšetření a pustil mě domů, kde už na mě netrpělivě čekal Ondra s telefonem a navoleným číslem manželů Novákových. Když jsme jim novinku do telefonu řekli bylo slyšet jakou mají upřímnou radost a Lucka začala neovladatelně plakat štěstím a i když jsem se ze začátku bránila nakonec mě u prosila abych s ní šla vybírat věci pro miminko, protože termín porodu se pomalu ale jistě blížil.

S Luckou jsme se čím dál více sbližovali. Jelikož Michal musel stále pracovat ve městě kde bydleli, které bylo 70km od Poděbrad, Lucka místo toho nedokázala v klidu posedět a tak se přestěhovala k nám dokud neporodím. Přes den byla na hotelu, nebo lítala po obchodech a odpoledne, když jsem měla po škole byla se mnou. Platila vše co jsem si jen mohla přát. Chodila se mnou na kurzy pro prvorodičky, na vodní aerobik pro těhotné i na další možné i nemožné kurzy a akce. Stávala se z ní má výborná kamarádka a i když jsem pod svým srdcem nosila moje miminko hrozně jsem se těšila až jí ho budu moct dát a vědět, že moje dítě bude mít daleko nádhernější život, než bych mu kdy mohla poskytnout já.
Pohlaví dítěte jsme si zjistit nenechali, nicméně jsme začali oblečení i další věci vybírat v neutrálních barvách, ačkoli jsem podvědomě tušila, že to bude chlapeček. Zelený kočárek a bílý golfák nebyla vůbec špatná volba a několikero krémových nebo světle fialových dupaček také ne. Ani si nedokážu vybavit všechno oblečení, hračky a výbavičku, které jsem vybrala a Lucie zaplatila.
V první třetině března jsme se přesunuly do Havlíčkova Brodu, do domu Novákových jen z toho důvodu, že Lucie chtěla znát mé názory ohledne zařízení pokojíčku. Byla jsem jí neskonale vděčná za to, že mě do všeho zapojuje a čím dál tím víc jsem si byla jistá tím, že mé dítě bude v životě neuvěřitelně šťastné, milované a obletované.
Po týdnu plánování a zařizování se podařilo udělat nejkrásnější dětský pokojíček jaký jsem kdy viděla a my jsme se přesunuly opět domů do Poděbrad a já nastoupila na týdenní kontroly. Termín jsem měla 28.4 a byl již konec března. Břicho jsem měla už obrovské a sotva jsem se zvedla z postele. Nastal čas aby si Lucka s Michalem vybrali jméno pro miminko. I o tom se Lucie chtěla radit se mnou, ale to jsem odmítla. Bude to jejich miminko a já jsem už tak udělala hodně, sice byla zklamaná, ale pochopila to a tak s Michalem po telefonu vybrali Dominika a Sandru. Po celou dobu našeho plánování a nakupování byl Ondra trochu stranou, hodně ho trápilo, že si naše dítě nechci nechat a na jednu stranu ho chápu, ale na druhou jsem moc chtěla aby i on pochopil mě, že si prostě miminko teď nemůžeme dovolit ani kdybychom sebevíc chtěli.

V noci ze 30.4 na 1.5 mě náhle probudila příšerná bolest v podbřišku a já věděla, že je to tady. Už dva dny jsem přenášela, a doktor mi řekl, že můžu příchod miminka očekávat každou minutu. Stačilo se v noci jen zavrtět a Lucka už stála mezi dveřma s kufrem s věcma a brala klíčky od auta. Ale tentokrát to nebyl planý poplach ani to, že bych musela na záchod a nedokázala se sama zvednout z postele. Tentokrát to bylo doopravdy a Lucka to nejspíš vycítila, protože u dveřích byla dvakrát rychleji než jindy, i když se to zdálo nemožné.
„Už?“ Ptala se se září v očích.
„Jo...je to tady.“ Kývla jsem a z její pomocí se dovalila ke skříni abych na sebe hodila volné šaty a mohla jet odrodit malé Novákovic dítě.

Porod trval neuvěřitelných sedmnáct hodin a když ze mě po tak dlouhé době konečně vyšel 54cm dlouhý, 3,6kg těžký tmavovlasý chlapeček, ani já jsem se neubránila pláči. Když jsem ho tak viděla, s mou barvou vlasů a Ondrovou barvou zelenomodrých očí, neubránila jsem se ani slzám smutnu, že tak krásného tvorečka musím dát pryč. Srdcem bych si ho nechala okamžitě, ale rozum říkal „nech ho jít“ a tak jsem ho nechala a doteď toho nelituju. S Luckou jsme stále kamarádky, malý Dominik ve mně má hodnou tetu Nikolu, která mu vždycky doveze nějakou krásnou hračku a osm let po této události sedím se svým manželem Ondrou a naší roční dcerkou Adélkou u Novákových v domě a díváme se jak si Domča s Adél hrají s kostičkami a on se jí snaží poučovat. Typický starší brácha...