Květinářství

Dneska musí koupit květiny.
Ráno se převalovala v posteli a přemýšlela nad dnešním dnem - vždycky takhle ráno v posteli, ještě trochu rozespalá, uvažovala nad tím, co bude ten den dělat. Vedle ní byla jen vychladlá matrace, na které nikdo nespal.
Povzdechla si.
Nechtěla nad tím dneska uvažovat - ne dneska. Zaměřila se na tu jednu nicotnou myšlenky: "Dneska musím koupit květiny."
Opakovala si ji, i když vstávala z vyhřáté postele, roztahovala žaluzie a když do otevřených oken vnikalo světlo a čerstvý vzduch, nemohla se ubránit sentimentálnímu povzdechu.
Oblékla se, nanesla na tu unavenou tvář v zrcadle make up a uvařila si hrnek kávy. Je to její stereotyp, bez kterého by si asi další ráno nedokázala představit.
Vyšla ven, do jasného světa a vnímala každou vůni, každý zvuk - projíždějící auta jí míjely v jednosměrce, až se jí z toho zatočila hlava. Přecházela ulici, ve svých lacláčích a batikovaném tričku - třicetiletá ženská, která si už nepamatovala, jaké to bylo, když byla mladá a spontánní. Je to smutné, když vzpomínky zmizí - ale jak řekl Honore de Balzac - se zapomínáním je přeci život mnohem snesitelnější.
Bezdomovec s kytarou jí znal - seděl před knihovnou (jako vždycky) a požádal jí o cigaretu a možná o nějaký drobný. Kytaru měl ještě ppoloženou na lavičce, ale až se bude odpoledne vrace z práce, bude už hrát - pro všechny a zároveň jen pro ni.
Nikdy jí cesta do květinářství nepřipadala tak dlouhá. Cestou potkávala lidi, kteří jí vůbec nerozumněli a ty, kteří jí odsuzovali (vypadala jak hipísačka.. hnus). A jí to nevadilo, uvažovala jen nad tím, jaké květiny vybere - chtěla růže? Ne, jsou moc vášnivé a k její povaze se nehodí. Narcisy? Ne, jsou pro sladké malé holčičky. Možná že si koupí tulipány. Pastelové barvy by její šedivý stereotyp možná trochu vybarvily... Ne, jsou moc veselé...moc šťastné na mě.
Cestou potkala přítele se kterým se zná už od střední. On si řekl, že ona je bláznivě staromódní a že se vůbec nezměnila - až na ty strhané rysy a vyhaslé oči. A ona si řekla, že mu to dneska sluší - zelená košile mu pasovala k očím. Vždycky. Řekli si jen pár všedních slov - takové ty věci, co si známí říkají, když se potkají na ulci, kde auta jezdí jen jedním směrem (je to jednosměrka, nebo budoucnost?) a jeden jde pro květiny (možná pro tulipány) a druhý chvátá na obchodní snídani.
Když došla ke květinářství, nevěděla ještě přesně, jaké květiny chce. Přesto vešla dovnitř a nasála vůni čerstvě nařezaných květin.
Květinářka ji pozdravila s laskavým úsměvem. Jakoby už věděla, co přesně její zákaznice potřebuje.
Nakonec si koupila pomněnky. Takové ty, co se prodávají v malých kytičkách a jenom v tomhle květinářství.
Pak odešla. Sedla si v parku na lavičce.
Chvíli se dívala kolem, pozorovala, jak si hrají děti. Kouřila a pozorovala, jak pomněnky pomalu vadnou.
Vadnou jako ona.
Večer se vrátila domů. Cestou zpátky potkala bezdomovce, který hrál pro všechny (a možná taky pro ni), sousedku, která venčila psa a paní, která nesla domů tašku plnou kočičích konzerv.
Přišla domů a byla si jistá, co chce.
Rozhodla se, že umře.