Nerozhodnutý anděl

Seděla jsem na matraci a zhluboka oddechovala. Nesnáším tyhle chvíle, kdy vážně nevíte, co dělat. Je před vámi celý život (v mém případě věčnost), vy máte chuť zvednout se a jít změnit svět, ale máte pocit, jako by se celý svět zhroutil, kdybyste jen pohnuli s nohou. Je to vážně příšerný, být celé ty roky ponořená do vlastních myšlenek a přitom vědět, že se to nikdy nezmění. Že to navěky bude jen takhle jednotvárné, že vy už měnit svět nemůžete.
Někdy mám sto chutí jen říct, že končím a poprosit „Boha“, aby mě nechal zemřít, než tenhle život. Má to ale dva háčky, vlastně tři. Ten první - nevěřím tomu, že by mě nechal zemřít, druhý - jsem moc velký optimista, abych na poslední chvíli necouvla s naivní představou, že se všechno zlepší, a za třetí - já ani nechci… Vím, zní to divně, ale svým způsobem mám tenhle systém ráda. Poznala jsem díky němu JEHO, mou spřízněnou duši. Ale zase jsem o něj přišla… Milovala jsem ho jako bratra, jak bych teď mohla začít chránit někoho jiného? Jiného… Co vůbec vím o tom novém? Je vysoký a vypadá tak nějak jako flek… To toho je.
Zvedla jsem se (svět se kupodivu nezhroutil) a roztáhla křídla. Měla bych to napravit, alespoň něco o něm zjistit. Dvakrát jsem máchla křídly a vyletěla z vikýře mého kostela. Už byl podvečer, slunce zrudlo a zapadalo za obzor a vlády se pomalu ale jistě ujímala noc a hvězdy. Slabý vánek mi cuchal rudé vlasy a já letěla za svým svěřencem.
Jakmile jsem dorazila a vletěla dovnitř otevřeným oknem, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Všude kolem byly rozházené věci. Pravděpodobně z jiných pokojů, protože si vzpomínám, že když jsem tady byla posledně, množství nábytku se dalo počítat na prstech jedné ruky. Teď to ale bylo jiné. Uprostřed tmavého pokoje ležela převrácená bílá skříň s vyvrácenými dveřmi, kolem leželo několik židlí ulámanýma nohama nebo opěradlama. Postel byla převrácená a hozená ke kraji pokoje, abstrakce na stěně roztrhaná a zničená. Zmateně jsem popošla několik metrů mezi papíry, knihami a odlámaným dřevem, co se válelo na podlaze, a opět ztuhla. Pod tou největší hromadou, pod tou obrovskou skříní, jsem zahlédla vyčuhovat bezvládnou ruku…
Rozběhla jsem se k ní a v záchvatu ji jednou svou rukou chytila a druhou jsem z ní odhazovala rozbité kusy nábytku. Už jsem se bála, že jsem přišla moc pozdě, když se prsty oné ruky najednou sevřely okolo mojí a já dostala něco jako nový impulz, do žil se mi vlil adrenalin a já trhla se skříní a o kus jí posunula. Odhalil se mi kus jeho hrudi. Byla jsem si jistá, že je to můj svěřenec a i kdyby ne, nehodlala jsem tu nechat zemřít nikoho. Viděla jsem, jak se jeho hruď lehounce nadzvedává, a úlevně vydechla, ale okamžitě jsem se zase začala bát, když jsem viděla, jak jsou jeho nádechy slabé a téměř umírající… Rychle jsem se ho pokusila vytáhnout ze spárů nábytku, který mu určitě drtil všechny kosti v těle. Odhodila jsem ještě pár židlí, posunula skříň a dosti obtížně, za pomocí vší síly mladíka prostě zpod hromady vytáhla.
Ještě než jsem začala hledat, kde je zraněný a zkoumat jeho puls, zadívala jsem se do jeho obličeje. I když byl celý potlučený, krvavý a opuchlý, něco mi ten tvar připomínal. Pak on lehce vydechl, nejspíš že ucítil změnu tlaku na jeho tělo, a pootevřel oči. Podíval se přímo na mě a já se ani nedivila, že mě vidí i s křídly. Jeden pohled do těch šedivých očí, které se okamžitě zase zavřely, i když mu na rtech hrál mírný usměv, stačil, abych poznala, že mám šanci splatit svůj nedávný dluh…