Z města...

Tak jsme se rozhodli, že přesídlíme, už poněkolikáté, ale tentokrát to nebude do jiného patra, ani do jiného paneláku, ale z Prahy rovnou na vesnici. Že by romantika?
Začali jsme přemýšlet, kam by to asi tak mělo být?
Na Šumavu?
Na Vysočinu?
Nebo jen okolo Prahy?
Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí.
Jen né proboha do hor. Dobře si vzpomínám na Bety, jak prchla do hor a podařilo se jí s menší či větším úsilím přežít nástrahy slepic i hor. Tak to opravdu není můj případ. Mě by dostala první slepice, které bych přišla do cesty.
Navíc začínám pomalu kynout, takže další omezující faktor. V našem romantickém domečku se musí dát rovnou bydlet, i s miminem.
Kde a jak vlastně budu rodit, no jo já budu rodit, a taky se stěhovat. To je kombinace, super.
Abych se před porodem nenudila, začala jsem chodit na kurz podvojného účetnictví, je to většinou večer, několikrát týdně. Faktury přijaté, výkop, jdu zvracet. Faktury vydané, výkop, musim rychle, fakt hodně rychle, na záchod. Takže mám takový letecký kurz podvojného účetnictví. Mímu se účetnictví očividně nelíbí, ostatně mě taky ne. Když večer přijdu domů, mám hlavu jak pátrací balon a žaludek kdesi kde rozhodně být nemá a nohy uondané od cest na záchod a zpátky. S mímem a účetnictvím závodíme vlastně kdo z koho, no já vítěz teda rozhodně nejsem, a mímo s účetnictvím se spikli a tak hladce vítězí. Jediný co je na tom všem pro mě vlastně přínosný, že teď už vim, podvojnym účetnictvím, se fakt živit nebudu. A taky doufám, že to stihnu dodělat, než se rozdvojim.
Zpátky k hledání. Našli jsme řešení, internet. Prostě naťukáme do počítače co by jsme rádi a on na nás vyplivne co má. Jak snadné nechat rozhodnutí na někom jiném.
Kurz jsem dodělala, odrodila a s malým uzlíčkem jsme začali objíždět nabídky.
Nejdřív okolí Prahy. Pánmajitel věcný a domeček děs a hrůza. Tady to doděláte, tady to vykopete, tady vyměníte okna, tady kosíček střechy Jó pozemek, ten tu není aspoň se nemusíte starat o nějaké stromy nebo trávník, to že je to u silnice, to je přeci výhoda, aspoň můžete autem zajet až k domu.
No tak to není ono. Posouváme se teda dál, statek. Je to velké a velmi velmi zanedbané, tu chybí střecha, tu okno, vždyť se to dá opravit. No všechno se dá opravit, ale my potřebujeme bydlet. My potřebujeme hned bydlet.
Tak ještě dál, no už jsme skoro v Krkonoších, jsme jedni z řady, velmi dlouhé řady zájemců a nabízení probíhá jako prohlídka hradu. Průvodce na nás chrlí samé výhody tohoto stavení klasického typu. Roubená chaloupka zevnitř opravovaná polystyrenovými podhledy a nekonečným množstvím kdysi moderního umakartu. Prý výhodná koupě, jen doufám, že nám nespadne na hlavu, než odejdeme. Odcházíme rychle, velmi rychle.
No a pak už jen ty Krkonoše, tady to prý nemá příjezd, vlastně už je mi to jedno, klidně pudu do hor, klidně se naučim jezdit na skútrů a budu sněžnou ženou, jen když najdem něco kde se dá bydlet, HNED.
No a pak se to stalo, po absolutním odevzdání do rukou osudu, si to s náma osud rozdal. Jedeme někam, co mi připadá jako konec světa, ještě se dá odbočit a dál už cesta nevede, ne že by tam nebyla, jen ten pozemek přes kterej vede, patří někomu jinýmu. Je tu zahrada, paní je příjemná, bydlí se tu, ona tu žije! Vešli jsme dovnitř, v peci hořel oheň, dostali jsme teplej čaj a už jsme nechtěli odejít, a vlastně jsme neodešli.