Zahozené všechno

Zahozené všechno

Krajina se míhala za okýnkem. Hleděla jsem na ní s neurčitým pocitem. Snažila jsem se být prázdná, na nic nemyslet, ale moc mi to nešlo. Opřela jsem hlavu o sklo a chtěla zavřít oči, ale ani to mi nešlo. Bála jsem se, že bych se probudila. Tohle měla být jízda mého života, doslova. Bylo to buď a nebo. A já si zvolila.
V autě bylo ticho. Předklonila jsem se, abych pustila rádio, ale v téhle bohapusté krajině se nedalo nic naladit. Tak jsem to vzdala a trochu vzdychla.
„Sbalil jsem ti empétrojku,“ řekl z ničeho nic, poprvé od doby, kdy jsme nastoupili.
„Ne, díky,“ usmála jsem se.
„Kdyby sis to třeba rozmyslela, je v tvém batohu. Přihodil jsem jí tam na poslední chvíli.“ Pokrčil rameny.
„Já ji tam chtěla nechat,“ nadhodila jsem. O to přeci šlo, nechat tam své staré životy a k němu patřila i hudba.
„A já ji chtěl vzít,“ zhluboka vydechl.
„Jestli jsi unavený, můžu tě vystřídat,“ navrhla jsem.
„Zastavím na nejbližší pumpě, dáme si kafe a uvidíme,“ přikývl.
Opět jsme mlčeli.
Po očku jsem postřehla, jak se nervózně dívá do zpětného zrcátka. Nechtělo se mi nic říkat. Vytáhla jsem National Geografic a pročítala staré články. Poprvé jsem zalitovala těch knih, které zůstaly u mě na poličce. Měla jsem rozečtené Strach a chvění a taky autobiografii Richarda Hammonda. Možná si jí znovu pořídím v novém domově.
„Je tam něco zajímavého?“ Přerušil ticho Jason.
Zmateně jsem vzhlédla. Nechtělo se mi lhát, ale ani přiznávat, že myslím na něco jiného. Odložila jsem časopis do přihrádky a usmála se.
„Už to znám skoro nazpaměť.“
„Na co doopravdy myslíš?“ Prohlédl mě. Až tak moc dobře mě znal. Zdálo se mi to skoro nemožné.
„Prošvihnu Top Gear,“ pokusila jsem se o vtip.
„S tvojí platonickou láskou?“ zasmál se.
„Se mými třemi platonickými láskami,“ opravila jsem ho a byla vážně moc ráda, že se chytl a my se konečně opravdu zasmáli.
„Tajně doufám, že mi jednou odpustíš,“ zašeptal z ničeho nic.
Polilo mě horko.
„Je mi to vážně líto.“
„Jasone, neměli jsme na vybranou,“ snažila jsem se mu to ulehčit, ale nemohla jsem na něj ani pohlédnout. Měla jsem strach, že by mě zase prokoukl. Lhala jsem.
„Ale jen mojí vinou,“ nedal se.
„Takže sebemrskačství?“ Zeptala jsem se ironicky, ale hlas se mi trochu zachvěl.
Neodpověděl.
„Támhle je benzínka,“ změnila jsem téma.
Sjel z dálnice. Vystoupili jsme oba. Potřebovala jsem si protáhnout ztuhlé nohy. Jason bral benzín, zatímco já jsem zamířila dovnitř k automatům na kávu. Vzala jsem jednu černou bez cukru a druhou s mlékem. Kalíšky jsem postavila na malý stolek a čekala na Jasona. Když zaplatil, přišel ke mě i s novinami a čokoládovou tyčinkou.
„Díky,“ zamumlal a napil se.
Káva chutnala vážně příšerně, ale úspěšně jsem ji zajedla tyčinkou.
„Takže co teď?“ Nadhodila jsem.
„Pojedeme pořád na sever,“ odpovídal zamyšleně, „a pak se vrátíme trochu na jih.“
„Myslíš, že by nás někdo mohl sledovat?“ Zašeptala jsem s obavami.
„Ničeho jsem si nevšil,“ zavrtěl zachmuřeně hlavou. „Pro jistotu ale radši zahladíme stopy. Musíme být opatrní.“ Začal listovat novinami a já se dívala na televizi, která byla zapnutá, ale měla vypnutý zvuk. Běžely večerní zprávy.
„Jestli chceš, tak si jdi vybrat nějaký časopis, radši vyjedeme,“ kývl směrem k přecpaným regálům.
Byla jsem ráda, že jsem se mohla vzdálit. Po rozhovoru v autě jsem byla v jeho společnosti trochu nesvá. Projížděla jsem některé tituly, ale do oka mi nic nepadlo. Nakonec jsem bezmyšlenkovitě po nějakém časopisu o bydlení.
„Bude to všechno?“ Zeptal se prodavač otráveně, aniž by vzhlédnul.
„Ano,“ přikývla jsem a marně hledala v peněžence platební kartu, na kterou jsem byla zvyklá. Zašátrala jsem mezi mincemi.
Vyšla jsem ven, kde už se dosti setmělo a trochu se ochladilo. Svižným krokem jsem zamířila k autu, u kterého už Jason čekal.
„Klíčky,“ zvedla jsem ruku. Jason se trochu zamračil, ale nakonec mi je hodil. Nasedli jsme a já vyjela zpátky na dálnici.
„Cos to vzala?“ Zajímal se Jason o časopis a rozsvítil si světlo.
„Neměli výběr,“ pokrčila jsem rameny. Přišlo uklidnění, jednotvárná silnice mi z hlavy vypustila všechny myšlenky. Vnímala jsem jen odrazová světla, která se přede mnou tyčila a připomínala prázdnou runway. Tedy jen do doby, než nás minulo auto z druhé strany a za námi se objevilo další.
Jason se ohlédl, ale auto mělo naspěch a v klidu nás předjelo a za chvíli zmizelo v zatáčce. Znovu se pohodlně posadil. Nejspíš chtěl, abych si myslela, že se uvolnil, ale za chvíli si začal kousat pravý palec a prozradil neustálou napjatost. Vlastně by bylo dost divné, kdyby byl v klidu po tom všem.
„Klidně si zdřímni,“ navrhla jsem.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nemám náladu na spánek.“
„Musíš se vyspat. Já to v klidu odřídím a ráno mě vystřídáš.“
„Víš, že tě miluju, Suzie?“ Otočil se na mě.
„No jasně,“ usmála jsem se.
Za chvíli bylo ticho. Ohlédla jsem se, jak se zavřenýma očima oddechuje. Možná opravdu spal, nebo to na mě zpočátku jenom hrál. Nicméně jsem mu za to byla nesmírně vděčná. Přestala jsem se na něj soustředit a bylo to jako bych jela úplně sama a bez starostí.
Celý den se mi v hlavě honilo, jak se bude máma tvářit a modlila se, aby to s tátou neseklo. Měl už za sebou jeden infarkt. Přemýšlela jsem, co budou dělat. Jestli nás nechají v klidu jít a pochopí, proč jsme to museli udělat nebo budou dopis jednoduše ignorovat a půjdou na policii. Věděla jsem, že Jasona neměli moc rádi, což bude rozhodující v tom, jak se rozhodnou.
Jedno bylo jisté, už se s nimi nikdy nesmím setkat. Nikdy je neuvidím. Vždycky o mě měli přehnanou starost, jak už to u jedináčků bývá. Měla jsem výčitky svědomí, ale nebyla žádná další volba. Utečeme nebo zemřeme. Co byste si vybrali vy?
Balili jsme narychlo. Nejdůležitější věci, zbytek si seženeme nový. Neměla jsem to srdce vybírat mezi věcmi, které pro mě hodně znamenají to, co si nakonec vezmu, tak jsem je tam nechala všechny. Jason vybral všechny své peníze i moje úspory. Nakonec jsme zpřetrhali všechny vazby. Telefonní čísla, emaily, prostě všechno. Rozloučili jsme se bez rozloučení.
Setřela jsem slzy a znovu se soustředila jen na řadu světel podél silnice.
Ta silnice vedla neznámo kam, stejně jako můj život. Vybrala jsem si Jasona. Snad pro tu jeho zvláštní povahu, náladovost, zuřivost i něžnost, pro tisíce různých úsměvů a vrásek okolo očí, snad proto že ani on za tuhle situaci nemohl, i když říká pravý opak. A proto že nestát při něm, zradila bych ho.
Sbohem Suzie, ty která jsi přestala existovat dnes ráno. Tvůj život byl krásný a budeš mi chybět. Nezapomenu....