Tramvaj do stanice poezie
Tramvaj do stanice poezie
...
Na krutě rozdrásaném nebi rodí se v bolestech slunce nového dne. Vyplouvá těžce zpoza horizontu, veliké, jaké bývá jen uprostřed zimy. Jeho oranžový kotouč, prorezivělý šmouhami burcujícího karmínu, líně a ztěžka vyplouvá do stříbřité šedi oblohy a chomáčů vysrážených par z komínů městské teplárny. Slunce, do sebe uzavřený solitér. Navzdory ohnivé tváři dnes hřeje snad jen sama sebe. Město mu leží u nohou, napospas ponechané nočnímu mrazu. Jako odraný sirotek, marně škemrající o jediné hřejivé gesto.
Sobotní ráno po mrazivé noci. Sama, jako to slunce, přešlapuji na konečné zastávce a prochladlým pohledem hypnotizuji tramvaj, schoulenou na odstavné koleji pod čerstvým popraškem sněhu. Dlouze váhá, jako by se jí nechtělo na tu kolikátou už okružní jízdu ještě spícím městem. Minuty se neslyšně přelévají, než konečně naplní po okraj šálek čekání, vyměřený neúprosně rozvleklým jízdním řádem pro dny pracovního klidu.
Dveře druhého vozu se přede mnou do široka otevřou, podobné branám zapovězeného ráje. Vstříc mi vyjde záplava umělého světla a horký vzduch, bičovaný rozpálenými radiátory. Spolu s nimi koncentrovaný hospodský odér piva a palčivého tabákového kouře. V jinak zcela prázdné tramvaji se na jedné ze sedaček ve spánku láme ze strany na stranu muž zpitý do němoty. Ve svém bezesném deliriu pluje ulicemi z konečné na konečnou. Tam a zpět prospává svou vyhlídkovou jízdu, z níž nevidí nic. V kapse, ušité z těžké deky ranní kocoviny, má zmuchlanou časově neomezenou jízdenku do stanice střízlivosti. Jako odhodlaný velitel naší tramvajové lodi se úporně snaží neopustit svůj rozviklaný velitelský můstek na sedadle v desáté řadě u pravého okna, zroseného jeho přerývanými výdechy.
Usedám opodál a tramvaj se dává s bujarým cuknutím do pohybu. Tiše plujeme tím syrově mrazivým ránem. Lehké sněžení vytváří optickou clonu mezi útulností prosvětleného tepla našeho korábu a liduprázdnou nevlídností světa za ušmudlaným okenním sklem. Tramvaj pokračuje vpřed svým vlastním plynulým tempem, zatímco my si v jejích útrobách hovíme jako jediní dva pasažéři. Já a onen opěšalý král, vracející se oklikou ze své jízdy divokou nocí.
Mlčky míjíme dlouhé řady domů se staženými roletami v potemnělých oknech. Bez zastavení projíždíme kolem prázdných zastávek, na nichž nečeká nikdo, kdo by byl ochoten přidat se k nám. Ke dvěma beznadějným snílkům v tom beznadějně prozaickém sobotním ránu. To už se ale dveře znovu otevřou a po namáhavém zdolání několika schodů přistoupí stařičká paní s chundelatým druhem po boku. Usedá na opačném konci vozu a z jejího pohledu odezírám pohoršlivý tón, komentující alkoholickou clonu, kterou musí každý nově příchozí chtě nechtě projít. Je to jako iniciační rituál, opravňující nováčka k přijetí na palubu naší lodě bláznů. Pokouším se o smířlivé pousmání, s odhodláním rozestřít se mezi nimi jako most, balancující naši na okamžik ztracenou jednotu. Paní konečně nachází své místo. Káravě promlouvá do psí duše na opačném konci vodítka. Nasloucháme všichni, znovu ukolébáni rovnováhou plavby.
Dívám se z okna a pátrám po střípcích útěšné poetiky v šerosvitu pustopustých ulic. Vzývám torzo prozaicky započatého dne s prosbou o jediný záblesk s příchutí poezie. A v odpověď mi zazní z ochraptělého reproduktoru mechanický hlas, zasáhnuvší do děje jako bájný deus ex machina :
„Příští stanice: Skácelova“
V každém, i sebeprozaičtějším ránu, lze nahmatat pulzující žilku poezie.
...
Na krutě rozdrásaném nebi rodí se v bolestech slunce nového dne. Vyplouvá těžce zpoza horizontu, veliké, jaké bývá jen uprostřed zimy. Jeho oranžový kotouč, prorezivělý šmouhami burcujícího karmínu, líně a ztěžka vyplouvá do stříbřité šedi oblohy a chomáčů vysrážených par z komínů městské teplárny. Slunce, do sebe uzavřený solitér. Navzdory ohnivé tváři dnes hřeje snad jen sama sebe. Město mu leží u nohou, napospas ponechané nočnímu mrazu. Jako odraný sirotek, marně škemrající o jediné hřejivé gesto.
Sobotní ráno po mrazivé noci. Sama, jako to slunce, přešlapuji na konečné zastávce a prochladlým pohledem hypnotizuji tramvaj, schoulenou na odstavné koleji pod čerstvým popraškem sněhu. Dlouze váhá, jako by se jí nechtělo na tu kolikátou už okružní jízdu ještě spícím městem. Minuty se neslyšně přelévají, než konečně naplní po okraj šálek čekání, vyměřený neúprosně rozvleklým jízdním řádem pro dny pracovního klidu.
Dveře druhého vozu se přede mnou do široka otevřou, podobné branám zapovězeného ráje. Vstříc mi vyjde záplava umělého světla a horký vzduch, bičovaný rozpálenými radiátory. Spolu s nimi koncentrovaný hospodský odér piva a palčivého tabákového kouře. V jinak zcela prázdné tramvaji se na jedné ze sedaček ve spánku láme ze strany na stranu muž zpitý do němoty. Ve svém bezesném deliriu pluje ulicemi z konečné na konečnou. Tam a zpět prospává svou vyhlídkovou jízdu, z níž nevidí nic. V kapse, ušité z těžké deky ranní kocoviny, má zmuchlanou časově neomezenou jízdenku do stanice střízlivosti. Jako odhodlaný velitel naší tramvajové lodi se úporně snaží neopustit svůj rozviklaný velitelský můstek na sedadle v desáté řadě u pravého okna, zroseného jeho přerývanými výdechy.
Usedám opodál a tramvaj se dává s bujarým cuknutím do pohybu. Tiše plujeme tím syrově mrazivým ránem. Lehké sněžení vytváří optickou clonu mezi útulností prosvětleného tepla našeho korábu a liduprázdnou nevlídností světa za ušmudlaným okenním sklem. Tramvaj pokračuje vpřed svým vlastním plynulým tempem, zatímco my si v jejích útrobách hovíme jako jediní dva pasažéři. Já a onen opěšalý král, vracející se oklikou ze své jízdy divokou nocí.
Mlčky míjíme dlouhé řady domů se staženými roletami v potemnělých oknech. Bez zastavení projíždíme kolem prázdných zastávek, na nichž nečeká nikdo, kdo by byl ochoten přidat se k nám. Ke dvěma beznadějným snílkům v tom beznadějně prozaickém sobotním ránu. To už se ale dveře znovu otevřou a po namáhavém zdolání několika schodů přistoupí stařičká paní s chundelatým druhem po boku. Usedá na opačném konci vozu a z jejího pohledu odezírám pohoršlivý tón, komentující alkoholickou clonu, kterou musí každý nově příchozí chtě nechtě projít. Je to jako iniciační rituál, opravňující nováčka k přijetí na palubu naší lodě bláznů. Pokouším se o smířlivé pousmání, s odhodláním rozestřít se mezi nimi jako most, balancující naši na okamžik ztracenou jednotu. Paní konečně nachází své místo. Káravě promlouvá do psí duše na opačném konci vodítka. Nasloucháme všichni, znovu ukolébáni rovnováhou plavby.
Dívám se z okna a pátrám po střípcích útěšné poetiky v šerosvitu pustopustých ulic. Vzývám torzo prozaicky započatého dne s prosbou o jediný záblesk s příchutí poezie. A v odpověď mi zazní z ochraptělého reproduktoru mechanický hlas, zasáhnuvší do děje jako bájný deus ex machina :
„Příští stanice: Skácelova“
V každém, i sebeprozaičtějším ránu, lze nahmatat pulzující žilku poezie.
...
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk