Vzali mi tě vlny...

Píše se rok 1840 a zhrzená a smutná Elizabetha se loučí se svým nejmilejším-musí odjet pro služby vlasti po rozbouřenám moři až do dalekého zámořského státu. Vítr s sebou odnáší slova plna něhy, lásky a zoufalství, která vypouští Elizabethina ústa.
"Ach, nejezdi můj drahý, moře je rozbouřené a každou chvíli může přojít bouře co vezme život tobě. Snadno skonáš v této době."
"Jen neboj se má drahá. Jen co dokončím svou službu vlasti, zase se k tobě navrátím. Ale nepomýšlej na jiného za tu dobu, vzpomínej, jsme přeci spolu."
"Neboj se, drahý můj, jenom sebe opatruj."
V rozhovoru už dál pokračovat nemohou, Rolan odjíždí na širé moře spolu s dalšími zdatnými muži. Elizabetha s pláčem odchází...

Plyne dlouhá doba a po posádce jakoby se slehla zem. Žádná zpráva nechodí, ba ani žádost o pomoc, nic. Už jsou to 2 dlouhé roky co posádka vyjela z přístavu a ani jeden z mužů se zatím nenavrátil do své Země za svou ženou. Elizabetha stále ještě doufá, že se jí její nejmilejší navrátí. Však už se k ní hlásí spousta zdatných a krásných mužů, ale ona stále v hlavě má slib, který před 2 roky složila pro svého Rolana. I její matka už ji promlouvá do duše, aby si vybrala a na Rolana aby zapomněla, ale ona stále vzpomíná.

Když najednou, najednou zpráva od posádky, že se muži vrací zpátky, avšak bez pár mužů, kteří utonuli při velké bouři. Elizabetha doufá, že její Rolan se navrátí živ a zdráv, i když tuší, že marně. A po příjezdu do přístavu se vše potvrdí. Elizabetha pouze pláče a pláče, ničím jiným se nezaobírá. když tu jednou usedne a začíná psát:
"Drahý Rolane,
Ty jsi nedodržel svůj slib, nikoliv já, ale Ty. Slíbil jsi mi, že na sebe pozor dáš, že svůj život ohlídáš avšak zklamal jsi. Ale já, ikdyž mi tě vzali vlny, svůj slib dodržím i po dlouhá léta, a vzpomínati budu, že jsme stále spolu."
S dopisem míří do přístavu. Lidé myslí, že snad chce skočit z útesu, ale ona pouze sepsaný dopis vhodí do moře. Jediné, co při vhodu řekla, bylo: "Vzali mi tě vlny."