Sen

Měla jsem sen,
sen o tom, jak stojím před podiem na velikém koncertě. Nechtěla jsem tam jít, ale přátelé z práce, mě přemluvili, že prostě musím jít s nimi a přestat se schovávat. Vězte, že jsem měla dobrý důvod. Byla jsem zamilovaná do jedné pro mě nedosažitelné osoby.
Tak jsem tam stála. Mezitím se vystřídala spousta zpěváků, skupin a některé známé, jiné méně, když tu mne do uší uhodila melodie. Melodie mého srdce.
Do té chvíle jsem vlastně nic neposlouchala… byla jsem zcela ztracená ve svých myšlenkách. Ty tóny a ne ledajaké mě probudili a ukazovali mi sladkost života! Touhu a žár a smutek… Vše co jsem chtěla, se mísilo s tím, co jsem měla, co dělalo z mého života strnulé peklo. A tu jsem si všimla…
Nikdo nepískal! Slyšela jsem šum hovoru, ale mé oči se zdáli přikované k jedinému místu… k němu! On jako jediný pevný bod v mém světě…
Ovšem nedokázala jsem zdvihnout pohled a podívat se mu do tváře… nějak jsem tušila, že to bude on! On!
Nicméně donutila jsem se a došel mi dech… Stál tam, vlasy mu padaly do očí a na sobě měl kabát, který vypadal, jako kdyby byl ušit před více než 100 lety… Oči měl, jako hluboké studny, v nichž jsem tušila tajemství i přes tu dálku, která nás dělila… jen já jediná ho znala… Stejně jako znal i on mne.
Hudba hrála podmanivě a teprve po chvíli se ozval i jeho hlas… Cítila jsem, jak mne přitahuje k sobě, jak mne vábí… „Cette nuit... La folie me...“ a v tu chvíli jsem pochopila…
Pozoroval mne. Jeho píseň mnou procházela. Vytahovala mi z hlavy vzpomínky na dny, kdy jsem byla naposledy šťastná.
Podlamovala se mi kolena, když tu… tu se tón jeho hudby dramaticky změnil! Najednou byl nešťastný, už v něm nezněl vztek, ale zoufalství! Skoro plakal… „Pleurent les violons... La violence... Siphonnée“ a já cítila neštěstí, jež svým zpěvem vyjadřoval… stejně jako to své…
Svlékal mne očima a přitom hrál na můj soucit… když s posledním slovem skončila i jeho píseň, zašeptal: „Colombine…“ a byla v tu chvíli jsem byla doma. Probudila jsem se.
Dívám se dnes z okna a zase přemýšlím. Přemýšlím tentokrát o tom, zda přežiji další šoky. Doktor mi je naordinoval s tím, že mi pomohou ke vzpamatování se.
Každý den přidává více a více voltů a já vím, že zítra ze mě může být slintající, pro okolí nemyslící, zvíře.
Můj sen však zůstane, neboť ten jediný je správný… a já jsem se v něm ztratila. Budu uzavřena ve své mysli s absurdnem a to do konce svých dní.