Nerozhodnutý anděl

Přestal dýchat. V panice jsem se vrhla k jeho hrudi a chtěla začít s resuscitací. Ještě než jsem přiložila ruce na místo nad jeho srdcem, ozvalo se prásknutí okna.
„To fakt není dobrej nápad…“ ozvalo se mi za zády a já sebou bezděčně trhla. Ani jsem se neotáčela, věděla jsem, kdo je za mnou.
„A proč? Vlastně, co se staráš, můžeš zase zmizet, tady nikdo umírat nebude.“ odsekla jsem a zaklonila mu hlavu.
„Jestli to uděláš, tak tu vážně nikdo umírat nebude, tenhle frajer pak umře hodně rychle. Na dlouhý smrtelný chroptění to fakt nebude…“ zamumlal a otočil se k odchodu.
„Stůj!“ vykřikla jsem a ucítila jeho škodolibý úsměv na mých zádech.
„Ano?“ zeptal se provokativně.
„Co s ním je? A proč bych ti měla věřit?“ zavrčela jsem a podívala se na mého „zachránce“.
„Levá noha. A věř si, čemu chceš, já se s ním tahat dolů nechci…“ zamumlal a zmizel.
Nadávala jsem na všechny temný a po kolenou dolezla k jeho levé noze. Z části byla ještě pod skříní a tak jsem jí vytáhla a ztuhla, když se moje ruce obarvily do ruda.
„Ksakru.“ zaklela jsem potichu a doběhla k peřině, co se válela opodál. Strhla jsem z ní povlečení a roztrhala ho na několik dlouhých cárů. Vrátila jsem se k mému pacientovi a pevně mu stáhla nohu kousek pod kolenem, abych zastavila krvácení z rány pod ním. Když konečně krev přestala tolik téct a riziko vykrvácení bylo o dost menší, otřela jsem jeho nohu od krve, abych odkryla dost hlubokou řeznou ránu. Radši jsem v duchu poděkovala tomu parchantovi, co před chvílí zmizel, že mě nenechal dělat masáž srdce, protože by mi vykrvácel pod rukama, kdybych se jen pokusila rozpumpovat srdce. Na to, že ti mizerní temní doprovázejí lidi při jejich posledních vteřinách a dělají ty různé zázraky, jako je světlo na konci tunelu, aby donutili myslet umírající nebo zázračně oživené, že nějaké nebe a peklo je, byl tenhle docela v pohodě. Vlastně mému zachránci zachránil život.
Ale ještě pořád nebyl úplně v pořádku. Děkovala jsem, že to je zrovna můj svěřenec, nikomu jinému bych už takhle pomoct nemohla. Naklonila jsem se nad jeho nohu a lehce se dotkla rány po okrajích. Zavřela jsem oči a rána se trošku stáhla. Přejela jsem po jejích okrajích druhou rukou, a když se moje prsty dotkly samy sebe, rána se stáhla úplně. Ani jizva nezůstala. Cítila jsem se hrozně vyčerpaná, ale byla jsem ráda, že ještě nebylo moc pozdě, abych ránu zacelila. U nikoho jiného bych tuhle sílu neměla, ale on byl moje svěřená duše, věděla jsem, že to zvládnu. Ale ještě to nebylo všechno. To těžší bylo stále přede mnou.
Lehce jsem se shýbla nad jeho obličej a téměř nenadzvedávající se hrudník se zachvěl. Naklonila jsem se, abych měla svoje rty nad jeho a zavřela oči. Potom jsem se soustředila na tu „andělskou“ podstatu mě a lehce jsem mu dýchla do plic. Pak se se mnou zatočil svět. Poslední, co jsem viděla, než jsem dopadla na podlahu, bylo, jak se on s němým výkřikem probral a setrvačností posadil do sedu. Pak už nic.