Na chvíli se zastavit.

Ložnicí se začal rozléhat dráždivý zvuk budíku, na kterém v zápětí přistála ruka rozespalého muže. Zkontroloval místo vedle sebe – ustláno – a pár minut se ještě převaloval v posteli než se přemluvil k tomu, aby vstal. Po rutinní chvilce v koupelně rychle vklouzl do obleku, posbíral pár připravených věcí (poučen, že ráno nestíhá, si vše chystá večer) a seběhl dolů do kuchyně. „Dobré ráno,“ pokusil se do pozdravu vnést pozitivní nádech. „No dobré. Zase nestíháš, kdy jsi šel prosím tě spát?“ odpověděla otázkou manželka sedící u prostřeného stolu s nachystanou snídaní. „Asi ve dvě, musel jsem ještě něco dodělat na tu prezentaci.“ – „Jak jinak,“ povzdechla si žena sledujíc manžela sbírajícího pár věcí odložených v kuchyni. „Tak mám snad všechno, musím vyrazit,“ obrátil se na ni muž a oči zaměřil k východu. „To ani neposnídáš?“ – „Fakt musím jet.“ – „Tak si to sněz po cestě,“ vstala od stolu a nabídla mu v ubrousku zabalený croissant. „Jsi zlato,“ odvětil s úsměvem, políbil ji na tvář a oba zamířili do předsíně. „Vím, že ti to teď říkám každý den, ale příští pondělí jde Hanka poprvé do školy a měli bychom ji jít podpořit. Bude to pro ni velký den, tak si udělej čas,“ obrátila se na něj žena zatímco se obouval. „No jo, já vím. Ale říkal jsem ti, že máme teď ten velký projekt. Udělám co budu moct, ale nic neslibuju.“ – „Dceru máš jenom jednu, tak na to mysli,“ dodala vyčítavě. „Nezačínej s tím zase, tohle už jsme řešili,“ vstal s náznakem vzteku a začal odemykat dveře. „Počkej, ta snídaně,“ zastavila ho žena. Otočil se a s „díky“ ji převzal. Zamířil zpět ke dveřím, ale v zápětí se zarazil, otočil zpět, podíval se ženě do očí a klidně (alespoň se o to snažil) pronesl: „Vždyť to dělám všechno kvůli ní. Bych se chtěl mít za mlada tak dobře jako ona. Nebo se snad máme špatně? Chybí jí něco? Má na co si vzpomene.“ Na moment se odmlčel, jako by hledal slova. Už ale nic nedodal a odešel. „Ale nemá otce,“ řekla žena polohlasem, ale už jen zavřeným dveřím.

„Ta dokáže člověka po ránu povzbudit,“ přemítal po cestě k autu. Věci hodil vztekle do kufru a vyrazil. Za tímhle zákazníkem jel poprvé, měl ale připravenou navigaci – takže „na jisto“. Snažil se více soustředit na řízení, aby se pořád nevracel k tomu rannímu rozhovoru. To mu však příliš nepomohlo. Začal si raději opakovat prezentaci a cesta mu rychle ubíhala. „Odbočte doprava,“ vytrhl jej z jeho pracovního rozjímání hlas z navigace. Neměl čas lámat si hlavu tím, proč ji neslyšel dřív. Rychle na ni zaměřil zrak: těsně před šipkou určující pozici se trasa lámala. Mrknul na blížící se odbočku, do zpětných zrcátek a strhnul volant. „Do prdele!“ zařval. To byl ještě hodně mladý když takhle naposled řezal zatáčky (navíc by to za většího provozu nemuselo dobře dopadnout). Zpomalil, aby se trochu vzpamatoval. Protože cesta nevypadala zrovna nejlépe, začal zkoumat kudy to vlastně jede. Vybavil si, že tenhle úsek večer plánoval. „No proč ne,“ pomyslels si a zkontroloval hodiny, „snad zkratka.“ Na hledání jiné trasy beztak neměl čas. Přidal plyn a pokračoval dál.

Po několika kilometrech se z přední části vozu ozvala rána a směr jízdy se změnil prudce do protisměru. Vše se seběhlo tak rychle, že muž nestihl ani zanadávat, ale situaci uřídil a udržel auto na silnici. Zastavil u kraje cesty a po chvíli uklidnění šel zkontrolovat pneumatiku. „Tak s tím už nikam nedojedu,“ ohodnotil situaci a přejel si rukou přes čelo. „Kur-,“ zařval první část slova a položil ruce na kapotu. Sklonil hlavu, zavřel oči a polohlasem pokračoval, „nebuď sprostý, to chce klid. Spěchám, takže rezerva.“ Zamířil do kufru, odsunul věci a odklopil prostor na rezervu. Vytáhnul ji, ale nekladla takový odpor, jaký by měla – také prázdná. V té chvíli mu došlo, proč se ho poslední dobou držel neodbytný pocit, že na něco důležitého zapomněl. Místo vzteku se tentokrát jen trochu zasmál nad tou ironií osudu. Neobtěžoval se zatím dát kufr do původního stavu a raději s nadějí následoval další myšlenku – telefon. Vytáhl jej z přihrádky v autě, nalistoval číslo asistenční služby, ale nikam se nedovolal – žádný signál. Tohle už mu ale k smíchu nepřišlo. „Do-pr-de-le,“ kopnul s každou slabikou do prázdné pneumatiky. Jeho vztek dosáhnul vrcholu. Prudce se otočil a mrštil telefon do lesa, který obklopoval silnici. Chvíli zůstal stát, pak se opřel zády o bok auta, zaklonil hlavu a pokoušel se trochu vydýchat. Až byl opět schopen racionálního uvažování, začal přemýšlet o dalších možnostech. Na žádné zázračné řešení však nepřišel. Nezbývalo než čekat na projíždějícího zachránce. „Tak zatím někde zkusím ulovit signál,“ blesklo mu ještě hlavou a podíval se do míst, kam odhodil telefon. Zamířil do lesa a po chvilce hledání jej našel. Znechuceně k němu dřepnul, ale než se pro něj natáhl, rozhlédl se.

Větve houpající se v mírném větru, šumění listí – oslovil jej klid lesa. Zhluboka se nadechl a celým tělem mu projela vlna… sám nevěděl přesně čeho, skoro by řekl extáze. S dalším nádechem zavřel oči a jeho myšlenky se pomalu vytrácely. Nakonec přestal vnímat i zvuky a prostě „byl“. Najednou se mu však v hlavě začaly promítat obrazy, skoro jako by sledoval film: tma, otevření očí, koupelna, oblek, kuchyně, pár slov se ženou, cesta, práce, rychlý oběd, práce, cesta, večeře, posezení s rodinou, televize, práce, koupelna, pyžamo, zavření očí, tma. Tyto cykly se s menšími obměnami stále opakovaly a obraz se čím dál více zrychloval: tma, cesta, práce, cesta, práce, tma. Zachycoval už jen déle trvající činnosti. Dýchal stále rychleji. Přehrával se mu jeho vlastní život, ale až teď mu to plně došlo. Rázem se střídala už jen práce přerušovaná nerozpoznatelnými záblesky a tmavé pauzy. Rozbušilo se mu srdce a dolehla na něj nepředstavitelná tíha. Otevřel oči. Před sebou měl stále jen naprosto klidný les. Chvíli těkal očima, ale pak pohled zastavil (ani příliš nevnímal na čem). Dech se zpomalil, tíha opadla. Uvědomil si neskutečný kontrast těchto výjevů. Něco se v něm pohnulo, něco bylo jinak. Už to nebyl stejný muž, který vběhl do lesa, ale stále byl trochu zmatený.

Z onoho zvláštního vhledu ho vytrhl až blížící se zvuk motoru. Škubnul sebou, sebral telefon a vyrazil zpět k silnici. Podařilo se mu zastavit projíždějící auto, ze kterého vystoupila mladá žena: „Aaa, vidím defekt. Klasika. Tady jsou ty silnice děsný, to je hned. Můžu vám nějak pomoct?“ – „Jestli tu máte signál, tak bych si jen zavolal, zaplatím vám to,“ odpověděl. Žena vytáhla z kapsy telefon a po chvilce zkoumání se na muže obrátila: „Signál je, tak klidně.“ Natáhla k němu ruku s telefonem: „A prachy neřešte, to je v pohodě. Chcete s tím kolem pomoct nebo někam hodit? Si počkáte než se sem někdo dostane,“ dodala s úsměvem. Muž úsměv opětoval. Chtěl jen poděkovat a rychle zavolat kolegům, ale až teď na něj plně dopadly dojmy posledních minut, v hlavě se mu zablesklo (jako když přijde na řešení těžkého problému) a rázem měl zcela jasno: „Ne, díky. Já už nikam nespěchám.“