Boží ruka

Uražená pýcha se mu prohnala žilami a přinutila ho k vyššímu tempu. Uháněl prázdnými ulicemi k nábřeží a zuby nehty se snažil udržet slzy v očích. Mimoděk sevřel ruce v pěst. Copak mu nebylo předem jasné, jak to dopadne?! Dobře věděl, co je ta káča zač, a stejně doufal, že se změní. Kvůli němu? To těžko.
Zatímco cedil skrz zuby jednu nadávku za druhou, blížil se k řece. Chladný vlhký vzduch se mu zahryzl do plic, ale na tuberkulózní kašlání nebyl čas. Musel všechno udělat rychlostí blesku. Kdyby zaváhal, nezvládl by to. Ani za mák nechtěl přijít o odvahu. Ztratil už všechno a tohle byl jediný způsob, jak se dostat z minusových hodnot zpátky na nulu. Všechno začne znova. Příručka o reinkarnaci, plná barevných tvorů s množstvím končetin, přeci mluvila jasně. Hlavně v tom běhu nevytrousit odvahu.

Bůh seděl ve svém oblíbeném křesle, popíjel oblíbený mátový čaj, pojídal sezamové sušenky a sledoval svůj oblíbený program. Ono pozorovat lidi nebylo nijak extrémně záživné, ale pozorovat lidi podle věkových kategorií a srovnávat jejich problémy mělo něco do sebe. Rád sledoval puberťáky. Jejich největší starost nastala, když odhalili v krabičce poslední krčící se cigaretu. A největší extáze? Jednoznačně první rande rande. Těch pár okamžiků absolutního štěstí, pak absolutní hrůzy z neznáma a nakonec absolutní trapnosti z… no.. z mnoha různých důvodů. Puberťácké drobné trapasy ho bavily snad ještě o trochu víc než ženské boje u regálů se zlevněnými mandarinkami. Jenže dneska ho šmírování dospívajícíh nějak netěšilo. Dneska se to totiž nějak zvrtlo.
Zatímco na menší obrazovce dívka v ďábelsky krátké minisukni seděla na klíně obzvlášť arogantně žvýkajícího mladíka, na velké obrazovce jiný, mnohem méně arogantně žvýkající mladík, uháněl městem k řece.
„Snad se nechceš zabít?“ zabručel Bůh a rukou si vyklepal z Krakonošského plnovousu sezamová semínka. Neškodně dopadla na zem, vyklíčila a vyrostla v metrové rostliny, které se vzápětí osypaly žlutými květy, aniž by si toho božský nedobrovolný zahradník všiml. Měl starosti. Copak šestnáctiletý člověk ví, co chce udělat?
„Ne, já to v šestnácti přece taky nevěděl.“ Odpověděl na nevyřčenou otázku, a zadíval se na velkou obrazovku, kde mladík zvolnil v jakési udýchané poklusávání.
„Tomu říká maratón, jo?“ pousmál se Bůh a zakroutil hlavou. „Jo, kamaráde,“ zamumlal, zatímco si natahoval palčáky na vrásčité ruce, „musíš se ještě hodně učit.“


Mladík zdolal poslední zatáčku, a když uviděl kovové zábradlí, zrychlil. V boku ho píchalo, ale teď to přece jen tak nevzdá! Chvilku přemýšlel, jestli se přece jen nemá zastavit, ale nakonec se rozhodl, že jediné co má je plán, kterého se hodlá držet. Rozběhne se ještě o trochu rychleji, přeskočí to titěrné zábradlí a bude to. Proud ho sevře dřív, než stihne pomyslet na záchranu, a pak už bude pozdě. A ona uvidí, co způsobila.
S novým odhodláním přinutil nohy k poslednímu zrychlení. Už jen pár metrů. Zdálo se mu, že vidí drobounké kapičky na blížícím se zábradlí. Viděl a cítil absolutně celý svět. Život na něj tlačil ze všech stran, ale on přece nepovolí. Ne teď. S trhaným nádechem zavřel oči, chytil se rukama chladného zábradlí a přehoupl nohy. Na okamžik letěl, než dopadl!
Ano, dopadl, jenže ne do vody. Ležel roztažený na tlusté vrstvě ledu a rychle oddechoval. Nechápal to. Led?! A v květnu?! Ale on přece strašně moc potřebuje umřít. Potřebuje všem ukázat, jak strašně trpí. Jenže to se hůř dělá, než říká. Jak tak ležel na zamrzlé hladině a do břicha se mu zarývaly prstíčky chladu, už se mu vůbec nezdála sebevražda utopením, jako dobrý nápad. Jistě, bylo to melodramatické, mladý člověk zmítán vlnami, utopen ve vodách plných špíny. No ovšem, symbolika jako hrom, jenže na utopení je potřeba trocha vody, a tu on neměl.

Bůh sledoval drobné tělo, roztažené jako hadrový panáček na lesknoucí se ploše a výborně se bavil. Zvedl pravou ruku, strčil si jí před obličej a vyčkávavě se na ní podíval. Nic se nedělo. Byla stejná jako vždycky, při troše fantasie byla dokonce stejná jako ta levá, a přece…

„Přece nemohla ta pitomá voda zmrznout? To nemá logiku!“ mumlal mladík a poklepával klouby ruky na hladkou plochu. Bezpochyby to byl led. S několika nechápajícími grimasami se konečně odhodlal k většímu pohybu. Překulil se na záda a zadíval se na nebe. Tohle nebylo normální. Někdo si přál, aby ho voda nepohltila. Ale kdo? Zíral do temných výšin a nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo pozoruje.
„A co mám asi teď dělat?!“ zakřičel na pomrkávající hvězdy.
„Zvednout se a vypadnout!“ zahučelo na něj nebe a on s očima dokořán vyděšeně zalapal po dechu.
„Kdo je to?“ ozval se mnohem tišším hlasem a znovu vyčkávavě nastražil uši k temné obloze.
„Někdo, komu dá strašnou práci udržet tu vodu zmrzlou, takže se seber a zmizni, než se naštvu a vykoupu tě!“
Mladík na nic nečekal, vyhoupl se na nohy, a když se po smyku dostal na suchou zem, rozběhl se pryč. Nebe se dunivě rozchechtalo.

„Ty lidi jsou zbabělá pakáž.“ Zasmál se Bůh, přejel pravou rukou přes výjev na velké obrazovce, a když se zářivá ledová plocha změnila zpět v tmavou vlnící se hladinu, uvelebil se opět ve svém oblíbeném křesle.

Neúspěšný sebevrah se mátožně potácel k domovu. Bál se, že ho temná obloha přimáčkne k chodníku. Sice chtěl umřít, ale ne takhle. Chtěl umřít, až se jemu bude chtít. A jemu se chtělo dneska, ať si zemská atmosféra říká, co chce, jakkoli děsivým hlasem.
Zděšení bylo vystřídáno vztekem a vztek zase odhodláním. Když to nejde plavmo, půjde to jinak. Předávkování sice bylo jaksi ženskou záležitostí, ale on pochyboval, že by s tím nebe něco svedlo. Jenže co si pomyslí, až ho najdou s žaludkem plným různobarevných lentilek? Řeknou si, že byl srab a bál se bolesti. Ona nebude brečet a litovat, že ho svým mrzkým činem zabila. Nebude klečet u mrtvoly a nebude se na něj konečně dívat jako na chlapa. Bude z něj jen zbabělec, co zmizel ze života tím nejméně odvážným způsobem. Aby docílil požadovaného efektu, bude muset prolít krev. A nebo se oběsit, ale to až v krajním případě. Tekutina vytékající z jeho ubohého mrtvého těla bude mnohem působivější než modřiny na krku. Pokud ovšem tou tekutinou nebude moč.

Bůh sledoval, jak mladíkova touha po útěku z mizérie života, přešla v touhu po dokonalém divadle. Ta změna se mu nelíbila. On ho přece zachránil, aby ho vrátil do života. Chtěl, aby si mladík uvědomil, že sebevražda není pro něj to pravé, jenže jak se ukázalo, zachráněný si to vzal poněkud osobně. Sebevražda už nebyla útěkem, byla to otázka cti.

Mladík zmizel v temnotě domovních dveří. Když se mu konečně podařilo nahmatat vypínač, vyběhl schody, potichu přešel chodbu a proklouzl to ztichlého bytu. Rodiče už spali. Proplížil se do kuchyně, poslepu nahmatal šuplík, zalovil v něm a vytáhl jeden z nožů.
„Bingo!“ špitnul vítězně a odešel do koupelny. Sebevražda v koupelně byla sice už trochu klasická, ne-li přímo zastaralá, ale nechtěl, aby rodiče museli zbytečně čistit koberec.
Posadil se na vanu, obrátil ruce dlaněmi vzhůru a chvilku si prohlížel pavučinu žil, které mu prosvítaly pod kůží. Genialita plánu se mu zjevila v absolutní nahotě. Jestli umřít, tak tady a tímhle způsobem. Všichni budou ohromeni a on? Jistě, přece ta reinkarnace.

Bůh si přejel rukou po vrásčitém čele a povzdechl si. Zachraňuje se tu s nějakým rozvášněným adolescentem, a on místo poděkování běží domů, aby se zkusil zabít ještě o trochu brutálněji? Tak to teda ne! Byl čas, aby nebe opět promluvilo.

„Hej ty tam!“ zaduněl nebeský hlas a mladík se zděšeně rozhlédl po vycíděné koupelně.
„Haló?“ zkusil oslovit jednu z dlaždic, ale netvářila se, jako předmět vhodný k dialogu.
„Proč to děláš?“ ozvalo se ze všech čtyř koutů najednou a mladík nadskočil.
„Co je ti do toho?!
„Díky mě ještě žiješ,“ osvětlil mu nebeský hlas situaci.
„Ale já nechci!“
„Nemáš na vybranou.“
„Jasně že mám, sleduj!“ Mladík nasadil vzdorovitý výraz a přiblížil ostří k jemné kůži na zápěstí pravé ruky.
„Zapomínáš na jednu věc.“ Ozval se hlas trochu znuděně, což mladíka polekalo víc než křik. Že by byl nějaký sebevražedný postup, který nedodržel? Byla to jeho první sebevražda, tedy, první promyšlená, moc zkušeností neměl a nechtěl napoprvé něco pokazit.
„Jakou věc?“ zeptal se obezřetně.
„Já, jsem Všemohoucí.“ Oznámil hlas.
„To tak!“ zasmál se budoucí sebevrah a položil chladnou čepel na kůži. V tu chvíli v celé čtvrti vypadl proud.
„Zítra to zkusím znovu!“ zaječel vztekle mladík, ale hlas se už neozval.

Bůh poodstoupil od temné obrazovky a se zájmem si znovu prohlížel svou dlaň. Nenašel nic zvláštního. Prostě ruka. Jen ruka. Přiblížil k sobě palec a ukazováček a luskl. Temnotu velké obrazovky rozpůlil klikatý blesk. Prostě ruka. Boží ruka.