Osudná noc

Byl za mnou další pracovní den. Jeden z těch dnů, kdy litujete, že jste se vůbec narodili. A další dvanáctihodinová směna. Už jsem ani nevěděl kolikátá. Vlastně už jsem ani přesně nevěděl, co byl zrovna za den. V posledních dvou týdnech se čas jakoby zastavil. Nebo naopak utíkal tak rychle, že jsem ho ani nevnímal. Bylo deset hodin večer, byl jsem unavený a bylo mi horko. Při cestě na autobus jsem zahodil nedokouřenou cigaretu. V tomhle tom letním parnu mi opravdu nechutnala. A stejně jsem si říkal, že bych měl přestat kouřit úplně. Dýchalo se mi čím dál hůř. Asi se ptáte, proč jsem s tím vůbec začínal. Nevím. Prostě jsem začal.
Touhle tou cestou, z práce na hlavní nádraží, jsem se plahočil snad už tisíckrát a zašel bych jí už i poslepu. Tenkrát bylo ale něco jinak. Tenkrát jsem jako by slepý opravdu byl. Všechno bylo rozmazané, všechno bylo tak daleko. Všechno bylo jako ve snu. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem se rozběhnout, utíkat, ale nemohl jsem. Jen jsem padal. Do nicoty.
Nikdy jsem nekouřil nějak moc a vždycky jsem si říkal, že dělám chybu. Vlastně mi to ani nechutnalo. Tak proč jsem to pořád dělal? Nechápal jsem to. Asi jsem nebyl tak silná osobnost, jak jsem si vždycky myslel a proto jsem vždy podlehl. Podlehl tomu pokušení udělat něco jinak, udělat něco co se nemá. A proč? Opět ta otázka. Proč? Proč? Proč? Nesnáším tu otázku. Proč si jí pořád kladu? Sakra, zase! Tuhle tu otázku by měli zakázat. Nutí lidi uvažovat, uvažovat nad nesmysly. Někdy se nad tou otázkou lidé zamyslí tak, že ztratí pojem o čase, o světě i o sobě. Je to nebezpečná otázka, která vytváří nebezpečné odpovědi. Nemusíte mi věřit, můžete si o mě myslet, že jsem blázen, ale je to tak. Měl bych se ale soustředit na vyprávění, neuvažovat.
Bylo mi tehdy opravdu horko a pod těžkým batohem se mi začínali nepříjemně potit záda. Přál jsme si už sedět v autobuse. Tak jako každý den jsem procházel kolem obrovské opuštěné budovy. Podle nápisů na oknech tam kdysi dávno bylo fitcentrum a ubytovna. Poslední dobou už to však bylo víceméně jen doupě pro bezdomovce, čemuž napovídali jak porozbíjená okna, tak podivný zápach linoucí se zpoza budovy. Co mě ale tehdy, oproti jiných dnům, zaujalo na první pohled, bylo auto stojící před domem. Podle všeho to bylo auto bezpečnostní služby, která zajišťuje ochranu objektů. Párkrát jsem ho viděl i v areálu, kde jsem pracoval. Auto bylo opuštěné, mělo však stažené okýnko a bylo nastartované. Jeho řidič pravděpodobně prohledával budovu. Dveře hlavního vchodu byly pootevřené a v druhém patře jsem zpozoroval záblesk baterky. Z nastartovaného auta s klimatizací se mezitím linula příjemná hudba a klíčky byly samozřejmě v zapalování.
A v ten okamžik jsem to opět pocítil. Pocítil jsem tu touhu udělat něco jinak. Změnit tenhle obyčejný, všední den. Vybočit ze zaběhnutých kolejí. Nechtěl jsem se domů štráchat autobusem a být doma zase až někdy před půlnocí. Chtěl jsem jet domů hned teď a chtěl jsem jet autem. Tímhle autem.
Už byla tma a v okolí ani živáčka. Nikdo mě neviděl. I kdybych v tu chvíli udělal cokoliv, nikdo by o tom nevěděl, nikdo by nic nezjistil. Pocítil jsem vhodnou příležitost a má touha ještě zesílila. Touha sundat si konečně ten zatracený batoh, sednout si za volant pohodlného auta a odjet domů. Ať už tuhle tu touhu vyvolalo cokoliv, tak zvítězila nad veškerou mou morálkou a úctě k zákonům. V životě jsem už udělal hodně bláznivých věcí. Za některé jsem se styděl míň, za některé víc a za některé vůbec. Tak jako spousta jiných lidí jsem většinou dělal jen to, co se ode mě očekávalo. Nikdy jsem vážněji neporušil žádný zákon. Nikdy jsem nikoho nezmlátil, ani jsem nikdy neukradl nic, co by mělo nějakou větší cenu. Celých svých třiadvacet let jsem žil poklidným, spíše uzavřeným životem. A teď jsem tady najednou stál před cizím nastartovaným autem a měl jsem chuť se v něm projet. Sednout si za volant, zařadit jedničku a odjet. Věděl jsem, že by se tohle rovnalo krádeži, i kdybych si ho jen na malou chvíli vypůjčil. Ale to auto mě přímo vyzývalo, abych se v něm projel. Úplně jsem slyšel, jak tou svou příjemnou hudbou, která se prolévala jeho útulným interiérem, říká: „Jen si sedni, odvezu tě domů. Nemáš se čeho bát, ale musíš si pospíšit, než se můj pravý řidič vrátí zpátky.“
Ani jsem se ještě nestačil pořádně vzpamatovat z toho, co jsem zrovna udělal a už jsem si to šinul k první světelné křižovatce. Byl jsem opřený o pohodlné opěradlo, ale celý jsem se třásl. Nebyla to nervozita, nebyl to ani strach, bylo to vzrušení. Cítil jsem, jak se mi adrenalin vlévá do celého těla. Postupně jsem ožíval. A ožívalo ve mně něco, co jsem dosud neznal. Byla to ta druhá bytost, bytost schovaná dlouhá léta někde hluboko uvnitř v podvědomí. Nesměl jsem jí ale dovolit, aby se projevila úplně. Na to jsem ještě nebyl připravený. Ještě ne.
Písničku v rádiu vystřídal uklidňující ženský hlas se zprávami o počasí pro zítřejší den. Pomalu jsem si začal uvědomovat svoji situaci. Pocity prvotního vzrušení rychle opadly a já jsem opět začal vnímat realitu. Bylo to úžasné, na malou chvíli jsem byl někdo úplně jiný. Byl jsem člověk beze strachu, schopen udělat cokoliv. Jak děsivé. Jak krásné. To všechno však nic neměnilo na tom, že jsem ještě stále řídil cizí auto.
Projel jsem poslední křižovatkou a opustil město. Obklopila mě černá noc. Zářící město se mi ve zpětném zrcátku začalo pomalu vzdalovat. Čím víc se mi ale vzdalovalo, tím víc mě k sobě přitahovala záře měsíce. Ta obrovská žluté koule, která se majestátně vznášela na obloze přímo přede mnou. Prosvištěl jsem dvěma menšími vesnicemi a blížil se k domovu. Mozek mi začínal pracovat na plné obrátky. Musel jsem se totiž nějak zbavit „mého“ krásného nového auta. To se však poněkud nezamlouvalo té druhé bytosti, mému novému kamarádovi, který se ve mně opět začal probouzet a svým tichým našeptáváním ovlivňovat mé rozhodování. A byl tu také ten neodolatelný úplněk, prosvítající přes vesměs zataženou oblohu. V tu chvíli se má únava docela rozplynula a najednou se mi domů už vůbec nechtělo. Chtěl jsem jet dál, vstříc měsíci.
Uprostřed dalšího malého města jsem bez mrknutí oka minul svůj domek a přidal plyn. Cítil jsem, že teď už nebylo cesty zpět. Byl jsem sám proti dvěma a oba mí noví kamarádi mě měli úplně ve své moci. Můj vnitřní přítel nechtěl zastavit a ten kousíček mé mysli, kterou ještě neovládl, lákal ten nádherný měsíc. Zaposlouchal jsem se do další krásné melodie a zanedlouho jsem téměř přestal vnímat okolní krajinu. Nevím jak jsem jel rychle ani nevím jak dlouho. Auto řídila ta bytost uvnitř, já jsem nevnímal nic jen tu žlutou kouli přede mnou. Stačil však jeden letmý pohled do zpětného zrcátka, když se mi můj kamarád měsíc schoval za sílící mračna a bylo po idylce. Ty přibližující se blikající majáčky způsobily, že se mě začala zmocňovat panika. Na chvíli mě opustil i můj vnitřní přítel. Někam si jen tak odskočil a mně tu nechal samotného. Zrovna teď by se mi ale jeho tiché našeptávání náramně hodilo. Nevěděl jsem, co dělat. Mám zpomalit? Zastavit? Jet dál? Topil jsem se v beznaději a policejní auto se přitom stále přibližovalo.
V důsledku absolutního myšlenkového vyčerpání jsem na výzvu policie nakonec opravdu zastavil. Hlava mi poklesla a já jsem se začal smiřovat s tím, co mě čeká. Zavřel jsem oči a snažil se alespoň trošku uklidnit. Ale nešlo to. Už mi ani nepomáhala ta příjemná hudba, teď mi spíš vadila. Když jsem opět otevřel oči, abych to rádio vypnul, všiml jsem si něčeho velice neobvyklého. V tu chvíli se ze své záhadné procházky vrátil i můj vnitřní přítel a začal se zase ujímat vlády nad mým zchátralým mozečkem.
Nechápu, jak jsem si toho nemohl nevšimnout dřív. Na sedadle vedle mě si jen tak v klidu leželo pouzdro se zbraní. Za mnou mezitím zastavilo ono policejní auto a jeho řidič se pomalým krokem začal přibližovat k mému pootevřenému okénku. Opětovným letmým pohledem do zpětného zrcátka jsem stačil zpozorovat, že onen záhadný policista přijel sám. Jeho blikající auto teď zelo prázdnotou. Mé tělo zaplavila další vlna adrenalinu a vzrušení, to už měl můj vnitřní přítel ale vše pod kontrolou a nehodlal nechat nic náhodě. Dýchal jsem zhluboka a rychle. Měl jsem pocit jako bych ztrácel vědomí. Co se stalo pak, to přesně nevím. Probral jsem se až o několik málo minut poté. Co jsem ale uviděl, bylo strašné. Zděšeně a nechápavě jsem zíral na krví zalité pootevřené okýnko „mého“ auta. Začalo mi velice rychle docházet, co se asi odehrálo. Pistol jsem ještě stále držel ve své pravé ruce. Já, a vrah? Šílené! Něčemu takovému jsem odmítal uvěřit. Mé tělo zkamenělo. Nebyl jsem schopen výkřiku, natož jakéhokoliv pohybu. Hleděl jsem proto jen strnule před sebe, do tmavé noci.
Po pár vteřinách jsem se konečně vzpamatoval. Hodil jsem tu ďábelskou věc pod sedadlo a dveřní okýnko stáhl na doraz. S bušícím srdcem jsem se naklonil ven. A tam jsem to uviděl! Tělo toho chudáka policisty leželo bezvládně s dírou v hlavě a v tratolišti krve na asfaltu přímo pode mnou. To nemůže být pravda! To se mi musí jenom zdát! Ano, určitě, je to jen sen. Nejsem vrah. Nejsem! Ne!
Bylo by příjemné se zrovna v tu chvíli probudit a říct si, že je té strašné noční můry konec, ale tohle to bohužel sen nebyl, byla to skutečnost. Děsivá skutečnost. Byl jsem tak bezradný, že jsem svému vnitřnímu „příteli“ nedokázal zabránit, aby jednal po svém. Dovolil jsem té druhé bytosti uvnitř, aby se mě zcela ovládla. Ale za jakou cenu? Teď už jsem nebyl jen náhodný zloděj, ale i vrah! A byl jsem to ještě vůbec pořád „Já“..?
Podle číslic na digitálním displeji rádia už bylo něco po půlnoci a venku se mezitím silně rozpršelo. Nevěděl jsem co dál. Jediné co jsem věděl určitě, bylo to, že jsem se začínal topit v pěkně smradlavých sračkách. Pořád jsem si říkal, jak se to vůbec mohlo stát. Musel jsem se uklidnit, uvažovat. A musel jsem se co nejrychleji zbavit toho těla na asfaltu, než by kolem projel nějaký dotěrný zvědavec.
Déšť mezitím vůbec neustával, naopak ještě sílil. Jako by mi chtěl pomoci s úklidem a všechnu tu krev kolem v rychlosti a nenápadně smýt. Vytáhl jsem z batohu mikinu, kapuci si přehodil přes hlavu a vystoupil z auta. Co teď? Co s tělem? A co s tím policejním autem? Stál jsem v tom očistném dešti uprostřed silnice a mezi jeho kapkami jsem hledal řešení téhle zapeklité situace. Cesta se dál přede mnou svažovala z kopce a já si všiml, že se asi po dvaceti metrech na jejím pravém okraji nachází sice malý, ale docela hluboký sráz. V tu chvíli jsem kdesi hluboko uvnitř mého mozku uslyšel krátké, ale zřetelné zachechtnutí. To můj vnitřní přítel přišel s dalším geniálním nápadem a začal jednat.
Popadl jsem tělo toho chudáka, který měl tu smůlu, že byl zrovna v nesprávnou dobu na nesprávném místě a začal jsem ho soukat do „svého“ auta. Pak jen stačilo povolit ruční brzdu, auto nasměrovat ke srázu a trošku zatlačit. Auto se z kopečka lehce svezlo a po pár sekundách skončilo přesně tam, kde skončit mělo. Já si pak s úlevou přestoupil do svého nového policejního auta.
Tak jako můj vnitřní přítel převzal otěže nad mou myslí, tak se i teď opět ujal řízení auta a mě posadil na „zadní sedadlo“. Jel jsem pak opravdu dlouho, kdo by taky zastavoval policejní auto. Minuly vesnice, města a mě se opět začala zmocňovat únava. Byla za mnou dlouhá a náročná noc a já pomalu usínal…
„A dál? Jak to bylo dál? Adame, slyšíte mě?“
„Ano, omlouvám se,“ vyhrkl jsem, když jsem se konečně vzpamatoval. Mé myšlenky totiž na okamžik sklouzly úplně někam jinam. Sklouzly do jiného světa, do světa, ve kterém se tohle všechno nikdy nestalo. Jenže tihle ti lidé člověka nenechají vydechnout. Vyptávají se a vyptávají. Jsou netrpělivý, nemají čas. Zato já mám teď času dost, až příliš.
„Co bylo dál? Dobrá tedy, povím vám co bylo dál.“
Tma! Všude tma. A zima. Proč? To jsem nevěděl a nevěděl jsem ani to, kde jsem. Na nic jsem si nevzpomínal. Cítil jsem jen chlad, který se mi zarýval až do morku kostí. Nic jsem neviděl. Chtěl jsem pryč. Křičel jsem: „Pomóc! Slyší mě někdo?“ Neslyšel! Zmocňoval se mě strach, beznaděj. „Pomóc!“ Stále nic. Najednou jsem padal. Dlouho. A potom.. Zvuk.. Budík? „Ještě že tak,“ řekl jsem si. „Byl to jen sen.“ Zpocený jsem se probudil, ale i přesto jsem se ještě celý třásl zimou. Myslel jsem si, že musím do práce. Chtěl jsem se jít opláchnout. Ospalé oči mi zabloudily k hodinám. Bylo půl druhé. „Cože?“ To nebyl budík. To nebyl můj pokoj. Nevěděl jsem, co se to dělo, ani jsme nevěděl, jestli to byl stále jen sen, nebo už jsem byl vzhůru. Pak znovu ten zvuk. Pokoj byl pryč. Tma! Byl jsem zmatený. Potřeboval jsem se uklidnit. Zavřel jsem oči. Počítal jsem do deseti. Otevřel jsem oči. Oslepující světlo! Zvuk! Troubení! Auto! Strhnul jsem volant! Náraz! Tma!
„A to bylo všechno, zbytek už znáte,“ zakončil jsem své vyprávění. Pak ten zvědavý pán konečně odešel a já jsem strávil zbytek dne přemýšlením. Tady se vlastně skoro nic jiného než přemýšlet, ani dělat nedá. Pomalu se blížila noc a já si ještě před usnutím vzpomněl na dnešní ráno. Takové probuzení, jako dnes, se totiž nedá ani vysnít. Všechno se zdálo být tak úžasné. Všechno mělo najednou smysl. Jindy protivné a ospalé ráno, takové kterých bývá během roku nespočet a kterých si každý z nás prožil již víc než dost, bylo dnes až příliš podivně krásné. Všechno se jevilo tak neuvěřitelné. A nebýt židle stojící vedle mé postele, o kterou jsem si nešikovným pohybem nohy bolestivě odřel svůj citlivý malíček, asi bych opravdu věřil, že je to jen sen, že se mi to všechno skutečně jen zdá. Byl jen však vzhůru, o tom nebylo pochyb. Tyhle všechny mé pocity byly částečně zesíleny i ostrými slunečními paprsky jarního slunce. Ty nekompromisně pronikaly východním oknem do tohohle mého sice malého, avšak velmi „útulného“ pokojíku. Při pohledu z okna mě však opět přepadla úzkost. Úzkost která mě sužovala už několik let. Její příčina byla jednoduchá, avšak závažná. Byl jsem ve vězení a pohled ven přes zamřížované okno byl strašný. Co mě však děsilo ještě víc, byl pohled do zrcadla. Má znetvořená tvář mi totiž onu osudnou noc bude připomínat až do smrti.