Nenávist je mi oporou

Je ráno. Pobouzím se do pro mě krásného dne. Pro ostatní je smutný,ošklivý a pochmurný. Je prvního listopadu. Je temno a zima. Mlha a pomalu se z oblak spouští sníh.
„Sáro! No tak Sáro! Už je snídaně pojď dolů!“ křičí moje máma když už sedí u stolu.
Je mi horko a bolí mě hlava. Tohle ale není horečka. To je nenávist. Věděla jsem to už od té chvíle, kdy jsem otevřela oči a prokoukla oknem na nový den. Pořád ještě ležím v posteli a koukám se na lidi v depresi a zoufalství. Všichni tak spěchají a uhánějí kam potřebují. Všichni se tak mračí.
Bydlely jsme hned u hlavní silnice. Kolem byli obchůdky a plno stánků. Ano, bydleli jsme uprostřed nákupního centra.
„No tak, Sáro vstávej a vylez z postele.“ Volala pořád dokola mamka a lámala si hlavu nad tím jestli mě má chleba namazat paštikou nebo jen máslem. Čaj byl stejný jako posledních pár dnů.
Byli jsme chudí a tak jsme si nemohly dovolit luxusní věci. Sotva jsme uživily mojí starší sestru na střední škole. Dokonce jsme si nemohly dovolit ani nové boty. Já vím! Příšerné. Ale v naší situaci jsem se tímto způsobem života naučila žít..
Poslední dobou přemýšlím o nenávisti,lásce,štěstí a zákonu schválnosti. Přišla jsem na to! Nenávistí se živíme,láskou se uspokojujeme a štěstí neexistuje, a zákon schválnosti-no vlastně taky neexistuje. Všechno má na svědomí osud. Nic víc v tom není.
„Už jdu.“ Zařvu na mamku a běžím z mého pokoje do velmi malé kuchyně. „Kde si byla tak dlouho? Myslela jsem si že zase zaspíš jako včera a předvčerem a před předvčerem… No prostě skoro pokaždé zaspíš.“ „Ano mami, o tom už jsme mluvily.“ „No jak myslíš dítě.“ Rychle jsem do sebe naházela to co jsem dostala k snídani a šla do školy.