02/01/2010

Ráno je vždy něco posvátnýho. Něco umírá a něco se rodí. Rodí se nový den s východem ohnivý koule a umírá večer, noc a já. Cítím jak první paprsek si vezme jako daň za krásný slunečný den , který každého potěší něco ze mě. Jako by se mi zabodl přímo do duše a vysával jí brčkem. Ležím na posteli. Jsem k ní přikovanej jak Prométheus a čekám na přílet okřídleného přítele co si jen tak trochu klovne a zase půjde. Návštěva kterou jsem nezval.
S tím si ale nikdo hlavu neláme proč by kurva měl? Moderní budík 90.let s ciferníkem z červených tyčinek se pozvolna přetváří a říká že se musím zvednou z vyhřáté skály. Rozkousnu okovy a vstávám. Zkouším odtrhnout brčko od duše, ale stejně už pár let nic nesaje, nic tam není. Bohužel kelímek je neprůhlednej, tak zkouší jestli v něm nezůstalo alespoň nějaká ta sladká tekutina. Chvilku ještě sedím na skále co chladne. Nohy mi omývá zasmrádlý moře odpadu a jinejch sraček. Hledám v mysli jeden dobrej důvod proč vstát a jít dál. Každodenní rituál končí stejně jako včera. Nenalezl jsem ten důvod. Proto se optimisticky zvedám a jdu ho hledat. Za vchodem do mé Sluje bezpečí se nachází chladný prostor s 18 stupni ponižujícího probuzení a kontaktu s realitou. Dokud jsem v chladném prostoru a nedotkl jsem se ani jednoho stupně jsem postaven mimo časoprostor. Takových míst je opravdu málo, proto si takových míst vážím. Stupně mě volají. Tělem mě projede spalující mráz utrpení. Den začal…
Každý ráno je identický. Myslím že bych nemusel být ani vzhůru abych jej dokončil s chirurgickou přesností. Uvaření litru hnusné tmavé břečky co mi probudí smysly, mysl a potlačí pud sebepohrdání. Baví mě sledovat ten mechanismus. Kdy jakžtakž čistá voda z chobotu stříbrného slona prokapává skrz hnědý kokain a ten mu probůjčuje ty kouzelné vlastnosti, které tak nutně potřebuji. Jednu část nechávám u tohoto pokrokového přístroje a mizím v obláčcích páry jako při zrození celý nahý. Člověk v rámu mě sleduje a diví se mému počínání. Ten člověk je mi známý a tak neznámý. Hýbe se se mnou, dýchá se mnou ale já to nejsem jsem si tím jistej jako že je nebe zelený. Když jsme čistý vzhledově musím se zaneřádit ze vnitř. Vesmír i vesmírky života musí být v rovnováze. Piji extrémně silnou porci hnusné tmavé břečky. Nastává krátké smíření se světem a se mnou samotným. Trvá krátce ale i tak ta vteřina nebo jen její zlomek je mi nejmilejší ze všech šestaosmdesáti tisíc třistadevadesátidevíti jeho bratrů. Ne bratrů ale barbarů. Přístroj udělal svou práci. Já si vymyji kouzelnou-termo nádobu abych do ní uzavřel teplé výpary a kus instantní duše. Musím se jít převlíknout. Kusy látky spojené dohromady podle palet poslední mody nás tvoří. Už to není o tom že lidé tvoří oblečení ale oblečení tvoří lidi. Ale já se vymykám. Pořád tvořím oblečení a nenechám ho aby ono tvořilo mě. Je pro mě už dost ponižující to ,že musím sám sebe nechat ve své Sluji bezpečí a musím nasadit škrabošku společensky přijatelného člověka. Pryč s růzností! Je nechtěná, nebezpečná a ten kdo nejde s námi jde proti nám. To se trestá. Řekl bych že tím jsou všichni lidi zamaskovaný policajti, soudci a kati. Pátrají po ulicích 24 hodin denně a hledají si oběť. Je to novodobá inkvizice a já jsem černokněžník, kterýmu bude dost horko když ho dráb vyhmátne. Škraboška je nedílnou součástí černokněžníků pokud chtějí zůstat naživu. Ti kteří jí sundají zmizí, ztratí se. Jsou pohlceni vyslýcháni a nakonec dřív či později zlomeni. Znám dost starých bratrů co bylo tak rozpitváno. Na krvavejch obřadech držíme hodiny ticha za padlý. Ubývá nás řekl šaman a nezamaskoval svou bělost i on byl již nakaženej. Bylo to naposledy co jsme ho viděli. Nyní je náš klan bez šamana. Což není tak strašný jako ten fakt že je klan bez členů. Existujeme již jen individuálně. Je to tak bezpečnější pro klan i pro jednotlivce. Nepřítel je moc silnej, moc velkej a moc nebezpečenj. Řekl šaman před rokem smutným hlasem. Byl to nejsilnější člen kterýho jsem znal a právě on podlehl. Vytýkali jsme mu ať nechodí na lov lovců. To je ale pryč. Už jme mu udělali mši s černýma slzama. Rozloučení sním bylo rozloučení i s ostaníma bratrama. Poté jsme si rituálně vyndali mozky abychom zapomněli a srdce jsme hodili krokodýlům do kanálu abych splynuli s okolím. Po prvý jsem podvedl svůj kmen tím že jsem si pod nehet schoval kus mozku i srdce. Nechal jsem si vzpomínky. Při bloudění labyrintem minulosti se cítím jako hliněný svícen rozbitý o Poláka. Ten se teď skládá ze tří částí který drží u sebe jen starým kouzlem necháním v klidu. Pokud by se však zvedl rozpadne se. Tak i já bych se rozpadl kdybych se chtěl zvednou to umí právě jedině labyrint minulosti.
Myslím na mandarinku, která byla vypuzena z kmene proto ,že již nesla známky otravy. Oni by jí dostali sama má větší šanci přežít. Stejně jako já. Ale bez druhů mizí náš smysl. Skupina bez členů nemá logiku. Mít však členy k tomu abychom sledovali jak nás postupně loví je ještě bolestnější než žít beze smyslu. Spálím tyhle myšlenky v dýmce s tabákem. Ať si říká Aristoteles a celá filosofie, co chce, tabáku se nic nevyrovná. Tahle myšlenka není moje ale má v mé mysli místo jistý. Tabák mi dovoluje, slibuje a naslouchá.
Blížím se k dobytčáku. Lidi jak sloupy postávají na příjezdové rampě. Přešlapují a rypákem hledají lanýže v prdeli. Myslím, že se tím jen připravují do kolbenky a nechtějí vypadnou z role. Hrdost? Hrdost začíná a končí u mamonu. Zde vidím co dokáže třicet stříbrných s lidskou bytostí. Platím mzdu převozníkovi aby mě dovezl na druhý břeh. Znějí pirátské písně o pití a smrti. Starý muž příjme úplatek a zlato se mu odráží od duhovek. Hází mince k dalším a tleská jim jako malé dítě. Nalézám svou hodinovou celu. A vypínám mozek. Bože chraň královnu a když ti zbyde čas i mě!