01/01/2010

Sedím. Přikyvuji. Směji se. Dělám že rozumím. Dělal to tak určitě jednou v životě každej, aspoň musel ne? V takových situacích si vždy vzpomenu na blbý seriály v televizi. Jsou tam lidi co se nazývají herci, ale já za jeden večer zahraju líp, než oni za celý život. Jsem herec života. Nebo ti který považuju za diváky jsou herci a ten divák sem já?! taková myšlenka je jako velkej bonbón v puse. Převalujete ho ze strany na stranu i když víte že nikam nezapadne a jen čekáte že podlehne, zmenší se. Tak i já nezapadnu.
Sleduju rty. Hýbají se ale já neslyším žádnou barvu kterou vydávají. Ne že bych neslyšel co ten člověk říká, slyším. Dělám že mě to zajímá. Pálí mě jícen z alkoholu. Naprázdno polknu kaluž slin kterou jsem si již stačil před nějakou tou minutou připravit abych tu pachuť přebil a vydržel v pozornosti další historku. Má mysl se vydala na výlet kam jí tělo nemůže následovat. V mém zorném poli uvízli všichni zúčastnění. Smějí se. Opravdu se baví nebo jsou jen lepší herci než já? Děsivý myšlenka. Spláchnu jí raději další dávkou toho jedu, ohnivý vody. Snad se teď konečně dostanu na jejich úroveň. Opět ne. Kolik si toho musím dát abych cítil to co oni. Kolik si toho musím dát abych cítil? Opět další komedie.
Trochu jsem se ztratil. Utekl jsem do kraje otázek a přestal sledovat. To se nesmí stávat! Kde je konec provazu? Tady leží všude kolem. Točí se v kruhu jako had z rajské zahrady. A kde je jablko? Jablko se skrylo v té dívce naproti. Ohnivá voda jí roztopila. Teplárna v ní vaří. Písty se rozjeli a vydává signály ke kopulaci. Tahle jeptiška otrávená jeden kvasného procesu se rozevírá jako brána do Osvětimi. Vejít můžeš, zažít můžeš. Cit však nehledej. Krev se jí rozlila do rtů. Lvice volá lva. Škoda že je tu jen králíček. Třese se mi v kapse. Vzrušením? Strachem? V tuhle chvíli se všechny pocity jak kladný tak záporný slévají v jeden veletok omylů. Hraje si z vlasy. Kulaté disky v důlkách mě omračují, hypnotizují, volají a dráždí. Cítím její lůno. Je rozechvěný a voňavý. Doslova vymydlený. Chamtivě uchopila sklenici pohrává si s ní jako by to byl ocas lva. Král savany ale klidně leží a nechává se ožírat všudypřítomným hmyzem , aby pak nakonec mohl mocně zařvat spíš jen tak pro okrasu než aby hmyz zahnal. Ten je nesmrtelnej. Miliony let starý volání nabývá na intenzitě. Dnes ne. Dnes je komedie na programu ne milostné drama. Její majitel si ji drží pevně. Je ochočená. Poslušný kotě na jedný straně a na druhý lvice. I ona má jako já dvě tváře. Zabořím se hlouběji do pohovky. Požírá mě. Svým hbitým jazyk mi olizuje hýždě. Slastně zachrochtám a klopnu do sebe další lok jedu. Rozpaluje mne. Její pohled, láká víc a víc. Odvracuji se zaujímám se novým objektem.
Fíkus. Roste jen tak z podlahy, mění se ve stůl. Na něm jako květy zla se rozevírají lidské kouzelné hole - ovladače myšlenek. Kamsi letí otravný hmyz. Již usedá na majitele lvice. Její zájem pohasíná mým zaujetím fíkusu. Svědí mě myšlenky chtěl bych se podrbat ale moje ruce zdřevěněly. Stávají se z nich hrábě a já hrabu jako zakletej zahradník pocity listů na podzim. Svíjejí se v tanci vlákna, pomády a laciných potoků zkřiveného mládí. Listy se po sobě plazí. Lvice se plazí po majiteli a ten nabíjí pušku. Chce zastřelit škodnou. Mouchy odlítly. A já jako zbytkožrout stojí v předsíni smutku a dýchám na sklo nádoby s jedem. Je asi vyrobenej ze žihadel. Píchá mě hlava přímo do krku. Šlachy který ho drží se napínají ze strany na stranu. Dost pochybuju že vědí co dělají když to neví ani jejich majitel- lev, králík. Odkašlu si trochu hlenu. Trupky jej nasajou o to nemám strach. Přesto mám v puse poušť ve které běhají červi po diamantových nohách. Jejich hlavy se kroutí někde mezi světem temna a světem světla. Sám nevím kde jsou hranice těchto světů. Modlím se k ňadrům lvice a přeji si být červem v jejím lůně. Aby mě pohltila bažina. Černočerné bahno. Tuhá a poddajná ropa slasti. Bouří ve mně ostych a vzrušení. Vyprázdním jednu láhev. Jdu si pro novou. Probodávají mě pohledy tlupy. Cítím každý zvlášť. Mrazící skříň vydává oproti pohledům teplo. Zkouším schladit červy kostkou ledu. Jejich diamantový nohy se rozpustili a na sahaře rozkvetla zeleň. Červi se lekli náhlé změny a utekli do světa temna. Myšlenky se vrátili na start. Čekají na výstřel. Vše jako by šlo pozpátku. Zase si hledám pelech. Zrcadlo popraskalo a rozpadlo se na miliony drobných střípků. Kštice na něm ho drží pořád pohromadě. Lvice se mi lehá k nohou. Slovně kopuluje. Cítím jak mi rostou chlupy. Přede jako kotě ale lvice za kotětem řve. Brousí si tesáky. Smečka objevuje slabost. Vycítila to napětí co jsem já cítil od počátku věků. Zbraně co byli přikrytý pavučinama, aby se jim líp spalo, se probudili se svýma pánama. Kyslík elektrizuje. Nastává chemická reakce. Bubny kmene se rozezněli. Šaman vytahuje obětní kudlu a vybírá se mučedníka. Ještě že je tu zbytkožrout. Kudla přišpendlila lva k lvici. A šutry velký jak kráva Milka se zabořují do překvapivého celku spojení. Naše těla je pohlcují nebo odráží podle jejich velikosti. Lhůta rituálu byla vyčerpaná a já stojí jako tvrdý y v pochvě se šroubovákem, který se vyvinul z obětní dýky. Je zabodlej v mým žaludku.
Lvice odchází s majitelem poslušně na provázku. Na pozdrav vypustí pár kousků srsti. Lev nasává naposledy její pach. Vůně mizí spolu s ní. Lev smrtelně raněn šroubovákem pociťuje všechny šutry v sobě. Jejich tíha mě dělá lehčím. Stádo mustangů vyběhlo z rány. Táhnou mě mne ven z chatrče. Vítr je studený. Zabalím se do srsti z lvice, ze který jsem si během sekundy upletl kabát. Vítr, chlad a temno mě pohltili. Příjmuli zpět svého prince co se na chvíli ohřál u ohně a nyní se vrací. Hladí mě jejich ruce. Není výčitky za rebelii či částečnou zradu. Věděli že se vrátí zpět domů věděl to i lev. Jde si lízat rány…