Malá mořská vílo....

Do rozpraskaných ledových ker snaží se proniknout zlaté sluneční paprsky, které lehtají po tvářích severské ryby.Sviť, Slunko, mrazivá nádhera úchvatná je, ale copak by jí byla, ldybys Ty nezavolalo stříbrovlasé víly, které svými křišťálovými střevíčky roztančí celou pláň? Jejich menuety a valčíky by nezkrášlovalybílé dálavy, a krása by se tak vyměnila s šedivou čarodejnicí, jenž si pochmurnost dává říkat a je na toto označení náležitě hrdá...
Tam, pod ledovými masívy, které se i přes svou váhu pohupují po hladině s ladnostní dlouhonohé srny, nachází se palác mořských lidí. je celý z mušlí a domečků ráčků poustevníčků, kteří jsou však již na věčnosti. Calá stavba blyští se jako křišťál, takovou krásu možná jsi ještě nespatřil.
A zde bydlí král. Má dlouhý vous a místo lidských nohou rybí ocas. Projdi se po mořském dně a najdi tvora více moudrého a váženého! Neuspěješ. Marně bys přepínal síly. Tento král má dvanáct dcer.
Každá do vínku dostala něco navíc.
Nejstarší otce za vzor má, svým bystrým okem a jasnou hlavou rozpozná bezpráví na mořském dně. Křivdili ti? Jsi snad s někým ve vádě? Podej tedy svůj spor na nejvyšší stolec křišťálového paláce a uvidíš, kdo se dovolá spravedlnosti.
Jinší zase zpívá. Tenká nitka stříbra v hrdle rozechvěje všechny vlnky na moři. Pustí-li se princezna do těžké árie, lodě na hladině sužují vlny a nebe křižují blesky.
Vidíte tu, která se právě sklání nad mládětem mořského koníka? Bože, požehnej této dívce za její dobré srdce! Větší dobroty snad v jednom těle na mořském dně nepotkáš.
A takhle je to se všemi.
Jen ta nejmladší je jiná. Pojďte se mnou, zavedu vás do míst, kde často přebývá. Musíme jen proplout křišťálovým nádvořím a vydat se do skalního města mořských sopek. Jen se nenechte unést jejich zátiším - jak meditativní je sledovat bublinky vzduchu létající z jejich hrdel...
Jedna ze sopek je však zvědavá. Svůj krk natahovala tak vysoko, že se dostala až nad hladinu. A na jejím suchozemském úpatí sedí princezna.
Spatřujete tu neuvěřitelnou krásu miláčka mořského krále? Přízrak, víla, hádanka, nazvěte si ji, jak chcete, ale snad se jí ani nedotýkejte - co když se rozplyne? S jejími vlasy hraje si vánek nezbeda, rozevlává ten modrobílý závoj nedbale svázaných loken. Jemné rysy tváře skýtají nepřítomný, a při tom soustředěný výraz. Sedí rovně, jako dáma. Špičku rybího ocasu smáčí ve vodě.
Od každé z princezen má trochu. Aby také ne! Vždyť ji všechny vychovávaly a každá jí předala kus svého já!
Tak už ji vidíte - a mlčet prosím. Máte-li otázky, pošlete mi je myšlenkou - rozumíte této žádosti? Zkuste se malinko vrátit ke kořenům do lůna přírody. Spočiňte se svou myslí kdesi v místech, která nám jsou již cizí....
Ano, zrovna tobě se to teď povedlo! Příteli, kápl jsi na to pravé ořechové, neboť tvá otázka je nasnadě.
Co tam dělá?
Na břehu mořském, který princezna ze svého úkrytu velice vzdáleně vidí, je přístav. Tisíce malých mravenečků nakládá a vykládá bytelné koráby, ty staré tuláky po oceánských vlnách. Po cestách jezdí povozy naložené až o okraj tažené - ?
Princezna ty tvory nechápe. Hlava jako mořský koník, nohy jako ty čapí, tělo jako mořský tuňák?
Nejde jí to na rozum.
Zároveň jí však ona dálka přitahuje, volá vábivou písničkou to ptáče nebohé, které neví, o čem je život.

Proč se Mládí hledá? proč nadsazuje, má velké oči, přátelí se s cácorkou Naivitou? Na víno sedá s Bezradností, která mu vnucuje potuchu, že nikdo nemůže polapit sny tak jako on, neboť záměr ostatních jsou jen dvojčata Nedůvěra a Pochybnost?
Naučte ji plavat s jistotou po mořském dně! Protřete jí zrak a podejte jí ruku. Proveďte jí po království a hovořte s ní. O jejích touhách. Pocitech. Snech.
Snad potká tetičku Možnost a bude zas o kousek starší...