3. - Otištění

"Všechno!" zasmála jsem se a doufala, že když nebudu dávat najevo, že jsem si všimla jeho nervozity, bude se mu mluvit lépe. "No... Nejsme skuteční vlkodlaci, vědělas to?" řekl po chvíli tíživého mlčení, zatímco jsme se dál procházeli. "Ano, říkal to Aro..." řekla jsem a na chvíli bylo zase ticho, protože ta vzpomínka v nás vyvolala hrůzu. "Víš, tenhle vlčí gen se spustí vždy, když se objeví upíři. Existujeme proto, abychom je zabíjeli." pokračoval po chvíli. "To taky vím. Ale spíš mě zajímá, co tím táta myslel, když občas mluvil o nějaké "vlčí věci"." začla jsem malinko naléhat. Jacob vypadal, jakoby mu někdo dal pěstí do břicha. "No... ehm... slyšela jsi někdy o... hmmm... otištění?" vykoktal nakonec. "Ne. Co je to?" podívala jsem se na něj zkoumavě. "Vlastně je to těžké vysvětlit. Je to něco jako když se zamiluješ, ale mnohem... slinější, jestli mi rozumíš. V té chvíli, kdy ji uvidíš, už neexistuje žádná jiná, už tě na zemi nedrží gravitace nebo tak, ale ona. A nezáleží ti na ničem jiném, než aby byla šťastná." rozhorlil se. "A už se to někomu ve smečce stalo?" zeptala jsem se. "Ano. Je to mnohem častější, než se tvrdí v legendách." usmál se stydlivě. "A ty... ehm... no ty... ses... otisknul...?" váhala jsem trochu. "Ano." řekl a uhnul pohledem. "A do koho?" v krku se mi udělal obrovský knedlík. Nevěděla jsem, jestli budu schopná to poslouchat, aniž bych žárlila. Nevěděla jsem ani proč žárlím, ale bylo to silnější než já. "Do..." odmlčel se. "Tak do koho?" řekla jsem a z hlasu mi bylo jasně slyšet zoufalství. "Do tebe Nessie..." vzdychl a složil hlavu do dlaní. Ztuhla jsem. Klidně bych mohla tvrdit, že jsem socha. Po chvíli Jake zvedl hlavu a zadíval se na mě. "Já..." začala jsem a pak jsem zase zmlkla. "Myslím že mě volá mamka!" vyhrkla jsem nakonec a zmizela jsem. Ale ani můj rychlý běh nestačil na to, abych neslyšela trhání látky, dusot mohutných tlap k lesu a zraněné, srdceryvné zavytí.