5. - Oheň a led trochu jinak

Nakonec jsme ale neběželi domů. Jacob se mnou běžel na nějakou louku, Musím říct, že byla naprosto dokonalá, nádherná! "Jaku, to je krása!" vydechla jsem, když jsem mu seskočila z hřbetu. Jacob začal jakoby zavírat a zase otevírat oči. "Co se děje Jaku?" zeptala jsem se úzkostně. Zase zavřel oči, otevřel je a kývl ke mně. "Mám zavřít oči?" zasmála jsem se. Kývl. "No dobře, ale jen že jsi to ty!" zasmála jsem se znova a zavřela jsem oči. Chvíli jsem čekala. "Nech je zavřené." ozval se už normální Jakův lidský hlas. Cítila jsem, jak se ke mě přibližuje a za chvíli už jsem cítila i jeho horký dech na mých tvářích. Já sama jsem dech zadržela - a on mě políbil. Byl to dokonalý polibek. Na chvíli mě napadlo, že jsem jako oheň a led - já byla ledová a on horký -, ale toto přirovnání bylo naprosto nevhodné. Oheň a led jsou naprosto odlišní, nemůžou být spolu, ale my, jakoby jsme pro sebe byli stvořeni. Prudce jsme vydechla a zalapala po vzduchu. On mě vzal do náruče a já se mu rukama zapřela o hruď a pomalu jsem ruce nevědomky přesunovala k jeho krku, až jsem je nakonec kolem něj obemkla a přitáhla se ještě blíž. Nakonec jsme se od sebe odtrhli. "Miluju tě, Jacobe Blacku." usmála jsem se, zavřela oči a položila mu hlavu na rameno. On mě políbil do vlasů. "Miluju tě, Renesmé Cullenová." zašeptal mi do nich a přitiskl se ke mě blíž. Stáli jsme tam takhle poměrně dlouho. Až po chvíli jsme si řekli, že půjdeme domů. Ale ani jednomu se nechtělo. Tetokrát jsme běželi oba po dvou. V duchu jsem se usmála. Já jsem musela trochu zpomalit, což mi celkem vyhovovalo. Konečně jsem aspoň byla rychlejší než on a byla jsem to teď JÁ kdo musel zpomalovat. Drželi jsme se za ruce a nic jsme ani jeden neříkali. Tohle stačilo. To štěstí z nás přímo křičelo, řvalo na všechny strany, slova nebyla potřebná. Když jsme doběhli do velkého domu, táta Jacobovi samozřejmě přečetl myšlenky a usmál se. Pak se usmál víc. "Co se stalo?" usmála se na tátu mamka, která se tam najendou objevila. "Jacobovi se splnil sen!" usmál se ještě víc. "Jak to myslíš?" zeptala se máma nechápavě a pak jí pohled sklouzl na moje a Jakovi propletené ruce. Usmála se. "Aha." Tátovi přes obličej najednou přelétl stín. "Jacobe, ale... ehm..." Jacob nechápavě svraštil obočí. "No... pamatuj na to kolik jí je..." řekl a omluvně se na něj podíval. Já zvedla oči v sloup a odkašlala si. Asi si úplně nevšimli, že tu pořád jsem. Nakonec rodiče šli ještě za Alicí a Jasperem a my si sedli na schody. Najendou mě něco napadlo. "Jaku? Vím, že je to neskutečně pitomá otázka ale... Když ses po tom, cos mi řekl o otištění, proměnil na vlka, tak... no myslím, když ses pak zase když jsi byl se mnou proměnil zpět, kde si vzal... ehm... ne, zapomeň na to..." řekla jsem a začla jsem rudnout. Krev mi pořád koluje v žilách a tak můžu bohužel i být rudá jak rak. Jacob ale moji otázku pochopil. Začal se hlasitě smál, jednu ruku mi obtočil kolem pasu a přitáhl si mě ještě blíž. "Nessie, pro tyhle případy nosím oblečení nějak jednoduše přichycené třeba k noze nebo tak." řekl a dál se smál.