DENÍK OSAMĚLÉHO DOKTORA

Edward B. Lewis

28.srpna 1989

Drahá Dorothy

Nastal podzim. Podle mě nejkrásnější roční období. Listy stromů se obléknou do barevného kabátku a vše jakoby se připravovalo na zimu. Nejraději mám když se jen tak procházím ulicí a vítr kolem mě roztančí opadané listí. Vypadá to pak jako by všude tancovaly rusovlasé baletky. Krása. Obzvlášť tady je podzim nádherný. Nad doškovými střechami se vznáší obláčky šedého kouře, které nenuceně vypouští různě postavené a časem poznamenané komíny. To je znamení toho, že lidem dala matka příroda najevo, že za chvíli už budou potřeba huňaté kabáty a pletené rukavice. Zatím je ale vše poklidné. Vše jakoby spalo a čekalo na probuzení. Ospalé město, řekl by si člověk neznalý tohoto místa. Opak je pravdou. Toto místo žije, ale všechno se už pomalu přesunulo do bezpečného a teplého domova.
Už zde žiji asi 5 let ale toto místo mě nepřestává překvapovat. Všichni jsou na sebe milí a rádi si pomáhají. Celé městečko je vlastně jedna velká rodina.
Zrovna včera mě udivila moje sousedka. Myslel jsem si, že mě asi nemá ráda. Od mého přistěhování naše konverzace vázla na zdvořilostních frázích. Všichni ve městě mě přijali s otevřenou náručí až na ni. Celá léta mi vrtalo hlavou, co proti mně má. Ale co si nemyslím? Právě včera mi přinesla vlastnoručně upečený koláč se slovy: „Moc mě mrzí, že jsme si nemohly více spolu popovídat, ale staré legendy říkají zvláštní věci a já jim věřím.“ Samozřejmě jsem se jí zeptal, co se v těch báchorkách traduje. Ani v nejmenším případě by mě to, co mi řekla nenapadlo. Prý koluje jedna pověst o učeném muži, co do města se přistěhuje a pátého roku jeho pobytu zemře nejstarší občan tohoto města. Vůbec nevím, kdo tyhle děsivé příběhy vymýšlel, ale ta paní se moc bála smrti. Jelikož ona už hezkých pár let drží místo nejstarší občanky městečka Angelheart. Nakonec ale svůj strach přemohla a šla mě po 5 letech přivítat. Moc hezky se s ní povídalo. Uvařil jsem jí kávu a ona mi pověděla o manželovi, který byl nejlepší dřevorubec široko daleko. Dokonce mi ukázala jeho fotku. Bylo mu na ní asi 18 let. Fotil ho jeho otec, aby měl památku na to, jak jeho syn poprvé sám pokácel strom. Těsně potom se s ním seznámila a byla velká svatba. Bylo to hezky strávené odpoledne. Bohužel další den paní Wildbourová zemřela. Někdo říká, že se legenda vyplnila ale já si myslím, že už se prostě se vším smířila a odešla za manželem.
Kdybys ji náhodou potkala tam, kde teď jsi, tak jí ode mne vyřiď pozdrav.

S láskou

Ms. Lewis