Poslední šance

Hermiona se přitulila k důvěrně známému tělu vedle sebe. Tělu svého muže. Mužské tělo vedle ní příjemně hřálo. Nakonec se přece jen donutila otevřít oči a probudit se. Zvedla hlavu a hleděla do obličeje, který se na ni usmíval. Oplatila mu úsměv, ale nakonec zvítězila rozespalost a ona zabořila hlavu zpět do polštáře. Freda to rozesmálo. Hladil ji po nahých zádech. Hermiona vrněla blahem, ale nakonec jeho ruku odstrčila a vyletěla z postele. Oblékla si župan, načež zmizela z ložnice. Fred se smutně usmál. Takhle už to šlo velmi, velmi dlouho. Už ho to nerozčilovalo, pouze ho chování jeho ženy skličovalo. Tušil, co zatím bylo a nijak se jí nedivil, ale její až přílišná upnutost na práci ho děsila. Už dávno to nebyla ta žena, kterou si vzal, ale jen její stín.

Hermiona si v kuchyni uvařila kávu a s napnutými smysly čekala, kdy za ní Fred přijde. Nemusela čekat dlouho. Sedl si vedle ní a dlouze si ji prohlížel. Nevydržela jeho pohled, a tak raději sledovala černou hladinu kavý ve svém zpola vypitém hrnečku. Fredovi přišlo, že to vychrtlé nic vedle něj už není jeho žena. Potlačil tyto vtíravé myšlenky.
„Miluji tě, Mio,“řekl znenadání tichým hlasem, ve kterém zazněl podtón smutku. Podívala se do jeho tmavých očí, které byly pořád stejně krásné, ačkoli v nich byl patrný smutek.
„Já vím,“zašeptala. I ona ho milovala. Milovala ho z celého srdce, a možná právě proto se bála mu říct to, co jí před několika měsíci oznámil její lékař. V očích se jí objevily slzy, když si na to vzpomněla. Fred ji vzal ze ruku.
„Co se děje?“ptal se naléhavě, avšak ona jen vrtěla hlavou. Jak mu jen má říct, že po té nehodě už nejsspíš nikdy nebude mít děti?! Vypáčil jí hrneček z prstů a stáhl si její tělo na klín. Vzpouzela se, ale nad silou jeho paží, které ji pevně tisknuly k jeho tělu, nemohla vyhrát.
„Hermiono, Hermionko, proč jsi tak smutná? Co se stalo? Proč se z tebe stala tahle cizí, smutná žena?“ptals e a přitom jí pátravě hleděl do očí. Zhluboka se nadechla a vydechla. Opřela si tvář o jeho rameno než začala mluvit. Do očí by mu hledět neodkázala, to věděla tak jistě, jako že slunce vyjde každé ráno.
„Víš, jak před rokem byla v laboratoři ta nehoda a já přišla o naše nenarozené dítě?“ptala se. Když ucítila, že přikývnul, pokračovala: „Před půl rokem jsem byla u svého lékaře, a ten mi oznámil, že někde je tkáň natolik zjizvená, že mi nedává žádnou šanci na otěhotnění,“dokončila s potlačovanými zvlyky.

Fred ji konejšil a houpal ve svém náručí, jako by byla malé dítě. I jeho to odrovnalo. Nakonec si domyslel, proč mu to nechtěla říct. Zvedla hlavu a s tvářemi mokrými od slz se na něj dívala.
„I teď mě miluješ?“ptala s eho s nuceným klidem. Nechápavě se na ni díval.
„Proč bych tě, k sakru, neměl milovat?!“ Jeho odpověď ji znovu rozplakala.
„Protože vím, jak tě sebralo, když jsme přišli o to malé, a také proto, že vím, jak moc toužíš po rodině, Frede!“řekla vážně. Přitiskl ji k sobě šeptajíc tichá slova: „Ach ty moje hloupá, hloupá ženo.“ Ta slova ji natolik uklidnila, že se po dlouhé době při jeho dotecích uvolnila a naplno se jim poddala. On ji miloval, i přes to všechno ji pořád miloval. Nedokázala to pochopit, ale byla díky tomu vědomí šťastná.

Líbal ji na krk, bradu i ústa a její těl na Fredovy doteky reagovalo. Oplácela mu polibky a rpsty se mu probírala ve vlasech na zátylku. Rozevřel jí župan a před jeho očima se objevilo nádherné, i když vychrtlé tělo jeho ženy. Postavil ji na nohy. Župan jí sklouzl z pasu a u Hermioniných nohou utvořil hebkou hromádku. S rozšířenýma očima čekala, co bude dál. Kroužil kolem ní a prohlížel si ji, jako kdyby byla zvíře, které chce koupit. Zastavil se před ní a odhrnul jí dlouhé vlasy z prsou a přitom jen tak mimochodem přejel konečky prstů po jejím ňadru. Znova a znova ji obcházel a každou chvíli někde „náhodou“ zavadil o její tělo. Nakonec si omotal pramen jejích vlasů kolem zápěstí a prudce jí zvrátil hlavu, aby se mohl snáze dostat k Hermioniným pootevřeným ústům. Hladově se jich zmocnil, přičemž jí druhou rukou přejížděl po těle. Zasténala mu do úst rozkoší. Chytil jí ruku a prudce ji přitiskl do svých slabin. I přes silnou látku županu ucítila jeho vzrušení. Rozvázal si župan a Hermionina drobná ruka ho stiskla. Zasténal blahem. Už to nechtěl dále odkládat a navíc měl pocit, že by to déle ani nevydržel, a tak ji prudce položil přímo na stůl, kde se s ní hodlal pomilovat. Při jeho prvním přírazu se ozval zvuk tříštěné keramiky, to na zem spadl zapomenutý hrneček kávy. Ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost, natolik byli pohrouženi do milování. Hermiona najednou vykřikla, její tělo se napjalo a on ucítil, jak se kolem něj sevřela ve svém vyvrcholení, což mělo za následek i jeho orgasmus. Zhrouceně si leželi v náruči. V tomto duchu uplynulo ještě několik dalších dní.

„Frede, chtěla jsem se zeptat jestli jsi ochotný se ještě jednou pokusit o dítě?“ptala se jakoby nic, avšak on v jejím hlase slyšel naléhavou prosbu.
„Dobrá, ale slib mi, že pokud se to nepovede, tak si ještě jendou promyslíš tu adopci,“odpověděl jí s poněkud větší naléhavostí, než původně zamýšlel. Přikývla.
„U nás v laborce jsme totiž vyvinuli lektvar, který dokáže vyhojit poškozenou tkáň, tak jsem se rozhodla to zkusit,“prohlásila otevřeně a čekala na jeho reakci. Žádná se nedostavila a Hermiona si jeho mlčení vyložila po svém.
„Cožpak mi zazlíváš, že toužím po vlastním dítěti?“ptala se ho se slzami v očích.
„Ne, jen mě fascinuje, jak jsi tvrdohlavá. To díky vývoji toho lektvaru jsi byyla tolik posedlá prací,“konstatoval s překvapením. Zahanbeně sklopila hlavu a přikývla. Usmál se její rozpačitosti. Od té doby, co si vše vysvětlili, to mezi nimi bylo skoro jako dřív. Hermiona chvíli něco štrachala ve skříňce, než vytáhla lahvičku s ostře zelenou tekutinou. Tázavě se na ni podíval.
„Ten lektvar,“připomněla mu.
„Doufám, že je to bezpečné.“ Pohlédla na lahvičku a s pokrčením ramen dodala: „To já taky.“ Vypila obsah lahvičky dřív, než by ji byl stačil zadržet. Fred to však nezkusil, slova jeho ženy ho přimrazila na místě. Teď už mohli jen doufat a čekat. Hermiona nic necítila. Netušila ani jestli je ten lektvar vůbec účinný.

Skoro týden ležela v posteli a spala nebo si četla. Věděla, že Fred o ni má strach, přestože nahlas nic neřekl. Když únava a vyčerpání přešly, tak se Hermiona cítila lépe, než kdy dřív. Rozpustile svého muže sváděla a on si to nechal líbit. Bylo to příjemných pár týdnů, prodchnutých milováním. Oba si to užívali.

Jednoho rána se Hermiona probudila s nepříjemnou bolestí žaludku. Jakmile se postavila a ušla pár kroků, už musela odbhnout na záchod, kde naprázdno dávila. Fred to viděl a začal se strachovat, že je nemocná. Hermiona však nad jeho obavami jen mávla rukou. Ihned po tom, co Fred odešel do práce, zmizela ke svému lékaři.

Čekárna byla prázdná až na ni, a přesto ji těch pár minut připadalo jako věčnost. Po vysvětlení svého problému ji doktor okamžitě vyšetřil.
„Zhruba za sedm měsíců budete matkou,“oznámil s úsměvem překvapené Hemrioně. Zmateně na něj hleděla. Natočil k ní monitor ultrazvuku a ukázal jí jakéhosi podivného tvorečka. Po tvářích jí začaly téct slzy štěstí. Bezděčně vztáhla ruku k tomu obrázku budoucího človíčka.
„Děkuju, bože, děkuju!“drmolila tiše děkovnou modlitbu. Nechala si obrázek vytisknout a pospíchala domů. Na tváři se jí usadil výraz šťastného blázna.

Freda zastihla, jak nervózně pochoduje po obýváku, jako nováček na buzerplacu.
„Kde jsi byla?“zeptal se poněkud ostřeji, než původně chtěl. Nemohl za to, měl o ni doopravdy strach.
„U doktora,“řekla popravdě, přičemž mu hleděla do očí, které byly tené starostí o její maličkost.
„A?“ptal se nervózně Fred. Místo odpovědi vytáhla z kabelky obrázek z ultrazvuku a podala mu ho. Nechápavě na něj zíral.
„To je náš syn nebo dcera,“vysvětlila mu. Chvíli přeskakoval pohledem z obrázku na svou ženu a zase zpět. Nebyl schopen slova. Šťastně ho objala kolem pasu. Když jeho mozku došla Hermionina slova, objal ji tak pevně, jak jen mohl a políbil ji do vlasů.
„Dítě, naše dítě,“šeptal dojatě své ženě a nechal slzy, aby mu stékaly po tvářích, a jako perly uvízly v Hermioniných vlasech.