Špatná rodina

„Nesmíš pořád krást,“ zase jsem musel křičet na svého syna. Opět šel se stovkou nakoupit a vrátil se s nákupem minimálně za stovky dvě. Asi by nám to s manželkou ani nevadilo, ale asi před měsícem ho chytli a začali si o nás šuškat sousedi. Když jsem byl jako on, tak jsme byli s tátou na ulici a jinak než přes žebrání a okrádání jsme se uživit nemohli. Nevím jestli to po mě zdědil, ale já jsem mu to plánoval říct až v jeho dospělosti, aby se tomu co bylo vyvaroval. Bohužel asi se to někde dozvěděl a tak jsme v okolí za grázli. Dlouho jsem tu pověst budoval, ale smůla. Promiňte sousedi a ty peníze, co jsem vám před rokem pučil si nechte a na vašeho syna paní sousedko nenapráším jak rozbil to okno a svedl to na mého syna a já to nechal opravit na vlastní náklady. Pane sousede a jak jste se před půl rokem opil do němoty a já vás viděl z okna jak mlátíte tu mladou paní, asi vaši manželku, to taky neřeknu a ani to jak jste mě potom viděl a nabízel mi peníze abych to neřekl a po jejich odmítnutí, jak jste mi držel nůž u krku a říkal ty ošklivé věci. Ne já se na své sousedy nezlobím a mají právo být naštvaný na naši rodinu. Děkuji všem, že se ještě nepostarali o to, aby nás vystěhovali. A můj syn nezbývá mi než věta: „Nesmíš pořád krást!“